Kdo s koho? Divadlo Bolka Polívky připravilo groteskní frašku Ztratili jsme Stalina

Píše se rok 1953 a v Kremlu hledají, kdo nahradí zesnulého Josifa Vissarionoviče Džugašviliho. Ten, za kým zůstalo nejvíce milionů mrtvol? Ten, kdo umí nejlépe popravovat, trávit, mučit, vydírat a znásilňovat? Ten, kdo rozpoutal nejděsivější vyhlazovací politické procesy? Ten, kdo se dokázal nejlépe domluvit s Hitlerem? Každý z členů sovětského politbyra má co nabídnout… takže kdo se z věrchušky Stalinových věrných soudruhů dokáže „dosadit“ na jeho místo?  První premiérou sezony 2025/26 se v Divadle Bolka Polívky stane hra Ztratili jsme Stalina francouzských autorů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina, která popisuje tuhé boje o nástupnictví po smrti sovětského diktátora. Premiéry jsou naplánovány na 7. a 10. listopadu v Bílém domě na Žerotínově náměstí v Brně.

„Kdyby neměli na svědomí tolik bolesti a krve, jsou to jen obyčejní tajtrlíci, bezcitní zabedněnci, kteří si nezaslouží nic jiného než posměch. Až smích se nám stává obranou, záchrannou vestou. Ale pozor, voda je studená,“ konstatuje Bolek Polívka k výběru titulu. A Vladimír Procházka jako dramaturg inscenace stručně vysvětluje, proč právě tato hra v této době: „Rozhlédněte se kolem sebe.“ 

Skutečné jsou postavy a i základní půdorys příběhu odpovídá historickým skutečnostem. O úplně přesné vylíčení tehdejší situace však nejde. „Hra je groteskní divadelní fraška. Řídí se svými vlastními zákony, a pochopitelně si historická fakta přizpůsobuje a zachází s nimi volně. Zároveň z nich však vychází, ta stojí v jejím základu, a ona se k nim v určité fantazijní hyperbole vrací. Podává ve svém výsledku jistou zprávu o určitém období dějin. Podává ji šíleně, groteskně, s brutální komediální nadsázkou. Svědčí ale svým způsobem o reálných skutečnostech, které byly šílené, groteskní a brutální,“ říká Vladimír Procházka.

Režie je ujal Roman Polák, který nehostuje v Divadle Bolka Polívky poprvé. „Oslovili jsme ho cíleně, a to díky právě skvělé spolupráci na inscenaci hry Oheň a popel, která shodou okolností měla premiéru také v listopadu, a to před dvěma lety. A jsme moc rádi, že ho zvolený titul zaujal, i když si vzal chvíli na rozmyšlenou, a rozhodl se jít do toho s námi,“ podotýká ředitelka divadla Kateřina Komárková. „Byla to radost. Všichni herci a herečky jsou talentovaní a výborně se nám společně pracovalo,“ chválí si Roman Polák.

Jako L. P. Berija se představí Jan Kolařík. Jak se mu pracovalo na roli masového vraha? „Pro sebe jsem si to pojmenoval jako „cvičení stylu“. Místy je to jako obraz od Hieronyma Bosche, místy civil, místy baroko. V každém případě je to groteska a částečně i detektivka,“ říká Jan Kolařík. A i když herci mnohdy zkouší i v negativních postavách hledat to dobré, v tomto případě to prý ani nešlo: „To nebyl člověk, ale monstrum. Již ve 25 letech měl na svědomí deset tisíc poprav. V tom nic polidšťujícího být nemůže. Na druhou stranu, v abecedě těchto bizarních oblud se jim můžeme alespoň vnitřně vysmát.“

Role ostatních Stalinových pohrobků ztvárnili Michal Isteník/Ctirad Götz (Chruščov), Jaromír Dulava (Malenkov), Petr Halberstadt (Žukov), Jakub Uličník (Bulganin) a Martin Siničák (Molotov). Dále hrají Radim Fiala, Lukáš Hroník, Tereza Marečková, Linda Ballová, Gabriela Štefanová, Norbert Komínek, Luděk Horáček, Tobiáš Zlámal a Magdaléna Šildová/Maya Zedníčková.

Autorem scény je Tomáš Rusín, kostýmy navrhla Katarína Hollá, o hudbu se postaral Marko Ivanović.

Přestože první premiéra inscenace je naplánována na 7. listopadu, tedy den, kdy vypukla v roce 1917 Velká říjnová socialistická revoluce, záměr v tom nebyl. „Datum premiéry je náhodné. Muselo se přizpůsobit možnostem herců, zkušební době, plánům divadla. Navíc si myslím, že mladé generaci výročí VŘSR, doba, kdy my jsme chodili kolem školy s rozsvícenými lampiony, nic neříká. Jsou ale lidé, kteří tvrdí, že nic není náhoda. Tak si vyberte,“ usmívá se Vladimír Procházka.