České divadlo Národní divadlo Brno uzavírá sezonu nebezpečných vztahů v opeře premiérou Mozartovy Così fan tutte Národní divadlo Brno uzavírá sezonu nebezpečných vztahů v opeře premiérou Mozartovy Così fan tutte
Často si zahráváme s city svým nejbližších a následky na sebe nikdy nenechají dlouho čekat. Mozartovy Così fan tutte tak inspirují i dnešní generaci umělců k výpovědi o jejich pohledu na zapletené vztahy mezi muži a ženami. V naší nové inscenaci je bude rozplétat právě žena, režisérka Anna Petrželková, která patří mezi výrazné talenty a má za sebou řadu úspěšných činoherních inscenací. Così fan tutte jsou jejím prvním režijním setkáním s operou.
Stejně jako v předešlých premiérách i zde je velkou devizou vynikající pěvecké obsazení. V tomto případě s jedinou výjimkou hostujícího polského tenoristy Karola Kozlowského v roli Ferranda, jde o přední sólisty našeho ansámblu. Diváci se tak mohou těšit hned na dvě nositelky Ceny Thálie v roli Fiordiligi – Pavlu Vykopalovou a Janu Šrejma Kačírkovou, role Dorabelly se ujmou Václava Krejčí Housková a Jana Hrochová. Nerozvážné snoubence ztvární nejmladší členové ansámblu Roman Hoza a Igor Loškár (Guglielmo) a Ondřej Koplík (Ferrando). Skeptický don Alfonso se jistě zařadí k charakterním rolím Jana Šťávy a Jiřího Sulženka, spolu s nimi budou intriky splétat Andrea Široká a Marta Reichelová jako Despina.
Takové jsou všechny aneb Škola milenců - vznik třetí opery vzešlé ze spolupráce libretisty Lorenza da Ponte a Wolfganga Amadea Mozarta je tak trochu zahalen tajemstvím. Prý to byl sám císař Josef II., který inspirován mladými šlechtici na svém dvoře, co se rozhodli pokoušet věrnost svých snoubenek a čekalo je zklamání, dal podnět k napsání opery. Mozart naopak úspěšně navázal na své dvě předchozí mistrovská díla Figarovu svatbu a Dona Giovanniho a vydal se dále zkoumat lidské vztahy, především pak ty mezi muži a ženami. I když Così fan tutte nese označení opera buffa, nebyl by to Mozart, aby nám nedal jasně najevo, že nic v životě není černobílé. Skrze Da Ponteho vtipné libreto vykukuje Mozartova hudba, která v sobě skrývá mnoho dalších vrstev. Za dramatem ledaskdy cítíme uličnický úsměv a naopak za smíchem se často skrývají slzy a hněv. Jak snadno oba mladící Ferrando a Guglielmo ponoukáni skeptickým donem Alfosem, aby vyzkoušeli věrnost svých snoubenek, uváznou ve vlastní falešné hře s city.
Celá ta zápletka mi přijde spíš trpká, než prvobytně komická. Protože zde nejde jen o věrnost těla. Nevěrní svým zásadám jsme někdy sice všichni, ale jak se tak dívám kolem sebe, tento Mozartův příspěvek k morálce, zdá se mi být dnes daleko cennější a aktuálnější. Nestálost postojů a názorů, překrucování pravdy, vyvlékání se ze zodpovědnosti, jako by se staly běžně tolerovanými jevy. Ale to jen na okraj. Naše inscenace chce obrátit pozornost hlavně k mezilidským vztahům. Ukázat partnerské vztahy v celé své složitosti. Mladí milenci se ve své pýše do té své hry pěkně zamotávají jako do pavučiny. Je to lavina nedorozumění, jak už to tak ve vztazích mezi muži a ženami bývá. Ale tohle všude číhající pokušení zpronevěřit se sám sobě – ať už tělem či svými zásadami- stává se pro mne určitě klíčovým tématem.
Anna Petrželková
Hudebně byla Così fan tutte pro Mozarta dalším krokem a dílo založené na množství působivých a propracovaných ansámblů, plné kontrastů v hudebním výrazu a vykreslení postav je právem klenotem operního repertoáru. Publikum 19. století považovalo námět za vulgární a nemorální. Così fan tutte téměř zmizely z operních jevišť, a pokud se objevily, tak se značnými úpravami nebo se zcela jiným textem. Naštěstí si divadla o nějakých sto let později znovu našla cestu k tomuto krásnému dílu a v přízni publika zůstalo dodnes. A z dobrých důvodů - příběh, který vypráví je stále aktuální.
S výtvarnicí Evou Jiřikovskou nás k výsledné atmosféře inspiroval fakt, že se děj odehrává v Neapoli, která je jen na skok od Pompejí – legenda věří, že město pohltila erupce Vesuvu, jako boží trest za morální úpadek jejích obyvatel. Za Mozartova života byly Pompeje objeveny. Navíc se v libretu objevuje bájný pták Fénix, jenž hyne v ohni a rodí se z popela. Tohle všechno se nám nakonec protnulo s Mozartovou skepsí v závěru – nesklene příběh do jednoznačného happy endu, ale nechá vyvěrat na povrch svou nedůvěru v lidstvo a jeho poučitelnost. A tak i naši hrdinové povstávají z popela, aby nám ukázali, jak jsme na tom s hodnotami dnes. Protože ta opera je prostě tak napsaná, že by měla odrážet takt a mrav té které společnosti, v jakékoli době.
Anna Petrželková
