Končí jarní část festivalu Devět bran multikulturní přehlídkou české židovské kultury v Londýně

Jarní část festivalu Devět bran se o víkendu přesouvá ze Štrasbourgu do Londýna. Londýnským programem končí jarní část festivalu Devět bran, která se odehrála jako oficiální akce českého předsednictví EU ve Strasbourgu v sídle EP a v Londýnském židovském kulturním centru. Zatímco Štrasbourg předává pomyslné žezlo festivalu Devět bran dalšímu evropskému městu Londýnu podle původního plánu, pikantní předání se v minulých dnech odehrálo na postech záštit festivalu. Přestože jistotou zůstává předseda Senátu PČR Přemysl Sobotka a primátor hlavního města Prahy Pavel Bém,  zbylá tři čestná místa byla ze zřejmých důvodů podstoupena novým nástupcům. Bývalého premiéra Mirka Topolánka, ministra kultury Václava Jehličku a ministra školství Ondřeje Lišku na zbytek festivalu střídají nový předseda vlády Jan Fischer, ministr kultury Václav Riedlbauch a ministryně školství Mirka Kopicová.

Dětskou operu Brundibár napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister v roce 1938. V polovině roku 1941 představení nacvičil Rafael Schächter s několika přáteli jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince v Praze na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil kulisy postav zvířátek s otvory pro obličeje dětí. V Praze se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali.

Operu Brundibár pod vedením J. Fléglové nastudoval Dismanův rozhlasový dětský soubor. Na program bude v neděli 31.června od 14.30 a od 18:00 hodin. „Ani jsem o tom nevěděl, že dne 26. září 1943 sehrál soubor židovských dětí v terezínském ghettu dětskou operu Brundibár, kterou složil můj přítel Hans Krása. Většina těch, kteří se zůčastnili představení na jevišti i v hledišti, zahynula.“, ...A. Hoffmeister, autor.

Vladimír Merta s Janou Lewitovou zahrají v Londýně dnes již téměř zapomenuté Sefardské písně a balady.

Stěží bychom našli zasutější koutek naší hudební scény. Přehlížená židovská minorita sama v sobě ukrývá menšinu ještě menší. Hudba aškenázských Židů je slovanské citovosti bližší. Kdysi tak bohatou kulturu sefardských Židů nám dnes připomíná jen název - Španělská synagoga. Sefardské písně znějí exoticky. Hudba je to emocionálně nabitá, hluboce osobní. Nesentimentální, spíš hrdý povzdech než nářek. Dobrodružství téměř archeologické práce, veslování proti proudu staletí, je součástí očistné cesty ke kořenům hudby. Posluchači i hudebníci se ochotně stávají souputníky, propadají se do jiného času, aby paradoxně nacházeli sami sebe. Vladimír Merta s Janou Lewitovou vystoupí v London Jewish Cultural Centre v neděli 31.května od 16:00.

Filmovou tvorbu budou na festivalu zastupovat hrané filmy Démanty noci a Smrt krásných srnců s dokumentárními filmy Milujte své nepřátele, Živý mrtvý a Žalm.

Film Démanty noci jsou obrazem útěku dvou českých mladíků z transportu smrti. Film je dynamizovaný a významově prohlubovaný vkomponováním asociativních retrospektiv zážitků a představ jednoho z nich. V opakovaných projekcích jeho snů, obav a tužeb vše lidské pomalu ustupuje živočišnému, úměrně s rostoucím tlakem ohrožení. Tento snímek získal Grand Prix festivalu Devět bran Křišťálovou menoru za hraný film.

Smrt krásných srnců je dalším zfilmováním sbírky Oty Pavla, tentokrát Vladimírem Mertou ve svém absolventském filmu Studia FAMU. Manželé Hermína a Leo jdou krajem poblíž řeky Berounky, aby pro sebe a tři syny našli vhodný letní byt. Ubytují se u rodiny přívozníka Proška a užívají léta.

Žalm je barevný poetický dokument dvojice Schorma a Špáty natočený pro československý Filmexport. Oko kamery je nevtíravým svědkem synagogální bohoslužby v Čechách - svitky Tóry jsou obřadně vynášeny a jeden ze členů minjanu z nich předčítá. Úryvky ze žalmu a židovských náhrobků čte Jan Kačer.

Český dokumentární film Milujte své nepřátele z roku 2005 je příběhem Švýcarky a Čecha, kteří změnili stovkám lidí život i pohled na život.

A nakonec bude v rámci jarní části festivalu Devět bran představen hraný dokument Živý mrtvý, který je přímým svědectvím vězňů tzv. „Sonderkomand“ v koncentračních táborech. „Tuto skupinu tvořili vězni koncentračního tábora v Osvětimi, kterým němečtí nacisté určili tu nejstrašnější myslitelnou činnost. Členové sonderkomanda čekali na železniční rampě v Osvětimi-Birkenau na transporty.  Právě tady docházelo k selekci, kdy Mengele a další rozhodovali, kdo půjde do tábora, a kdo do plynových komor. Jako v Sophiině volbě. Členové sonderkomanda museli odsouzené k smrti převzít a uklidnit je. Mluvili na ně a utěšovali je, že se nic špatného neděje. A pak nacistický rozkaz naplnili.“...prozrazuje autor dokumentu Stanislav Motl.

Během celého festivalu bude v prostorách londýnského židovského centra ke shlédnutí výstava Židovského muzea v Praze: Zmizelí sousedé.

Zmizelí sousedé je literárně-dokumentační projekt pro žáky nejvyšších ročníků základních škol a studenty středních škol. Cílem projektu Zmizelí sousedé, který organizačně zajišťuje Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea a který vznikl na podzim roku 1999 pod záštitou Kanceláře prezidenta republiky, je přiblížit dnešní mladé generaci (především studentům ve věku od 12 do 18 let) osud lidí, kteří zmizeli v době druhé světové války z bezprostředního sousedství. Za pět let své existence dosáhli organizátoři spolu se studenty a jejich pedagogy výborných výsledků. Studenti na základě informací získaných z archivů svých škol, okresních archivů, vyprávění a dokumentů (fotografií, dopisů a pod.), ale zejména na základě zážitku z osobních setkání s pamětníky a svědky zpracovávají literárně-dokumentační výpověď o situaci, kdy ze škol a společenského života mizeli lidé pouze kvůli svému původu.

Festival Devět bran je otevřen všem vrstvám společnosti a je nekomerční, nevybírá se vstupné.

Festival Devět bran je  v roce 2009 rozdělen do tří částí:

Bližší informace budou vždy  aktuálně ke stažení na www.9bran.cz .

Zdroj: Jan Kratochvíl