Neboj bejby, to je jazz! – hudební komedie s orchestrem Melody Makers o tom, jak přišel jazz do Prahy v divadle ABC

Městská divadla pražská spolu s režisérem Ondřejem Havelkou přináší na jeviště nezkrotný elán a energii vzešlou z konce první světové války. A především jazz! Premiéra se uskuteční 12. dubna v ABC. 

V Československu ve dvacátých letech minulého století jazz dráždil stejně jako ocelové konstrukce prvních funkcionalistických staveb. Moderna útočila a starý svět se bránil. Nastupující generace chtěla hrát stejnou muziku, jaká se zrodila v New Orleans, a stavět bez příkras, jak to dělal Le Corbusier. Julie v podání Renáty Matějíčkové chce zpívat jazz a studovat architekturu. V Praze se ale mají mladé ženy hlavně dobře vdát. Modernita v sukních? Nemožné. Ale pro Romana, ztvárňovaného Radkem Melšou, nemůže být nic přitažlivějšího. Vždyť se vrací ze studií architektury v Chicagu. 

V režii Ondřeje Havelky se již pět let hraje na jevišti ABC hudební komedie Zítra swing bude zníti všude, ve kterém tvůrci připomínají publiku vrcholnou éru československého swingu let 1945–1948. Nyní tedy jazz. Ondřej Havelka k tomu říká: „Když jsme začali přemýšlet o novém kusu v ABC, uvědomil jsem si, že jsem se dosud neobrátil k mému milovanému jazzu let dvacátých! Proč? Nejspíš to byl ostych, neboť první krůčky českých hudebníků k uchopení synkopy byly více než vratké. Zatímco Amerika ve 20. letech tepe jazzem, který se navíc neuvěřitelně rychle stylově vyvíjí, takže na konci tohoto desetiletí už do něj začíná pronikat nový duch – swing, u nás jsme o zrození jazzu neměli potuchy. Nejodvážnějším módním výstřelkem bylo tango. Přestože se i k nám dostávaly gramodesky s nahrávkami amerických jazzbandů, naši muzikanti, i ti nejprogresivnější – Jaroslav Ježek, R. A. Dvorský nebo E. F. Burian, ještě ve třicátých letech toliko potácivě vrávorali za svými americkými vzory, o jazzové synkopy zakopávajíce. Tento fakt bylo třeba nějak vyvážit. Něčím, co nám opravdu šlo. A hle, bylo tu téma: Jazzové tápání versus brilantní architektonická moderna! Pak už stačilo jen poskládat příběh...“ 

Jeho hlavním hrdinou je Roman, který přijíždí z Chicaga vybaven gramodeskami, notami a hlavně znalostí jazzové interpretace. Jedná se o fikci, která je však tvůrcům dobrou záminkou ke srovnání skutečného amerického jazzu dvacátých let s neohrabaností a naivitou české populární hudby téže doby. 

Autorem předlohy je spolu s Ondřejem Havelkou a Petrem Hudským i Martin Vačkář. V textu používá citáty Čapka či Teigeho, k jejichž autenticitě říká: „Ze známých avantgardistů 20. let byl Karel Teige nejvýraznější. Nic jsem nevymýšlel, jeho výroky jsou zaznamenané. Oplýval euforií ‚z nového počátku‘, vzdělaný teoretik umění i architektury, umělec okouzlený francouzskou modernou. On i jeho přítelkyně, malířka Toyen, kráčeli v čele těch, kterým se dělalo špatně při pohledu na pražské secesní domy a vůbec na cokoli historického. A Karel Čapek? Ten napsal krásné vyznání jazzu, kterým byl totálně unesen, úryvek z něj jsem v komedii použil.“ 

Ondřej Havelka ještě dodává: „Přestože jsou dobové nahrávky českých muzikantů z hlediska jazzové interpretace nedokonalé, mnohé z nich dodnes posloucháme s láskou. Mají totiž kouzlo a půvab díky výjimečným osobnostem, jakými byly R. A. Dvorský, Oldřich Nový, Jaroslav Ježek a V+W nebo Inka Zemánková. Jiná dílka naší tehdejší populární hudby, která vytvořili ti méně vkusní či talentovaní, pak řadím do speciální estetické kategorie – písní, které jsou tak blbé, až jsou krásné.“ 

Na jevišti zazní živě v podání čtrnáctičlenného orchestru Melody Makers na tři desítky skladeb. 

Čapek: Něco přímo osvobozujícího! Absolutní smích, nový rytmus. Úžasné zrychlení a zestručnění pointy. Příchod nového tempa! Bravo! Perfektně jste to chytli! Třikrát bravo! Roman: Tak co, bejby, to je jazz! 

Neboj bejby, to je jazz!