Mrštíkova prvotina míří na jeviště Klicperova divadla

„Nevzpomínejte tak. Vzpomínejte jinak!“

Prosincová premiéra Klicperova divadla slibuje nevšední dramaturgickou lahůdku. Bude zde uvedena téměř neznámá hra Viléma Mrštíka, rodinné drama z prostředí moravského maloměsta, Paní Urbanová. Hra z roku 1886 neměla ve své době možnost prorazit kvůli svému nemilosrdně naturalistickému stylu, poprvé a naposledy byla u nás uvedena v roce 1955 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. Klicperovo divadlo však vsadilo na výrazný tvůrčí tým vedený režisérem Martinem Františákem, který spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou provedl textové úpravy a krok za krokem přivedl sílu Mrštíkova dramatu k současnému diváku.

Vilém Mrštík je divadelnímu publiku znám především jako autor slavného vesnického dramatu Maryša, které vytvořil ve spolupráci se svým bratrem Aloisem. Všestranně talentovaný literát však vstoupil do rozbouřených vod české dramatiky osmdesátých let devatenáctého století dílem jiným, první českou naturalistickou hrou Paní Urbanová. Napsal ji ve svých třiadvaceti letech, v době, kdy coby rozhněvaný mladý muž opouští studium práv. Má za sebou debut v literárním Almanachu moravské omladiny Zora, pod pseudonymem Edgar Faimon uveřejnil báseň Sen a ironie skutečnosti, publikuje své první povídky a v opojení Prahou se vrhá do neklidné společnosti mladé bohémy. „Nezapírám, že mě Vilém Mrštík tehdy imponoval svou sečtělostí, opravdovou, nepovolující odvahou, s jakou se vrhal na různé formy tehdejší literární hlouposti a tehdejšího literárního šosáctví a zápecnictví českého a ne naposledy i svou jarou útočnou myslí, někdy až bohémsky buršikózní, která měla tehdy neobyčejný smysl pro komiku, vtip, psinu životní: byla to osobnost svého druhu a měla své mocné kouzlo,“ vzpomínal po letech F. X. Šalda.

Mrštík se věnuje soustavné kritické činnosti, překládá Dostojevského a Tolstého, studuje revoluční Zolovy stati o naturalismu. „Nešťastný naturalismus nedal nám tehdy ani jíst, ani spát. Myšlenkou naturalismu byli jsme jako posedlí.“ Jádrem jeho přístupu se stává požadavek nahé pravdy. V roce 1886 se rozhodne uplatnit zásady v praxi a svůj román Při biliardu, jehož rukopis se nedochoval, přepracovává do dramatické podoby. Výsledkem je Paní Urbanová, rodinné drama, odkrývající poměry moravského maloměsta.

Zápas o život Paní Urbanové byl tvrdý. Původní román byl přepracován do výrazně ostřejší tóniny, tak ostré, že autor musel text několikrát upravovat a pod tlakem dobové cenzury otupovat hrany. Výsledná, pátá verze, byla vydána na pokračování v České revue až po dlouhých třech letech. Takto se autor v dopise svěřuje své přítelkyni Józe Břenkové: „Zdramatizovaná Paní Urbanová je docela podle nové formule, po které vzdychají Francouzové, v čele se Zolou. Vášeň lásky až k nejvyššímu vrcholu svému provedl jsem ve čtyřech aktech analytickým procesem. To je hlavní kolo, které řídí ostatní kličky a dráhy epizod. Budu se rvát a musím si vyrvat aspoň – popularitu. Už mě beztoho znají jako nejčervenějšího naturalistu. Nikdo se proti už ani neozve. Žiju prý dokonce v jiném světě než ostatní. Kdybych nevěděl, co chci, mohl bych teď přijít do bahna kolize, že? Takhle ale svoje názory založené na ruské a francouzské kritice jsem otiskl a kdo bude chtít nadávat, bude si je muset přečíst.“

Na jeviště se za autorova života Paní Urbanová vůbec nedostala. Měšťácká cenzura, bojující proti tzv. zolovštině ji nepustila na scénu Švandova divadla, opatrní dramaturgové ani na scény ostatní, což vzpurný literát velmi těžce nesl. Ani z řad kritky nepřicházely žádné pozitivní ohlasy. Hovořilo se o „šablonovitém dramatu manželské nevěry“, „klopýtnutí mladého autora“ či „obrázku hniloby, malovaném smrdutým blátem“. Nepřízeň poměrů, vlna zarputilého nepochopení a škodolibé zlovůle tak ubíjejí mladého bouřliváka na samém startu jeho rozletu. V roce 1889, po zdlouhavých průtazích s vydáním hry, spojených s finančním krachem, Mrštík definitivně opouští Prahu a stěhuje se do Divák za svým bratrem Aloisem.

První uvedení hry Paní Urbanová se nakonec konalo až v roce 1955 v Divadle bratří Mrštíků v Brně.

V historii vzniku Paní Urbanové hraje podstatnou úlohu osobní zklamání. V roce 1885 ztratil Vilém Mrštík svou nejdražší bytost, provdala se mu jeho velká láska Józa Hálková. S neteří básníka Vítězslava Hálka se Vilém – tehdy oktaván – seznámil v roce 1883, při výletu spojeném s návštěvou Národního divadla v Praze. Do půvabného a temperamentního stvoření se Mrštík rázem zamiloval. Dvouletý vztah byl však rázně přerušen. Když její rodina viděla „svědomitost“ Vilémova studia a výši jeho literárních honorářů, provdali dceru raději sochaři Josefu Malinovi a Józa Hálková se odstěhovala do Turnova, už jako žena ředitele odborné šperkařské školy. Nešťastný autor, rozezlený na celý svět i na sebe, hledal jen velmi těžko cestu k opětovnému přátelství.

Martin Františák, v současné době umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, se s Vilémem Mrštíkem nesetkává poprvé, opakovaně se věnoval jeho Maryše a silně rezonuje s autorovými tématy i naturelem. Tvůrčí tým doplňují ještě výtvarníci Jan Štěpánek a Marek Cpin, za hudební složkou stojí Vladimír Franz. Titulní roli nastudovala Helena Plecháčková, jako továrník Urban se představí František Staněk, v roli Urbanové sestry Fany uvidíme Kamilu Sedlárovou, coby jejího manžela Jana Sklenáře, milostný trojúhelník je doplněn dr. Liškou v podání Tomáše Lněničky, nesmíme zapomenout ani na Marii Kleplovou jakožto strážkyni domácího krbu Barču či Vojtěcha Dvořáka s Janem Čížkem v rolích nejlépe charakterizovaných jako „známka dekadence“. Coby hlavní hrdina Hamerský, osudový muž a dávný přítel Urbanové, se představí Jakub Tvrdík, donedávna student pražské DAMU, v alternaci s Luborem Novotným. O tom, že „vzduch mluví, voda šeptá a lidé svá tajemství řvou“ se můžete přijít přesvědčit do hlediště Klicperova divadla od 13. prosince 2008.

REŽISÉR MARTIN FRANTIŠÁK O VILÉMU MRŠTÍKOVI A PANÍ URBANOVÉ

- S Vilémem Mrštíkem se neutkáváte poprvé. V čem vidíte vy osobně kvality a specifika jeho textů? Co vás na něm přitahuje?

Mrštík je pro mě dramatický básník, a to jak tvorbou, tak i životem. Je to jeden z mála, kteří přesáhli fasádu dobových kulis k věčným tématům. Líbí se mi na něm bezprostřední vášeň, dramatické gesto a urputná snaha po hledání svobody.

Kdo blíže pozná Mrštíka, začíná hledat lásku a klade si otázky, zda lze vůbec v našich světech úplně milovat, anebo úplně nenávidět. To platí jak ve vztazích partnerských, tak i náboženských.

- Hra Paní Urbanová byla napsána před více než sto lety a od té doby se na česká jeviště dostala pouze jednou. Do jaké míry bylo nutné do textu zasahovat a provádět úpravy? Pokoušeli jste se o nějaké aktualizace?

Paní Urbanová nese nutné známky Vilémovy prvotiny. Škrtali jsme tedy, občas něco upravili vzhledem k odlišnému slovnímu gestu té a dnešní doby. Pojmu aktualizace bych se bránil… Vlastně mu nechci rozumět. Je-li hra ve svém nitru silná, nabízí sama prostředky ke svému vyjádření. Je to otázka citlivosti realizátorů. Pojem aktualizace pro mě nese punc tvůrčí neschopnosti. Jak autorů, tak kritiků, kteří takovéto obecné slovo používají.

- V čem je největší potenciál této hry? Jakým tématem promlouvá k vám a čím si myslíte, že může oslovit naše diváky?

V té hře jsou srovnatelné principy jako u Maryši. Zatímco Maryša je o nekomunikativním světě v krajině polí a vychrtlých koní, Urbanová je pokryteckým dusnem maloměsta. Tím je dnešnímu divákovi blíže než Maryša. Má v sobě pálivé světlo Emila Zoly či hluboká rozcházení s božským světem jako ve hrách Ibsena.

- Nabízí se srovnání s Mrštíkovou nejslavnější prací, vesnickým dramatem Maryša. V čem se podle vás oba texty přibližují, v čem se vzdalují a je možné postavit vedle sebe obě titulní hrdinky?

Maryša je mladší a silnější, protože dýchá čestvý vzduch. Urbanová je zase křehčí, maloměšťačka.

O to je Urbanová apokalyptičtější ve smyslu podobenství dneštního městského světa.

Martin Františák, režisér a dramatik

Martin Františák se narodil 5. března 1974 ve Valašském Meziříčí, kde v útlém mládí působil jako textař a performer v několika undergroundových seskupeních. Vystudoval divadelní fakultu JAMU v Brně, obor dramatická výchova, a poté coby student Arnošta Goldflama činoherní režii. Režíruje v divadlech od Ostravy po Cheb. Byl šéfrežisérem brněnského divadla pro děti Polárka, v současné době zastává pozici uměleckého šéfa ostravského Divadla Petra Bezruče. Je vůdčí uměleckou osobností divadelního souboru Jana Honsy v Karolince. Jeho hra Doma je v současné době uváděna na repertoáru hlavní scény Národního divadla v Praze.

VILÉM MRŠTÍK: PANÍ URBANOVÁ

Režie: Martin Františák

Dramaturgie, úprava textu: Jana Slouková

Scéna: Jan Štěpánek

Kostýmy: Marek Cpin

Hudba: Vladimír Franz

Premiéra 13. 12. 2008 v 19.00 hodin na hlavní scéně Klicperova divadla.

Více informací o dalších reprízách a předprodeji naleznete na webových stránkách Klicperova divadla
http://www.klicperovodivadlo.cz/

Další informace poskytne:

Jana Slouková, dramaturgyně

Email: drama@klicperovodivadlo.cz

GSM: 603 797 331