Mandragora
Autor: Niccolo MACHIAVELLI Divadlo Na Jezerce, Praha 4
1. listopadu 2008
Principál divadla Jan Hrušínský se drží jediného dosud možného receptu na přežití soukromé divadelní scény a ke spolupráci zve renomované herce, jejichž silnou stránkou jsou jejich komediální dovednosti, smysl pro jevištní humor a ochota udělat ze sebe kašpara. Vychází mu to na jedničku.
Svěží a na soustředění nenáročná konverzační komedie, staví na tom nejčastějším námětu takovýchto inscenací – na manželské nevěře. V nastudování uměleckého souboru pražského Divadla Na Jezerce se budete smíchy plácat do kolen od začátku až do konce.
Nejvýraznější postavou hry je (ač by správně být neměl) úplatný mnich ve strhujícím podání Radka Holuba. Ten na sebe plným právem strhává veškerou pozornost. Jednak zcela odzbrojujíc hraje tělem. Jeho neuvěřitelné pohybové kreace vyvolávají v hledišti bouře až dávivého smíchu. Jeho mimika, kdy kroutí pusou a koulí očima tak, že by to snad nikdo jiný nedokázal, je dech beroucí. Přidám-li k tomu jeho typický sípavý hlas, kterým dokáže buď zbožně šeptat, nebo naopak strachy křičet, vychází mi to, co jsem napsal v úvodu tohoto odstavce – Radek Holub je jasnou jedničkou.
S malým odstupem za ním je Jan Hrušínský, který to, co nezvládá nonverbálně, bohatě nahrazuje svým mluveným slovem. Jeho hlas je hoden zbrojního pasu. Kňourání, škemrání, podlézání nebo naopak rozkazování či důrazné domlouvání jsou v podání Jana Hrušínského nejdokonalejší na jevišti. Občas jeho hlas zní rázně a jasně, občas skoro není slyšet. Ale i v takové chvíli je mu dobře rozumět. Kdo umí, umí.
Miroslav Vladyka, Zdeněk Hruška a Roman Štabrňák výše jmenované bardy zdatně podporují a vyplňují prostor, který jim tito dva na jevišti nechají. Ne, že by snad hráli špatně nebo zapomínali text, to rozhodně ne, ale přeci jenom nejsou tak výrazní jako Radek Holub s Janem Hrušínským. Ke cti a chvále všech herců slouží již jednou zmíněná práce s hlasem. Všichni do jednoho mluví jasně a srozumitelně, i když si tu a tam nevědí rady s intonací a silou hlasu.
A teď dámy. Dámy prominou, ale za svými kolegy znatelně zaostávají. Jediná z nich ve mně nezanechala trvalejší dojem svého herectví. Snad jen Miluše Šplechtová je díky svým replikám a gagům zapamatovatelná, ale druhé dvě rozhodně ne. Nemít v ruce program, ani nevím, kdo hrál. Není to tím, že by byly vysloveně „utopené“ spíše je to tím, jak moc předimenzovaní jsou jejich herečtí kolegové. A to je jediná slabina celé inscenace.
Moc se mi líbila scéna a kostýmy Lucie Loosové. Jednoduché a účelné. Jednou je tu ulice kdesi ve Florencii aby se jedním malým pohybem změnila v kostel tamtéž. Herci mají možnost vstoupit mezi diváky do hlediště a zatáhnout je tak přímo do děje.
S klidným svědomím Vám mohu Mandragoru „od Hrušínského“ doporučit. A protože celkem často jezdí i na zájezdy, nemusíte se, pokud nejste Pražáci, trmácet do Prahy, ale v klidu si počkat, až to budou dávat u Vás.
„Život je krátký, umění trvalé.“
Pavel Klejna
Zdroj: office@klejna.eu
