Národní divadlo uvede premiéru baletu Coppélia v choreografické verzi Ronalda Hynda

V průběhu sto padesáti čtyř let od své premiéry v Paříži v roce 1870 procestoval balet Coppélia snad všechny země světa. Ve Státní opeře v Praze, v podání Baletu Národního divadla, je od 16. května 2024 inscenován v choreografické verzi Ronalda Hynda, která byla poprvé uvedena v roce 1985 v London Festival Ballet (English National Ballet).

Coppélia vypráví o nástrahách milostných vztahů, a i když patří mezi tři nejvýznamnější tituly francouzského baletu 19. století (Giselle, La Sylphide, Coppélia), které se na jevišti dochovaly v „živé baletní tradici“, neumírají zde hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou.

Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček doktora Coppélia. Krásná dívka sedí každý den s knihou na balkoně vysokého domu a vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Nikdo netuší, že Coppélia je loutka, která čeká, až ji její tvůrce oživí. A zápletka? O svou duši má kvůli Coppélii přijít Franz! Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.

Balet již v roce 1870 reflektoval pokrokovost a zdá se, že svým námětem umělého člověka předběhl dobu. Lidé konce 19. století byli okouzlení mechanickými hračkami a „oživlými“ stroji, pořádali světové výstavy, kde předváděli technické výdobytky. Coppélia byl tedy opravdu nový balet nové doby: byl usazen v realitě a reagoval na aktuální vědecký pokrok. Navíc zrcadlil národnostní myšlenku, revoluční ideje po roce 1848. Odehrával se v pohraniční rakouské korunní zemi, v Haliči. Skladatel Léo Delibes se inspiroval folklorní bohatostí regionu, v Coppélii poprvé uvedl na baletní scénu nejen polskou mazurku a maďarský čardáš, ale i českou polku. To všechno nám ve své půvabné verzi zanechal i Ronald Hynd. Svou Coppélii komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a tvůrcům, kteří jsou v rodokmenu inscenace zapsáni – Arthur SaintLéon, Marius Petipa a Enrico Cecchetti.

Balet jistě obsahuje detaily, které si dnešní divák musí „přeložit“, neboť nežijeme v roce 1870, ale něco zůstalo pozoruhodně stejné: touha vytvořit umělého člověka. Na této linii najdeme spisovatele E. A. T. Hoffmanna, jehož myšlenkami je Coppélia inspirovaná, a ze stejného zdroje čerpal Čajkovského Louskáček. Dvacáté století přineslo Stravinského Petrušku a Čapkova robota – a století naše? Propadlo této fascinaci úplně, a nejen v umění. Zeptejme se umělé inteligence, zda touží po našem člověčím srdci, po naší lidské duši. Co se dozvíme?!

Přejme si, aby nás Swanildy celého světa uchránily od naší pošetilé snahy hrát si na bohy, stavět se do středu vesmíru a ovládat realitu svými výtvory. Doufejme, že si zachováme vědomí toho, v čem spočívá naše skutečné lidství a kde začíná a končí etický normativ naší civilizace. Pomůže v tom i kouzelná Coppélia Ronalda Hynda ve Státní opeře.