Kulturní veřejnost se rozloučila s režisérem Otomarem Krejčou
Smutečně vyzdobená historická budova Národního divadla v Praze byla 16. listopadu dnes místem posledního rozloučení s významným režisérem a hercem Otomarem Krejčou, který zemřel 6. listopadu ve věku 87 let. U katafalku drželi čestnou stráž kolegové zesnulého.
Mezi květy u rakve na jevišti byly věnce prezidenta Václava Klause, premiéra Jana Fischera, předsedy Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka, ministerstva kultury, Akademie múzických umění, nadace Život umělce, Herecké asociace, národních divadel z Prahy a Brna a Divadelního ústavu. Květy poslali také členové někdejšího Divadla Za branou, činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, Václav a Dagmar Havlovi, pařížská Comédie-Française, divadelní soubor Jeana Vilara z belgického města Louvain-la-Neuve. Svého rodáka uctilo město Pelhřimov. Klaus, Fischer i Vlček usedli mezi smutečními hosty.
Pietní akt zahájili členové Stamicova kvarteta volnou větou z kvartetu As dur Antonína Dvořáka. Krejčův nejbližší spolupracovník dramaturg Karel Kraus upozornil na jeho umělecký odkaz i okolnosti, za nichž ještě s Josefem Topolem, Marií Tomášovou a Janem Třískou zakládali v polovině 60. let Divadlo Za branou. "Pro divadlo s přívlastkem 'národní' památně a povzbudivě řešil vztah k tradici," uvedl a zdůraznil, že Krejčovi se příčilo demonstrovat režijní nápady, teorie a módy.
"V jeho divadle se nikdy nehrálo na něco nebo o něčem - pokaždé mu šlo jako v životě o všechno," podotkl a dodal, že divadlo bylo Krejčovi vším.
Ze zvukového záznamu pak Krejču připomněly verše z Písní kosmických Jana Nerudy v jeho osobitém podání. Z videa si účastníci smutečního aktu v hledišti "zlaté kapličky" připomněli jeho umění i osobnost také v úryvku Halasovy básně Já se tam vrátím.
Jan Hartl, který v inscenaci Fausta z roku 1996, s níž se Krejča jako režisér po 30 letech vrátil na jeviště české první scény, ztvárnil titulní roli, přečetl jeden z textů, jimiž se režisér obracel na herce. "Takhle jste nám vždycky psal a takhle jste s námi mluvil. Věřte, že s námi budete mluvit i teď," řekl.
Jménem souboru Národního divadla se se zesnulým rozloučil šéf činohry Michal Dočekal. Připomněl, že když studoval, bylo Krejčovo jméno vyslovováno profesory polohlasem. "Ale i v tom pošeptmém skloňování znělo tak, jaký jste byl i vy: důrazně, zvučně, výrazně česky a v té době i nedostižně světově," uvedl. Připomněl, že slávu svého jména, která přetrvala umlčení během normalizace, Krejča založil na pevné víře v divadlo, jež slouží dramatikovi a duchu jeho díla.
"Snažil jste se, aby básníkovo slovo bylo učiněno tělem a přebývalo mezi námi," řekl. Prozradil, že společně pracovali na tom, aby svou nejvýznamnější tvůrčí etapu mohl po více než padesáti letech završit právě v činohře české první scény Hamletem. "Dohoda byla taková, že budu vaším asistentem; k tomu již bohužel nedošlo," řekl Dočekal.
Členové rodiny včetně té herecké doprovodili pak rakev s ostatky před budovu. Byla převezena do kostela Panny Marie Sněžné na zádušní mši. Zněly přitom smuteční fanfáry a ozval se poslední potlesk.
Krejča se zásadně zapsal do historie české první scény; jeho cílem bylo vytvoření dramaturgie, která by přinesla původní hru s pravdivými postavami současníků. V roce 1956 byl jmenován šéfem činohry, avšak po pěti letech rezignoval na protest proti tomu, že byl Kraus propuštěn. Jako režisér vytvořil 84 inscenací; z toho více než polovinu v zahraničí, když doma pracovat nesměl. Patnáct let žil nedobrovolným kočovným životem, který však naplnil vrchovatě. Nastudoval mnoho úspěšných projektů v Německu, Belgii, Francii, Itálii, Švédsku, Finsku a dalších zemích.
Zdroj: Jiří Borovička, pba
