Komická opera Dcera pluku ožije na prknech Šaldova divadla
V liberecké inscenaci Donizettiho slavné komické opery Dcera pluku ožívá tradice československých legií ve Francii.
Svou brilantní zpěvohru, jiskřící znamenitou hudbou i vtipem, zkomponoval klasik operního belcanta Gaetano Donizetti v roce 1840, v době svého působení v Paříži. Zpracovává příběh dívky Marie, které se jako sirotka ujal regiment vojáků, u něhož nalezla domov a otcovskou lásku. Během vojenského tažení v Alpách Marii potkají hned dva nečekané životní zvraty: Zamiluje se do chlapce Tonia, který kvůli ní neváhá obléknout vojenský kabát. Jenže současně vychází najevo, že Marie má urozený původ, a na svůj zámek si ji proto odváží její příbuzná, jistá markýza…
Celý námět i hudební zpracování je holdem tradici francouzské komické opery, avšak nebyl by to italský autor, aby dílo nevybavil také dojemnými lyrickými plochami. V opeře lze zaslechnout výrazný patriotismus, vojenský marš i aristokratickou noblesu, vše s potutelnou nadsázkou, a nakonec samozřejmě zvítězí láska dvou milenců a vlastně i láska rodičovská.
K hudebnímu nastudování inscenace jsme přizvali zkušeného, původem slovenského operního dirigenta Miloslava Oswalda: „Jedná se o interpretačně složité dílo, kde pěvci mají exponované party ve stylu technicky náročného belcanta. Musí navíc zvládnout střídání zpěvu a vstupů prózy, která v této opeře nahradila recitativy. Úkolem orchestru je ukázat svou flexibilitu a profesionalitu v donizettiovských doprovodech, vyžadujících virtuozitu i naprostou přesnost a soustředění. Jsem vděčný, že můžu spolupracovat na této inscenaci s tak úspěšným souborem, jakým je právě v Liberci.“
Jako režisér a scénárista se představí Tomáš Studený, který je současně dramaturgem opery Jihočeského divadla a pedagogem operní režie na JAMU v Brně. Z režijního hlediska je zajímavostí propojení původní francouzské opery s tradicí československých legií ve Francii. Tomuto pojetí nahrává i původní záměr ponechat hudební čísla v originálním znění, zatímco mluvené dialogy hrát v českém jazyce. Režisér dokonce do příběhu zakomponoval skutečná jména legionářů z Liberecka. Divákům se tedy může dost pravděpodobně stát, že z jeviště zaslechnou jméno svého předka, který se bojů v legionářské uniformě zúčastnil.
„Pro mě osobně bylo znepokojující a zároveň motivující zadání inscenovat operu zpívanou francouzsky a mluvenou česky. K ruce jsem měl doslovný překlad, ale funkční divadelní překlad neexistoval. Proto jsem přemýšlel, jak dát dvojjazyčnosti opodstatnění v příběhu, a zároveň, a to je možná ještě důležitější, jak přiblížit vcelku vzdálené téma, jako jsou napoleonští vojáci v Tyrolsku na počátku 19. století, nám a naší vlastní historii. A protože text bylo pro jeviště stejně zapotřebí zevrubně přepracovat, rozhodl jsem se do něj vstoupit poněkud výrazněji autorsky a vymyslet děj tak, aby do sebe všechno zapadalo. Když se navrch ukázalo, že 21. pluk, který je skutečně v originálním libretu, má náhodou svůj protějšek v 21. střeleckém pluku čs. legií ve Francii, tak to působilo skoro jako znamení osudu. Ovšemže zápletka o misi s cílem sprovodit ze světa německého císaře je naprosto záměrně lehce absurdní, je to taková trochu cimrmanovská mystifikace. Na druhou stranu vzpomeňme operaci Antropoid ve 2. světové válce… Náš fiktivní příběh se odehrává na historickém pozadí konce 1. světové války a vystupuje zde řada skutečných postav, včetně legionářů z Liberecka, příslušníků české šlechty nebo T. G. Masaryka. Legionáře a jejich význam přitom beru s obrovskou úctou, a téma mi přijde, zvlášť v dnešní době, ohromně významné. A právě mezi těmito vojáky je Marie, jíž se regiment stal otcem a která v Alpách najde lásku i ztracenou rodinu. Tam už sledujeme poměrně věrně původní příběh,“ přibližuje režisér Tomáš Studený.
Pěvecky i herecky virtuózní roli Marie ztvárnila vyhledávaná česká sopranistka Jana Sibera. Basová role seržanta Sulpice dává zas vyniknout zvučnému, podmanivě zabarvenému hlasu i komickému potenciálu Jana Hnyka. V roli Markýzy účinkuje mezzosopranistka a dlouholetá členka opery Národního divadla Lenka Šmídová a ústřední, nesmírně náročnou tenorovou úlohu Tonia (včetně slavné árie s devíti vysokými „céčky“ nebo árie z 2. dějství, dokonce s vysokým cis) nastudoval vynikající Ondřej Koplík, držitel prestižní ceny Thálie, kterou před dvěma lety pro Liberec získal za postavu Prince v Rossiniho Popelce. Nepřehlédnutelní však jistě budou i další sólisté v menších úlohách a za zmínku stojí také výrazně exponovaný mužský sbor. Renomovaní výtvarníci Michal Syrový, autor scény, a Tomáš Kypta, tvůrce kostýmů, se ve svých návrzích nechali se smyslem pro vtipnou nadsázku volně inspirovat poetikou filmů Karla Zemana a zejména dobovým koloritem.
Premiéry v Šaldově divadle proběhnou 28. a 30. 5. 2021.
