Maminko, můžu jít tatínkovi na svatbu? Divadlo pod Palmovkou uvede irskou černou komedii U Kočičí bažiny
Hra dramatičky Mariny Carr, v aktualizovaném překladu Šárky Císařové a Olgy Bártové, bude mít v Divadle pod Palmovkou premiéru 7. prosince. V inscenaci v režii Michala Langa se představí zkušené stálice spolu s novými členy hereckého souboru. Hlavní roli Hester Swanové ztvární dvojnásobná držitelka Ceny Thálie, Tereza Dočkalová.
V dalších úlohách se mohou diváci těšit třeba na Hanu Seidlovou (paní Kilbridová), Vendulu Wronku (Kočičí žena) nebo Michala Lurieho (Carthage Kilbride) a Petra Reifa (Xavier Cassidy). Role svérázného Otce Willowa se zhostí vážený host, herecká legenda Ladislav Frej. „Vycházíme z hereckého a inscenačního stylu našeho divadla, který je v kontextu českých divadel výjimečný důrazem na detail, programovým hledáním současného jevištního jazyka a také intenzitou propojení herectví s dalšími divadelními složkami. Hra U Kočičí bažiny je vedle silného příběhu zajímavá právě tím, jak široké možnosti nabízí, do jaké hloubky umožňuje hercům ztvárňovat jejich postavy a jak výrazné výtvarné řešení inspiruje. Naše inscenace zkrátka nabídne divákům všechno to, na co jsou z Divadla pod Palmovkou zvyklí a proč jej vyhledávají,“ uvedl režisér a umělecký šéf divadla, Michal Lang.
Černá komedie U Kočičí bažiny dramatičky Mariny Carr, která společně s Martinem McDonaghem definovala pojem současného irského dramatu, je svéráznou variací na Eurípidovu tragédii Médea. Jedná se v ní o lásce a zradě, penězích i minulých vinách. Co ji činí originální, je ona podivuhodná irská perspektiva, specifický černý humor. V kraji pověstných irských rašelinišť žije na okraji venkovské komunity Hester Swanová, žena rozprávějící s duchy, žena nepokorná i zranitelná. Její příběh se odehraje během jediného dne - svatebního dne muže, Carthage Kilbrida, který ji a jejich dítě opustil, aby si vzal mladší a movitější.
„Schopnost odhalit absurditu i v náročných životních situacích je myslím to, co je českému divákovi určitě blízké a důvěrně známé. Už český filozof a prozaik Ladislav Klíma napsal jednoduchou, ale pronikavě geniální myšlenku, že směšnost a hrůznost jsou sestry. A pomohl tak pojmenovat přístup moderního umění k české životní realitě. Této ‚dvojlomnosti‘ nabízí hra U Kočičí bažiny skutečně hodně. Je vlastně jakýmsi tragikomickým vhledem do drsného světa s drsnými mezilidskými vztahy, který je bohatý na silné postavy a bezmála hrabalovské figury. Je to příběh dráždivý, zábavný, bizarní, a přitom dojemný a hluboce lidský. Velkou roli ve hře hrají prastaré mýty a vůbec mytologický přesah a symbolika: Vystupují zde duchové zemřelých a slepá věštkyně, mluví se v ní o nadpřirozených schopnostech. Vše je ale přitom zcela přirozenou součástí prostředí, ve kterém se hra odehrává,“ říká dramaturg Divadla pod Palmovkou, Ladislav Stýblo.
Dalším silným atributem U Kočičí bažiny je podle něj i výrazné ženské téma. Autorka hry se nechala slyšet, že jejím hrdinkám všichni celý život říkali, co mají dělat a jak to mají dělat, a nedovolili jim dělat to, co potřebovaly a chtěly. „Ženské postavy Carr zachycuje v situaci, kdy jsou jakoby přitlačené ke zdi. A teprve tam, možná poprvé v životě, vysloví své pocity, sny a potřeby. Žijí uprostřed mužského ‚macho‘ světa, ve kterém je jim přisouzena role buďto služebnic, anebo ‚černých ovcí‘,“ vysvětluje Stýblo.
V neposlední řadě hra irské dramatičky zpracovává silné (a rozporuplně nahlížené) téma osobní svobody. „Jde o docela reálný příběh. Partnerské, rodinné vztahy jsme řešili odjakživa a dnes už je skoro tradiční, že děti mají druhou mámu, druhého tátu, nevlastní sourozence. Carthage řeší spoustu věcí. Má maminku, která je tak trochu koulí na noze, má bývalou přítelkyni, ze které se tak trochu taky stává koule na noze, chtěl by mít klid, chtěl by mít všechno vyřešené, myslí to všechno hezky, ale všechno se mu bortí. Na konci tak zůstává velké spáleniště, jak fyzicky, tak ve vztazích. Jejich vyústění je tak za hranou, že už to spravit prostě nejde. Na druhou stranu, hra U Kočičí bažiny zrcadlí vztahy ve společnosti a v rodině i s humorem a nadsázkou,“ naznačuje představitel Carthage Kilbrida, Michal Lurie.
„Ať se člověk dostane do jakýchkoliv situací, pro všechny zúčastněné je dobré, když je zralý, když se uměl poučit ze svých zkušeností. Ve hře U Kočičí bažiny jsme svědky úplného extrému. Hester se nejednou chová jako antihrdinka, je vyvrhelkou společnosti, a divák tak může pochybovat, jestli je vůbec v právu. Její osobnostní vývoj se zastavil asi v sedmi letech, když ji opustila máma. Sledujeme zralou ženu okolo čtyřicítky, která se v těch nejklíčovějších momentech chová jako děcko, protože se něco v jejím dosavadním životě porouchalo, amputovalo, něco se úplně ztratilo a vykloubilo. Oba hlavní hrdinové zaplatili velkou cenu za svou svobodu, to je spojuje. A nikdy se z toho nevzpamatují,“ doplňuje Tereza Dočkalová, která ztvárnila Hester Swanovou.
Scénu a kostýmy navrhl mezinárodně uznávaný scénograf Mirek Kaczmarek, jenž za svou dosavadní dvaadvacetiletou kariéru vytvořil scénu, kostýmy a multimediální prvky pro takřka 300 inscenací. Vedle divadel v Polsku (Teatr Dramatyczny ve Valbřichu a řady dalších) se uplatnil jako scénograf také v Německu, ve Švédsku nebo na Islandu. Pro švýcarské Bühnen Bern navrhl v posledních letech scénu k prvním třem dílům monumentálního operního cyklu Richarda Wagnera s názvem Prsten Nibelungův (Siegfried v režii Eweliny Marciniak měl premiéru letos v dubnu). Aktuálně připravuje i čtvrtý díl, Soumrak bohů.
S Divadlem pod Palmovkou spolupracoval dosud třikrát, poprvé na inscenaci Faust (2019, režie Jan Klata). Z Kaczmarkovy dílny také pocházejí scéna a kostýmy Zkrocení zlé ženy (2021) a Snu noci svatojánské (2023), dvou představení v režii Michala Langa, která divadlo v současnosti uvádí.
Při tvorbě návrhu scénografie hry U Kočičí bažiny se Kaczmarek nechal inspirovat svým pobytem na Islandu, kde spolupracuje s Městským divadlem v Reykjavíku. „Hra se odehrává v zimě, u zasněženého rašeliniště, a tak se to nabízelo. Fascinuje mě islandská zimní krajina, její barvy. Její pustost a jakýsi smutek, který vyzařuje. To má myslím s prostředím, kde se hra U Kočičí bažiny odehrává, i s jejím příběhem, hodně společného a snažil jsem se to odrazit ve scénografii, práci se světly a videoprojekcí. Ona pustost, nehostinnost ‚zamrzlé‘ scény bude, věřím, zajímavě kontrastovat s komikou, která se na ní odehrává,“ uvedl Kaczmarek.