Mezinárodní festival Divadlo 2005 startuje
Co chystá ministr kultury na zahájení festivalu?
Proč ve hře o požáru Národního divadla neuvidíte Jana Nerudu?
Kam chodí na své bláznivé nápady David Drábek?
Inscenace hry George Taboriho Můj boj (Mein Kampf) v režii Juraje Deáka, kterou sehraje na scéně Komorního divadla v Plzni Národní divadlo moravskoslezské z Ostravy, odstartuje 14. září třináctý ročník Mezinárodního festivalu Divadlo. Přehlídky se kromě domácích divadelníků zúčastní i umělci z Estonska, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Německa, Polska, Ruska, Slovenska a Velké Británie - celkem půjde o 28 souborů, které do 22. září odehrají 44 představení. Divadelní produkce ovšem zaplní během zítřka i plzeňské ulice, kde vystoupí například Circus Sacra, Divadlo Okolo a Bílé divadlo. Prostory bývalého nádraží Plzeň - Jižní předměstí se pak večer zaplní fanoušky alternativního projektu Moving Station/Hemžící se zastávka, jenž se stal součástí festivalového dění před pěti lety.
Slavnostní zahájení festivalu Divadlo 2005 bude patřit vystoupení litevského souboru režiséra Oskarase Korsunovase, který uvede po 19. hodině ve Velkém divadle inscenaci Oidipus král. Ještě před tím ale na zdejší scéně ministr kultury Vítězslav Jandák během zahajovacího ceremoniálu předá ruské teatroložce a historičce českého divadla Larise Solncevové medaili Artis Bohemiae Amicis, která se uděluje za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí.
V programu festivalu Divadlo 2005 se mj. objeví i dvě nové hry z pera českých dramatiků: Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla a Akvabely. Jako součást tiskových informací vám nabízíme rozhovory s oběma jejich autory - Ivou Peřinovou a Davidem Drábkem; v rámci festivalového zpravodajství z nich můžete volně citovat, nebo je i přetisknout celé.
Dva rozhovory s českými dramatiky, jejichž novinky budou na festivalu uvedeny.
Iva Peřinová: Fantazie mám poskrovnu aneb Jak se píše hra o požáru Národního divadla
Hru Ivy Peřinové Krásná nadhasič aneb Požár Národního divadla nabídne program plzeňské přehlídky v neděli 18. září. S inscenací režiséra Tomáše Dvořáka vystoupí v Plzni liberecké Naivní divadlo, pro jehož soubor ostatně Peřinová napsala většinu ze svých více než třiceti divadelních her.
Píšete některé své hry takříkajíc na tělo hercům - ať již těm z masa a kostí nebo těm dřevěným?
Těm dřevěným musím, těm z masa a kostí mohu. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme byli v Naivním divadle jednogenerační soubor, a tedy všichni téměř stejně "téměř mladí". Byla to doba společných mejdanů, případně společných starostí o naše robátka. O mně se říkalo, že píšu našim hercům "na tělo". Je pravda, že když už jsem při psaní hry věděla, kdo tu roli bude hrát, tak mi to pomáhalo. Řekla bych, že někteří herci byli bezděčnými spoluautory textu své role, třebaže na jevišti říkali to, co jsem jim napsala. A dneska už víc koukám na různé nutnosti a potřeby inscenace jako celku. Co se týče loutek, tam je to jednoznačné. Nemohu napsat pro marionetu roli, kterou by zahrál líp maňas, a naopak. Občas se mi to přihodí, a to se pak chytám za hlavu.
Co vás inspirovalo k tomu, že jste napsala hru o požáru Národního divadla?
Můj muž, který nikdy neví, co mi má koupit k Vánocům nebo k narozeninám, vždycky kouká, kdy už sakra napíše ten Petr Hora Hořejš nějaký další díl svých Toulek českou minulostí. A tak už mám od něj 10 dílů a téměř všechny časem poctivě přelouskávám. No, a to Národní divadlo v 8. dílu mě hodně vzalo. Takže jsem si ještě honem půjčila knížku M.Ivanova Požár ND aneb Příliš mnoho náhod, a bylo to najednou celkem nabíledni.
Dá se v případě Krásného nadhasiče vyjádřit, z jaké části je založen na skutečných událostech, a jak velkou část doplnila vaše fantazie? Proboha, já jsem přece žádnou fantazii nepoužívala, vždyť já jí mám v podstatě poskrovnu! A jestli mi nějaká zbývá, musím si ji šetřit pro pohádky! Jenom ta Marjánka z Nadhasiče se možná jmenovala jinak a ta Líza asi taky jinak. A moje Líza byla ve skutečnosti herečka a ne Hynaisův model. A Čeněk ve skutečnosti neměl tři, nýbrž čtyři nemanželské děti, což už by bylo pro Tomáše Dvořáka jistě neúnosné veledrama. Akorát ta bláznivá Háta, tu jsem si možná malinko vymyslela. A taky Čeňkovu povahu, jeho charakter, a proto - čistě alibisticky - jeho příjmení ve hře radši nepoužívám. Jinak už nevím...
Jsou některé historické osobnosti, které byste ráda měla mezi postavami v Krásném nadhasiči, ale už se vám do hry nevešly? Ano, Jan Neruda. Ale já ho tam mít nemohla, poněvadž by se už do děje skutečně nevešel, uškodilo by to nejen celku, ale i této postavě. Byl dost dlouho nadšenec budování Národního divadla, pořádal v redakci veřejné sbírky na stavbu, ale časem měl z těch půtek mezi staročechy a mladočechy zjevné obavy. Dostal se sice ( jako novinář) na slavnostní zahajovací představení (tedy na premiéru Libuše), ale od té chvíle prý už do Národního divadla nevkročil. Tedy ani do toho nově vybudovaného, a to žil ještě skoro 8 let. Musel mít z toho všeho budování v sobě velikou trpkost...
S jakými pocity jste sledovala uvedení Krásného nadhasiče ve Zlaté kapličce? Především jsem byla překvapená rozměry jejího parteru. Když jsem byla v Národním divadle na nějakém představení, seděla jsem vždycky někde nahoře, a odtud se zdá být prostor sálu mnohem větší. Ale přízemí má, představte si, méně řad než náš sál Naivního divadla! Mysleli jsme, že na ty naše pidiloutky nebude vidět, že bude nutné to současně snímat na plátno, ale vůbec to nebylo zapotřebí. Přitom byl obsazen i první balkon. A tak jsem naše představení sledovala s utkvělým pocitem, že by si tam činoherci Národního divadla měli v rámci svého úvazku občas střihnout i nějakou povedenou pimprlovou taškařici...
Váš syn Vítek Peřina se vydal ve vašich dramaturgicko-autorských stopách - znamená to víc radosti z toho, že vás profesně následuje, nebo víc starosti nad tím, jak dopadne? Nejsem žádná zlomyslná macecha, abych synovi přála dělat dramaturga v loutkovém divadle. A to v jakémkoli. Když jsem se o jejich úmluvě dozvěděla (o úmluvě ředitele Naivního divadla s mým synem), šly na mě mdloby. Ale už mi odlehlo. Pracuje tam docela dobře, a asi i rád.
Měla jste při psaní her vzory mezi dramatiky? Tj. třeba i mimo svět loutkového divadla? O tom nevím. Ono to u autorů, kteří píší pro loutky, snad ani moc nejde. V mládí, ještě dříve než jsem se rozhodla pro loutkařinu, jsem četla divadelní hry ještě radši než beletrii. A nadchnul mne úplně stejně Dürrenmatt jako Nezval, Shaw jako Šrámek - a další a další naprosto odlišní dramatici. Ale kdybych si někoho z nich měla vybrat jako vzor, nevím, k čemu by mi byl při psaní loutkové hry. To je skutečně hodně jiná práce. A v loutkářské dramatice zase není moc z čeho vybírat. Ne že by nevznikaly dobré texty, ale ty drtivou většinou slouží určité konkrétní inscenaci, pro níž byly psány.
Která z vašich her byla asi ta nejúspěšnější a nejhranější? A čím si její úspěch vykládáte? Pokud myslíte tím úspěchem počet repríz, pak asi stále vedou Pohádky na draka z roku 1980. Uvedlo je - v různých podobách a úpravách - opravdu hodně divadel, a nejen loutkových a nejen českých. A za těch 25 let skutečně neuplynula jediná sezona, aby to někde někdo (i pod změněným názvem) neuvedl. Nepsala jsem je tenkrát pro žádnou konkrétní inscenaci, ale z mladické nerozvážnosti pro jakousi soutěž, podporující vznik nových her pro loutky - a odtud její univerzálnost. Ale tohle bych už asi neuměla a ani by mne to nebavilo. Ostatně takového Alibabu z roku 1994 dosud hraje jen jediné divadlo - Naivní, a přitom už měl za těch 11 let jistě taky spoustu repríz, včetně představení na mnoha zahraničních festivalech. A to díky celkové kvalitě inscenace, k níž tenhle text vznikal. Na většinu uvedení Pohádek na draka bych si snad ani netroufala zajít.
Kterou z postav, jež jste ve svých hrách uvedla na scénu, máte nejraději? Kdybych vám jmenovala jednu, tak by se to mohlo všech mých ostatních postav bolestně dotknout. Ne, to těm chuděrkám malinkým nikdy neudělám!
Někdy jsem Hannibal Lecter aneb David Drábek z kraje písmáků
Dramatik a režisér David Drábek vystudoval filmovou a divadelní vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde také založil Studio Hořící žirafy. Mj. pracoval jako dramaturg Moravského divadla a v letech 2001/2003 vedl alternativní scénu Hořící dům. Se svými hrami několikrát uspěl v soutěži o Cenu Nadace Alfréda Radoka - například s Akvabelami, které uvede královéhradecké Klicperovo divadlo na plzeňském festivalu v sobotu 17. září, získal v roce 2004 první cenu. Ve stejném roce se s nimi probojoval i do nejužšího finále soutěže Stückemarkt při festivalu Theatertreffen v Berlíně. Od začátku roku 2005 je David Drábek režisérem pražského Divadla Minor.
Jak se stane, že se hra českého dramatika probojuje do finále soutěže v Berlíně? A co to pro vás znamená?
Vtrhnul jsem na teutonské území a zařval: Tady mě máte! Teatrální Ambiciózní Evropan! A začal jsem hned hecovat Iry, že my to u nás taky umíme. A hecovat Iry je o držku, jak jistě víte. Pokud se budou mé hry dávat v Německu a okolí, zaraduji se. Za ty prachy se odstěhuju do hor a budu odtud vyrážet s nažehlenými košilemi pouze na premiéry. A jako bělovlasý a schýlený zemřu v Benátkách.
Teatrologové se někdy snaží dopátrat toho, jak rodné město či rodný kraj ovlivnilo dílo toho kterého dramatika. Co objeví v případě Davida Drábka a Týniště nad Orlicí, potažmo východních Čech?
Tak on je to prý kraj písmáků a podivínů, což sedí. Pro mě Týniště značí Dům, Zahradu a nedaleký Les. Tam jsem si, za podpory rodiny, mohl raplovat, halucinovat a opouštět tělo podle libosti. A taky v Budislavi u Litomyšle, v krajině poseté prapodivnými pískovcovými útvary.
A jak je to ve vašem případě s pověstnou inspirací dílem jiných autorů?
V minulosti jsem kopíroval tyto autory: Kurta Vonneguta, Richarda Brautigana, Woodyho Allena a Toma Robbinse. Teď už vykrádám pouze sám sebe.
Cítíte se jistější v profesi dramatika nebo režiséra?
Jsou to obě krásné role. Při psaní můžete být nahý. Při režírování jsou nablízku ženy. Miluju psaní, baví mě režírování a chci k filmu.
Své hry raději režírujete sám, nebo je ochotně přenecháváte jiným režisérům?
Oboje.
Pokud jste sám sobě režisérem - umíte v Drábkovi-dramatikovi škrtat? Jste někdy nespokojený s tím, jak Drábek napsal nějakou scénu, repliku...?
Já už hry píšu rovnou se škrty, aby mi v tom ten druhý Drábek potom nečmáral. A druhý Drábek dokáže na zkouškách některé autorovy pasáže i veřejně zesměšnit. Ale dobře si při tom všímá, kdo se k tomu posměchu přidá. A pak se pomstíme. On málokdo vydýchá, když se mu v noci za dveřmi zjeví oba Drábkové!
A naopak, pokud vaši hru režíruje někdo jiný - hlídáte si jako dramatik každou scénu, každou repliku a hájíte text proti škrtům režiséra?
Ne. Ať si mé příběhy masakrují. Ať si mé nebohé hrdiny mrzačí, amputují a zplošťují! Já jen pak v hledišti úpím a sténám a odchytávám ledový pot do připravené pet-láhve.
Máte v humoru hranice, které byste nepřekročil? Tj. jsou některá témata, lidé nebo události, o nichž nebudete ve svých komediích psát?
No já ty hranice mám. Ale má je Ivan Mládek?
Proč a s jakými představami jste letos nastoupil do Divadla Minor?
Divadlo Minor mi nabídlo naprostou tvůrčí svobodu. Je to scéna smělá a na strmém vzestupu. A kuráž mají, neboť já jsem někdy takový Hannibal Lecter. A komiks Čtyřlístek, který jsem v Minou rozpohyboval, je vážně pošahaný. Naším vzorem do dalších sezón je studio Pixar. Beru tu práci i jako sebevýchovu k rodičovství. Navíc se přes léto rekonstruovala v Minoru studiová scéna, kde můžeme dosytosti experimentovat a navázat na kabaretní éru Studia Hořící žirafy. Záhy tam chci přenést i další své pražské autorské inscenace - Žabikuch a Děvčátko s mozkem.
Jak by vypadal - nahuštěný do tří vět - reklamní text na Morávkovu inscenaci Akvabel?
Přišel. Viděl. Uplaval.
Zdroj: Tomáš Froyda, Festival Plzeň
