Národní divadlo uvede Topolův Konec masopustu
Hra Josefa Topola Konec masopustu, jejíž premiéru připravuje na 26. května činohra Národního divadla v Praze, je označována za jedno z nejlepších básnických dramat 20. století. Příběh lásky na pozadí drsné reality kolektivizace, která ničí nejen tradice, ale i mravní řád, nastudoval režisér Jan Antonín Pitínský s Igorem Barešem, Filipem Kaňkovským, Pavlou Beretovou, Aloisem Švehlíkem, Vladislavem Benešem, Kateřinou Holánovou, Ivou Janžurovou a dalšími členy souboru.
Dramaturgyně Daria Ullrichová na dnešním setkání s novináři připomněla, že Topol napsal tento text jako svou třetí divadelní hru ve svých pouhých 27 letech, premiéru měla na scéně Národního divadla v roce 1964. Rok předtím byla poprvé uvedena v Olomouci v režii Otomara Krejči. "Po půl století je právem pokládána za českou klasiku. Stala se vrcholem ryze české linie dramatu, ve které se obraz vesnice v rozměru tragickém i groteskním stává obrazem kořenů našeho bytí," uvedla.
Příběh se odehrává začátkem 60. let, kdy do vesnice přijíždí okresní tajemník, aby přemluvil posledního soukromě hospodařícího rolníka ke vstupu do družstva. Všichni ostatní už podlehli, či se přizpůsobili době, ale on stále odolává a hospodaří na polích, na které se zmohl teprve jeho otec. Je mu zavázán, stejně jako svým kořenům a totéž očekává od svých dětí.
Příběh rámuje masopustní veselí, kdy se maškary ujímají vlády a za maskou mohou vše. Ale i tradice se prolíná s konkrétním časem, je dokonce zneužitelná, je jí možno dát takovou náplň, jakou si žádá doba. A tak maškary pohřbívají soukromý sektor. Příběh hlavního hrdiny a jeho dětí se tak prolne s příběhem maškar a dojde k tragédii.
"Hra nezestárla, byť její výklad musí být jiný, než byl v polovině 60. let," řekl novinářům Pitínský. Upozornil na citát, který si z jejího textu vzali jako podtitul: "Tohle je holírna, ve který se všechno smí, jediná na světě".
"Dovolili jsme si tak metaforu českého světa jako prostředí holičského," vysvětlil s tím, že v čele tažení proti soukromému sedlákovi je právě holič v masce Smrťáka, který je mu svou flexibilní přizpůsobivostí protipólem.
"V šedesátých letech už byla situace jiná a s těmi padesátými se nadala srovnat. Postoj hrdiny této hry byl v té době všem už nepochopitelný," podotkla Ullrichová.
