Koho zklamal Ibbur?
Ve Stavovském divadle mělo 12. května premiéru celovečerní taneční představení Ibbur aneb Pražské mystérium. Společné dílo choreografa a šéfa baletu Petra Zusky a libretisty Daniela Wiesnera, je originální pokus o převyprávění románu Golem Gustava Meyrinka. Představení prošlo v denících bez většího ohlasu. Kritiky se objevily s dvou až třítýdenním zpožděním.
Pouze Hospodářské noviny si s recenzí pospíšily, ale na úkor toho, že její autorka Nina Vangeli, jinak renomovaná publicistka, netušila, o čem píše. Na premiéře patrně byla, ale Meyrinkovu knihu viděla asi jenom z dálky ve výkladu knihkupectví, program si určitě nepřečetla, ačkoli ho dostala, nemluvě o tiskové konference k představení, ze které si mohla alespoň nechat poslat materiály. Jinak si totiž to, co napsala, opravdu, ale opravdu nedovedu vysvětlit.
Už titulek recenze musí každého, kdo jen trochu přičichl k novinařině, zarazit. „Ibbur nesplnil očekávání“ Jinými slovy, Ibbur nestojí za nic a nemá smysl na něj chodit. To řekne při letmém listování každému čtenáři. Málokdo si článek opravdu přečte a stará poučka říká, že titulek dělá zprávu (recenzi, reportáž…). Tahle kritika naší první scéně tedy posloužila jen co je pravda.
V prvních dvou odstavcích Nina Vangeli rozebírá základní myšlenku knihy i adaptace, až se dostane k hodnocení. Kulisy představení považuje za pouhou ilustraci. Myslím, že na ilustraci toho na nich závisí až příliš mnoho. Jan Dušek vytvořil komplikovanou a působivou scénu, která evokuje temnou atmosféru zapadlých pražských uliček s jejich temnými zákoutími a sešeřelými průjezdy, a neobvyklé rozčlenění nejzazší kulisy v jednotlivé byty dovoluje, aby všechny postavy svůj příběh hrály současně. Neumožňuje to sice výraznější pohyby, ale v divákovi vzniká ten příjemně provinilý pocit, že vidí tam, kam by vlastně ani vidět neměl. Hudba Zbyňka Matějů podporuje ponurost a strašidelnost scény, a to i nehudebními vsuvkami, hlasitým tikotem hodin nebo ozvěnou kroků obcházejících divadlo.
Nina Vangeli vyčítá Petru Zuskovi, že jeho choreografie zamrzá, má v ní statické scény, místo aby poháněl děj. Jenže ta choreografie je naprosto přesným odrazem knihy. Golem není žádný dobrodružný román, kterým by se postavy prořítily jako na horské dráze, naopak plyne vysloveně nedějově a místy zpomaluje až k úplné nečinnosti. Kdyby chtěl Zuska dělat gangsterku, nepoužije jako předlohu Meyrinka. Žádná z postav v knize neudělá, až na jednu výjimku, jakékoli náhlé rozhodnutí, tak jak by to mohly dělat na jevišti? A tady je další bod. Postavy. Autorka je považuje za černobílé, klišovité. Kdyby znala Meyrinkův román, něco takového by ji ani nenapadlo, a pokud by je chtěla přesto kritizovat, musela by si za terč vybrat knihu, a nikoli představení. Převedení postav na jeviště je dokonale přesné. Všichni jsou právě takoví, jaké je z románu známe, vznešeného rabína, prohnilého vetešníka, živočišnou Rosinu, nádhernou Angelinu, nevinnou Mirjam… Prožívají kousky svého dramatu tak, jak jsme si je představovali při četbě. Tak, že divák knihy neznalý nemůže ani docenit jemné detaily gest, kterými je Zuska obdařil. Mimochodem, paní Vangeli je přesvědčena, že do představení o kabale nepatří arabesky. Myslím, že je to zbytečné zevšeobecňování a vsadím poslední pětník na to, že kdyby Marius Petipa choreografoval libreto o kabale, byl by z toho stejně věčný odkaz jako třeba Raymonda.
Ze závěrečné scény s televizí je recenzentka téměř zhnusená. Já ji považuji za šikovné pojítko s realitou a kontrastní prvek, působí trochu jako kýbl ledové vody, který vám někdo vylije na hlavu, abyste se probrali. Myslíte si, že je konec, že se vám to všechno jen zdálo, ale… Poslední vteřiny diváka uvrhnou zpátky do světa, kde nic není jednoznačné. Je to realita nebo ne? Skvělé vyvrcholení, které zanechá dojem.
O kostýmech Romana Šolce tvrdí, že se celkově nepovedly. Nevím v čem. Postavy ožívají v téměř dobovém oblečení, které představení dělají ještě víc uvěřitelným, reálným. Dva prakticky neviditelné osudové principy Jakin a Boaz připadají autorce „jako od kolotoče“. Mně jejich zlaté a bílé přiléhavé šaty připadaly navržené vtipně, jsou tím naprosto jiné než pro hrdiny viditelné postavy a dobře je odlišuje i to, že jako jediné tančí na špičkách. Souhlasím v jediném bodě, a tím je vyobrazení sady karet. Je příliš barevné a křiklavé, příliš kontrastuje tam, kde nemá. Záměrem byla očividně grotesknost, ale ve skutečnosti tyto scény diváka vytrhují z děje, který má děsit, a ne vést k pousmání.
Ninu Vangeli Ibbur zklamal, mne rozhodně ne. Byla jsem nesporně ve výhodě, že jsem si Meyrinkův román pár týdnů před premiérou přečetla. A donedávna jsem si myslela, že to každý recenzent dělá také. Asi je načase vzdát se ideálů.
Zdroj: Kocourkovalucy@seznam.cz
