Mozart na scéně
Program Mozart na scéně je svéráznou, dramaturgicky značně originální „dvojpoctou“ 250. výročí narození proslulého skladatele, kterou soubor zpěvohry a balet Městského divadla Brno loni nastudoval v rámci 41. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim 2006. V režijním a scénografickém pojetí Gustava Skály, jehož práci diváci činohry (Brouk v hlavě) i zpěvohry (Orfeus v podsvětí) Městského divadla dobře znají, se zde mísí dvě žánrově i jevištním uchopením rozdílná díla.
Serenáda D-dur, známá pod názvem Haffnerova serenáda, byla Wolfgangem Amadeem Mozartem zkomponována v roce 1776. Dvacetiletý mladík bral tehdy jen nerad na vědomí, že jeho éra „zázračného dítěte“, jež bylo vítáno doslova po celé Evropě a jehož hře na housle i klavír aplaudovali ti nejurozenější aristokraté, je nenávratně pryč. Žiji v zemi, kde hudbě není údělem příznivý osud, napsal Mozart v září 1776 v dopise svému učiteli Padre Martinimu do Itálie.
Přes nespokojenost s poměry však Mozart i v roce 1776 stále skládal: vedle děl církevního charakteru vznikla v té době pětice houslových koncertů, klavírní koncerty a také řada příležitostných skladeb. jednou z nich byla i osmidílná serenáda D-dur, jež byla komponována pro svatbu dcery salcburského obchodníka Haffnera Alžběty a poprvé zazněla 21. července 1776, v předvečer svatby. její zvláštností je „concerto intercalare“ neboli vsunutý koncert – to znamená, že její druhá, třetí a čtvrtá část patří velkému sólovému výstupu koncertních houslí, provázených pouze dechovými nástroji.
V choreografii Tomáše Rychetského tančí kromě samotného autora Klára, Kutilová, Radek Vrátil, Zuzana Herényiová, Gabriela Karmazínová, Barbora Musilová, Vendula Otisková, Vendula Šeráková, Kamil Dvořák, Radek Jež, Igor Maršálek a Vladimír Strouhal, tedy převážně členové baletního souboru MdB
Jednoaktová komedie s hudbou Divadelní ředitel vznikla na počátku roku 1786, tedy v době, kdy Mozart již pátým rokem sídlil ve Vídni pracoval na jedné ze svých nejslavnějších oper, na Figarově svatbě. Práce na ni byla poznamenána hned dvěma skandály – za prvé Mozartovým spojením s libretistou Lorenzem da Ponte, který se krátce předtím v nedobrém rozešel s císařským dvorním skladatelem Antoniem Salierim (čímž Mozartovi přibyla řada nepřátel z nemalého okruhu Salieriho příznivců), za druhé už samotnou volbou provokativního, revolucionářsky laděného Beaumarchaisova textu za východisko libreta. Císař Josef II. nakonec uvedení povolil (Mozart byl v té době jeho oblíbencem), vymyslel si však v době komponování pro autora neobvyklé povyražení. Vyzval právě Mozarta a Salieriho k soutěži v kompozici na předem stanovené libreto – Mozart měl komponovat na německý a Salieri italský text. Jelikož už v zadání šlo spíše o lehkou hříčku než závažný text, nešlo pro vždy svižně komponujícího Mozarta obzvláště náročný úkol – dílko zkomponoval za dva a půl týdne na přelomu ledna a února 1786.
Libreto Gottlieba Stephanie ml. (který s Mozartem pracoval již na Únosu ze serailu) nadto obsahuje „pouhých“ pět hudebních čísel – předehru, dvě árie, tercet a závěrečný vaudeville, zbytek zhruba hodinové aktovky tvoří mluvené slovo. Komedie pojednává o řediteli kočovného divadla Frankovi, který se trápí starostmi o osud svého kočovného divadla. Postupně se konfrontuje se zkušeným divadelníkem Buffem, který mu radí, aby se zřekl uměleckých ideálů ve prospěch plného hlediště, potenciálním „sponzorem“, bankéřem Eilerem, který ovšem žádá výměnou za finanční podporu angažování své favoritky, i dvěma primadonami, madam Herzovou a Silberklangovou, soupeřícími ve svém pěveckém umění. Děj je po všech strastích završen apoteózou kolektivního, nesobeckého divadelního úsilí, které jediné vede k zdárnému cíli.
Premiéra Mozartova kusu se konala společně se Salieriho opusem v Schönbrunnu, pouhé čtyři dny po jeho dopsání, 7. února 1786. Při vší „soutěžnosti“ byl výsledek klání dopředu zřejmý. Přece jen byl Mozart stále vnímán coby z provincie přišedší umělec bez pevného postavení, který se (jakkoli talentován a oblíben) nemohl rovnat váženému a všemi uznávanému dvornímu skladateli Salierimu. Naznačilo to i řazení děl v průběhu večera, kdy byl nejprve hrán Divadelní ředitel a až poté Salieriho dílko Nejprve hudba, potom slovo (mimochodem rovněž se odehrávající v divadelním zákulisí). A tak se i stalo: zatímco Mozartův honorář (kvůli němuž – pomiňme ohled na prestiž císařské zakázky – práci především přijal) dosáhl výše 50 dukátů, Salierimu byl vyplacen dvojnásobek.
Divadelní ředitel je psán pouze pro čtyři pěvce (dva soprány, tenor, bas), ostatní postavy vystupují pouze slovem. V naší inscenaci to jsou: v rolích „mluvených“ Igor Ondříček (Frank), Petr Brychta (Herz) a Pavla Ptáčková (Vogelsangová), v rolích „zpívaných“ pak Olga Jelínková (Herzová), Yvetta Tannenbergerová (Silberklangová) Ladislav Mlejnek (Buff) a Richard Samek (Vogelsang).
Obě části dvojprogramu, který měl premiéru na jevišti MdB 25. září 2006, připravil stejný tvůrčí tým: Gustav Skála (coby režisér i scénograf), kostýmní výtvarník Roman Šolc, choreograf Tomáš Rychetský a dirigent Jiří Petrdlík.
Po představení následuje na jevišti hudební scény křest nového CD Výběr z operet.
Zdroj: polackova@mdb.cz
