Na CD vycházejí další unikátní archivní záznamy s Janem Werichem
Překvapivé objevy z fonotéky velkého komika, satirika a písničkáře Jana Wericha připravilo v těchto dnech vydavatelství Supraphon na kompaktní desce příznačně nazvané Poklady z archivu. Řada z nich je z anonymních, nedatovaných zdrojů, některé jsou naopak přesně označeny. Jako celek však upozorňují na podivuhodnou a nadprůměrnou osobnost, jakou Jan Werich byl. Začátkem února uplynulo od jeho narození už 106 let.
Mezi nahrávkami vévodí jeho zahajovací řeč k pražské výstavě Milenium Judaicum Bohemicum z roku 1968 z archivu Jindřicha Kučery a několik málo známých záznamů z archivu Ondřeje Suchého. Z rozhlasového pořadu Gramotingltangl pochází přemítání o kontrašpionáži, supraphonské fondy přidaly úvahu o básníku Villonovi a následnou píseň Hej, pane králi.
Bonus připomíná alter ego Jana Wericha anglickým projevem Jiřího Voskovce, jímž odpovídal na Werichův proslov k tisíciletí judaismu v Čechách.
Archivní nahrávky Osvobozeného divadla i záznamy sólových vystoupení Jana Wericha jsou desítky let úspěšnou trvalkou v nabídce Supraphonu. Fimfárum, Osudy dobrého vojáka Švejka i osobní vzpomínky velkého herce na italské prázdniny či pobyt v Americe v nahrávce Táto, povídej patří do zlatému fondu tohoto vydavatelství. Velký zájem vyvolalo vydání CD Jan Werich neznámý a loni znovu nalezené archivní záznamy, které vyšly pod názvem Delikatesy.
Producentka Naďa Dvorská se nyní ve spolupráci s Ondřejem Suchým a Jindřichem Kučerou opět ponořila do pátrání a výsledkem jsou Poklady z archivu. Na titulní straně přiloženého bookletu je použita fotografie Jana Wericha z chystaného filmu o Jamesi Bondovi Žiješ jenom dvakrát. Werich v něm měl tehdy hrát padoucha po boku Seana Conneryho. Pro příliš dobrácký výraz obličeje však nakonec z jeho obsazení sešlo.
Ondřej Suchý označuje dvě cesty, jak mohli sběratelé k podobným unikátům přijít. Například šťastnou náhodou - nálezem v něčí pozůstalosti či vlastním přičiněním. To když kdysi kdosi za panem Werichem přišel s magnetofonem a jeho povídání si nahrál.
"V prvních případech bývá obvykle těžké určit kde, kdy a při jaké příležitosti byly nahrávky pořízeny," uvedl. Ve Werichově životě nastalo koncem 60. let, ale především pak po celá léta sedmdesátá, nešťastné období, kdy se k jeho nemocem přidala nepřízeň politických vládců. Ti mu upřeli možnost "provozovat národní umělectví", jak to kdysi sám nazval. V 70. letech začal být hlad po všem, co kde vyslovil, popřípadě napsal.
"A tak každá nahrávka s jeho vyprávěním o čemkoliv, ať už byla pořízena amatérsky či profesionálně, tajně nebo s vědomím vypravěče, začala putovat po republice a byla kopírována, přičemž na kvalitě zvuku nezáleželo. Záleželo na obsahu oné úvahy, vzpomínky, glosy, kterou obdivovaný umělec pronášel," charakterizoval to Suchý. Tím lze vysvětlit rozdílnou zvukovou podobu těchto záznamů.
Sám přispěl úvahou o štěstí a vyprávěním Jana Wericha o Jaroslavu Vojtovi a Václavu Vydrovi. Podle něj určitě nejde o poslední perly a perličky, které po sobě Jan Werich na světě zanechal.
Zdroj: Jiří Borovička, kš
