Německo

Současná německá dramatika

SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PUBLIKOVÁNY V ČEŠTINĚ OD R. 1988

ANOTOVANÝ SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PŘELOŽENY, ALE DOSUD NEBYLY PUBLIKOVÁNY ANI UVEDENY

LEKTORSKÉ POSUDKY NĚMECKÝCH HER DOSUD NEPŘELOŽENÝCH

 

 

SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PUBLIKOVÁNY V ČEŠTINĚ OD R. 1988

Achternbusch, Herbert: Gust (Gust)

přeložil Milan Tvrdík, DILIA 1991

Achternbusch, Herbert: Holínka a její ponožka (Der Stiefel und sein Socken)

přeložila Monika Loderová, Svět a divadlo 6/1996

Brücknerová, Christine: Neproslovené promluvy rozhořčených žen (Ungehaltene Reden ungehaltener Frauen)

přeložila Magdalena Štulcová, DILIA 1993

Braun, Volker: Leninova smrt (Lenins Tod)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Braun, Volker: Německý furor (Deutscher Furor)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Braun, Volker: Siegfried (Siegfried)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Braun, Volker: Společnost v přechodu (Die Übergangsgesellschaft)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Braun, Volker: Tranzit Evropa (Transit Europa)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Braun, Volker: Ženské protokoly (Frauenprotokolle)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1988

Divadlo Rote Grütze: Na tobě mi záleží (Mensch, ich lieb dich doch)

přeložila Magdalena Štulcová, DILIA 1988

Dorst, Tankred: Fernando Krapp mi napsal dopis (Fernando Krapp hat mir diesen Brief geschrieben)

přeložil Ondřej Černý, Svět a divadlo 1-2/1992

Dorst, Tankred: Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis (Fernando Krapp hat mir diesen Brief geschrieben)

přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1992

Dorst, Tankred: Karlos (Karlos)

přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1991

Dorst, Tankred: Merlin aneb Pustá zem (Merlin oder Das wüsste Land)

přeložil Vladimír Tomeš, Větrné mlýny, Brno, 1997

Dorst, Tankred: Legenda o ubohém Jindřichovi (Die Legende vom armen Heinrich)

přeložil Vladimír Tomeš, Divadelní ústav 1997

Dorst, Tankred: Pan Paul (Herr Paul)

přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1993 + Národní divadlo 1995

Hein, Christoph: Rytíři stolní společnosti (Die Ritter der Tafelrunde)

přeložil Hanuš Karlach, DILIA 1991

Knauth, Joachim: Ženy na sněmu (Die Weibervolksversammlung)

přeložil Josef Balvín, DILIA 1988

Kornfeld, Paul: Žid Süss (Jud Süss)

přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1993

Kusz, Fitzgerald: Burning Love (Burning Love)

přeložila Magdalena Štulcová, DILIA 1989

Kusz, Fitzgerald: Nejvyšší čas (Höchste Eisenbahn)

přeložila Magdalena Štulcová, DILIA 1989

Ludwig, Volker + Michel, Detlef: Ode dneška se jmenuješ Sára (Ab heute heisst du Sara)

přeložil Milan Tvrdík, DILIA 1993

Müller, Heiner: Silnice na Volokolamsk I., II., III. (Wolokolamsker Chaussée I., II., III.)

přeložil Jan Pavlík, DILIA 1988

Müller, Heiner: Shakespearův Titus Andronicus - Anatomie a komentář (Anatomie Titus Fall of Rome. Ein Shakespearekommentar)

přeložil Josef Balvín, DILIA 1989

Müller, Heiner: Berlín: Smrt Germánie (Germania Tod in Berlin)

přeložil Petr Kučera, DILIA 1989

Plenzdorf, Ulrich: Den delší než život (Ein Tag, länger als ein Leben)

přeložil Jiří Stach, DILIA 1989

Salvatore, Gaston: Stalin

přeložil Josef Balvín, DILIA 1990

Seidel, Georg: Carmen Kittelová (Carmen Kittel)

přeložil Jiří Stach, DILIA 1991

Seidel, Georg: Jochen Schanotta

přeložila Radana Krejčová, DILIA 1988

Sobol, Joshua: Ghetto

přeložil Petr Kučera, DILIA 1993

Strahl, Rudi: Jako o život (Um Kopf und Kragen)

přeložil Jiří Stach, DILIA 1989

Süskind, Patrick: Kontrabas (Der Kontrabass)

přeložila Radana Krejčová, DILIA 1990

Süskind, Patrick: Kontrabas (Der Kontrabass)

přeložili Jitka a Rudolf Tomanovi, Academia 1995

Strauß, Botho: Park (Der Park)

přeložil Josef Balvín, Svět a divadlo 5/1994

Vilarová, Esther: Motýlí strategie (Die Strategie der Schmetterlinge)

přeložil Vladislav Čejchan, DILIA 1992

Walser, Martin: Prchající kůň (Ein fliehendes Pferd)

přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1990

Weiss, Peter: Trockij v exilu (Trotzki im Exil)

přeložil Josef Balvín, DILIA 1990

Zochow, Michael: Cesta na Měsíc (Die Reise zum Mond)

přeložila Olga Walló, DILIA 1990

Zochow, Michael: Traiskirchen (Traiskirchen)

přeložila Jarmila Hrubešová, Svět a divadlo 2/1994

Zochow, Michael: Tři hvězdy nad baldachýnem (Drei Sterne über dem Baldachin)

přeložila Radana Krejčová, DILIA 1993

 

ANOTOVANÝ SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PŘELOŽENY, ALE DOSUD NEBYLY PUBLIKOVÁNY ANI UVEDENY

 

 

RAINER WERNER FASSBINDER

HOŘKÉ SLZY PETRY VON KANTOVÉ (DIE BITTEREN TRÄNEN DER PETRA VON KANT)

Přeložil Vladislav Čejchan
Obsazení: 6 žen

Úspěšná módní návrhářka Petra se po rozvodu z pocitu osamělosti a frustrace zamiluje do nepříliš vzdělané, nepříliš chytré mladé dívky a navede ji na dráhu úspěšné modelky. Hra pak líčí zvrat tohoto vztahu, na který Petra opět doplácí. Trpké procitnutí ze slepé zamilovanosti ji přes výbuch zuřivosti nad opětným ztroskotáním dovádí ke smíření a katarzi. Je to jemná psychologická črta o vyprahlosti a citovém osamění úspěšných, vzdělaných, vysoce kultivovaných žen a o jejich marné vzpouře proti přírodou dané "ženské" roli.

 

KERSTIN SPECHTOVÁ

LILA

Přeložila Jarmila Hrubešová
Obsazení: 5 mužů, 4 ženy, 1 dítě, kompars

Příběh z francké vesnice je silně zaměřený proti xenofobii pramenící z hlouposti. Mladý hoch - lodní kuchař - si přivedl domů nevěstu z Filipín. Rodina i vesnice včetně faráře dávají najevo svůj pohrdavý odpor vůči nové dívce. Sňatek je pak předmětem mnoha nesvárů a když se syn rozhodne raději odejít z domova, zhroutí se svět i jeho otci, který jediný měl snahu porozumět: jako zedník postavil vlastníma rukama dům, kde chtěl žít v pohodě s celou rodinou. Prudký konflikt s matkou vyústí v její podpálení domu, v němž uhoří jejich dementní dcera. Otec posléze živoří ve špíně a bez prostředků na spáleništi, není schopen se své iluze vzdát. Po letech ho zde navštíví syn, avšak jen proto, aby otce přiměl k výhodnému prodeji pozemku - chce peníze. Otec odmítá, syn stupňuje bezostyšnou krutost, až dožene k činu Lilu: ta hodí po manželovi kámen a zabije ho. Pokouší se utěšit starce. Ten se snaží uchránit ji před zlobou vesnice a bere vinu za synovu smrt na sebe. Ve svém šíleném zoufalství se mu zdá, že konečně slyší hukot moře, po němž celý život marně toužil. Je to však blížící se kombajn, kvůli němuž má opustit trosky svého domu.

 

TANKRED DORST

CO DĚLAT (WAS SOLLEN WIR TUN)

Přeložil Vladimír Tomeš
viz Překladatelé informují

 

CARL LAUFS A WILHELM JACOBY

PENZION SCHÖLLER (PENSION SCHÖLLER)

Přeložil Vladimír Tomeš
viz Překladatelé informují

 

SUSANNE SCHNEIDEROVÁ

MY PRODEJCI (WIE VERKÄUFER)

Přeložila Magdalena Štulcová
viz Překladatelé informují

 

JOSHUA SOBOL

KRÁSNÝ TONI (DER SCHÖNE TONI)

(izraelský autor, překlad z němčiny)

Přeložil Vladislav Čejchan
viz Informační servis DÚ - červen 1998

 

LEKTORSKÉ POSUDKY NĚMECKÝCH HER DOSUD NEPŘELOŽENÝCH

 

 

GUNDI ELLERTOVÁ

ČAS HONŮ (JAGDZEIT)

Obsazení: 10 mužů, 4 dívky, 1 dítě

Před několika lety se v německém tisku objevila zpráva, že jistá příhraniční obec trpí loupežnými nájezdy z České republiky. Zdá se, že uvedená zpráva inspirovala hru G. Ellertové. Rozpadlé a zarostlé schody polopodzemního bunkru vedou do bývalé výrobní haly, jejíž obrovská vrata jsou otevřena do romantického lesa. Za jasné měsíční noci se v lese objeví lovci, vyzbrojení puškami a klacky. Ze vzrušené debaty se dovídáme, že občané městečka vzali spravedlnost do svých rukou a vydali se na hon - na škodnou, která jim vykrádá byty, loupí zařízení, šperky a peníze. Starosta nabádá k rozvaze a trpělivosti, protože prý je to choulostivá politická otázka, místní hostinský se rozčiluje, že na druhé straně hranice mu má patřit dvě stě hektarů nejlepší půdy... Debata se zvrhne ve vzájemné osočování, nakonec se však pánové shodnou na nesmiřitelné nenávisti ke všem cizincům, kteří okrádají jejich zemi. Chvíli po odchodu lovců se v hale opět rozsvítí a je vidět skupinu mladých, jak vylézají z úkrytů. Mládež onoho pohraničního městečka zde má svůj hlavní stan - hrubá a sprostá společnost, která se nevybíravě baví na účet těch "starých". Spojuje je jen pohrdání a nenávist ke generaci otců a matek. Jsou to oni, kdo za noci, začernění a v převlecích, vykrádají byty svých rodičů a sousedů. Nezastaví se ani před násilím. Hala jim slouží jako úkryt nakradených věcí, jako noclehárna, hospoda i bordel. Přivlečou sem mladou dívku, podle novin pohřešovanou, a zkouší, co tato cizinka vydrží. Dráždí je, že se nebrání, nekřičí, nemluví, jen sténá. Mezitím jeden z nich, v němž se hnulo svědomí, partu vyzradí. Než je otcové přijdou odhalit, mládež bezvládnou dívku ukryje. Staří nadávají a vyhrožují, ale nakonec se dohodnou, že jejich děti jsou vlastně jejich dědici a kradly tudíž jen to, co jim stejně jednou má patřit. Hon je u konce, zametají se stopy. Staří i mladí odcházejí domů. Jenom dívenka z pasťáku nemá kam jít. Zůstává v opuštěné hale s polomrtvou cizinkou, snaží se jí pomoci. Posléze se tam opět připlíží i mladý "zrádce". Krvácí, chtěli ho zabít. Z posledních sil se snaží přimět dívku, aby vzala nemocnou na záda a utekla s ní. Dívka odmítá, cizinka sténá, chlapec jí leží u nohou a umírá. Zvenčí začali zazdívat vchod do haly. Světla ubývá...
Je to silné a kruté drama, nahání hrůzu svou autentičností.

Lektorovala Jarmila Hrubešová

 

 

HANS MAGNUS ENZENSBERGER

VOLTAIRŮV SYNOVEC. PADĚLEK NA DIDEROTŮV ZPŮSOB (VOLTAIRES NEFFE. EINE FÄLSCHUNG IN DIDEROTS MANIER)

Obsazení: 2 muži + statisté

Hra o jednom dějství se odehrává mezi roky 1760 a 1777 ve foyeru auditoria pařížské Akademie. V úvodu zazní královské fanfáry, doprovázející malý průvod - přicházejí hodnostáři, státníci, úředníci. Jakmile průvod projde, sluhové zavřou dveře a hudba ustane. Je slyšet počátek slavnostního úvodního projevu. Poté se otevřou zadní dveře a sluhové nemilosrdně vystrčí ven do foyeru Synovce. Zanedlouho se zadní dveře znovu zlehka otevřou a Filozof po špičkách opouští sál. Ve foyeru narazí na Synovce a dovídá se, že byl vyhozen, protože přišel na pozvánku svého strýce Voltaira. Z jeho další řeči vyplývá, že se cítí zneuznán a že vlastně jen čeká na strýcovu smrt, aby po něm zdědil obrovský majetek, který mu má umožnit přístup mezi výkvět společnosti. Filozof však namítá, že Voltaire nemůže mít ze své vědecké a literární činnosti žádné velké jmění. Poté mu Synovec odhalí skutečný zdroj strýcových příjmů: od různých rent a sinekur až po účast na pochybných transakcích jako jsou spekulace, obchod s otroky apod. Filozof oponuje, proti tomu že přece Voltaire bojuje svým ostrým perem. Synovec mu však připomene jeho vlastní soud o strýci jako o člověku malicherném, závistivém, interikánovi a zbabělci. Filozof si uvědomuje, že má před sebou nebezpečného člověka, který toho o všech ví velmi mnoho. Synovec maluje Voltairův obraz takový, jaký by si ho přál mít - spořádaného řemeslníka či obchodníka. Takovému Voltairovi by totiž rozuměl, ne však Voltairovi - géniovi. Závidí mu jeho věhlas i nesmrtelnost, kterých sám není schopen dosáhnout. Synovec dostává pozvolna Filozofa do úzkých, na jeho pronikavé postřehy o morálně pokleslé společnosti nenachází Filozof vhodnou odpověď. Synovec mu také připomene, že je autorem spisu, který byl zakázán nejvyšším soudním dvorem. To Filozofa skutečně vyleká, neboť netušil, že někdo ví o podvodu, kterého se dopustil: pod jménem autora, který byl ve vězení, vydal Filozof svou vlastní knihu. Synovec mu vypráví i o dalších skutečnostech z Filozofova soukromého života, které jsou v příkrém rozporu s jím proklamovanou morálkou. Filozof pak v protiútoku objasňuje (jako by byl on Voltairem) skutečnou Synovcovu roli: Ten totiž není Voltairovým synovcem, je cizím člověkem, kterého se kdysi Voltaire ujal, aby mu pomáhal jako tajemník. Když zjistil, že se ujal zloděje, vyhnal ho. Po tomto odhalení si oba uvědomí, že o sobě vědí opravdu všechno a tak se vzájemně ujistí, že toho ani jeden nezneužije. V závěru hry se oba připojí k odcházejícímu průvodu. Všichni hodnostáři mají nyní na sobě moderní obleky 20. století, jen Filozof a Synovec jsou dále v dobovém kostýmu.

Lektoroval Milan Tvrdík

 

PRYČ S GOETHEM! VYZNÁNÍ LÁSKY (NIEDER MIT GOETHE! EINE LIEBESERKLÄRUNG)

Obsazení: 3 muži, 2 ženy, statisté

Dějištěm hry je sál ve Výmaru, plný publika, vysílá se odtud televizní talkshow, přerušovaná reklamními šoty v dobové realitě - raný biedermeier. Anachronismus je záměrný, je důsledkem dvojí časové roviny. Ve hře nepadne ani jednou Goethovo jméno. První vydání Goethových děl jsou zde prezentována jako knižní novinky. Moderátor představuje čtyři účastníky diskuze o známém autorovi a lituje, že autor pozvání odmítl. Dámy - Liselotte von Stöckelmann (Charlotte von Stein) a Karolione Herdleinová (Karolina Herder) a Rahel Levin načrtnou svůj portrét autora a okamžitě se dostanou do sporu. Shodnou se pouze na autorově nespoutanosti v mládí. Do jejich hovoru zasahují profesor Glauber (Heinrich Vogler) a Ludwig Birnbaum (Ludwig Börne). Představují autora vesměs jako osobnost nelichotivých rysů. Je podáván jako vypjatý egoista, pohrdající náboženskými a morálními hodnotami, politický kariérista. Diskutující se dostávají i do vášnivých vzájemných hádek, předhazují si své sporné činy a smýšlení, nicméně je spojuje zášť vůči autorovi, žehrají na jeho úspěchy i na jeho píli, což umně maskují mravnostními průpovídkami. Do diskuze se po telefonu zapojují i diváci, ti zase odsuzují autorovu místní politiku a jeho vliv na vévodu. Glauber strhá autorovo dílo včetně Utrpení mladého Werthera, které ohrožuje mravní vývoj lidstva i Fausta s jeho jazykovým diletanstvím. Pokusy o obranu autora vždy někdo vehementně odvrátí. Během vysílání přichází zpráva, že tajný rada těžce onemocněl a jsou obavy o jeho život. Tato zpráva rázem výrazně změní pohled debatérů na autorovu osobnost. Zpráva je ovšem vzápětí dementována. Muži se přou o význam autorova díla. V závěru hry jsou promítány záběry ze spisovatelova pohřbu, doplněné textem: "Všichni mě nechávají pozdravovat a nenavidí mě až za hrob!" a faksimilem Goethova podpisu. Následují jména všech, z jejichž citátů byla hra sestavena.

Lektoroval Milan Tvrdík

 

 

RAINALD GOETZ

PEVNOST (FESTUNG)

Trilogie

I. KRITIKA V PEVNOSTI (KRITIK IN FESTUNG)

Obsazení: 4 muži, 1 žena

Děje se za jevištěm. Pět jednajících osob tvoří jakousi rodinu - sestra, tři bratři, stařec. Hra má podtitul "Institut pro sociální výzkum" a odvíjí se v řadě scén, jejichž témata jsou naznačena v mezititulcích (Rekonstrukce, Státní moc vychází z lidu, Domov pro samostatné pány, ap.). Postavy mluví - nikoli spolu - v jakýchsi prefabrikovaných úslovích, šifrách a zkratkách. Jeden druhého neposlouchá, každý mluví sám pro sebe, takže jazyk jako komunikační prostředek je zrušen. Pronášené věty se dotýkají nejrůznějších skutečností politického a společenského života v Německu.

II. PEVNOST (FESTUNG)

Obsazení: ve hře jednají "hlasy a tváře", "lidé a mrtví"

Děje se 9.11.1989 ve vile u Wannsee. Jednající osoby - to je předlouhá řada jmen osobností živých i dávno mrtvých, osobností ze sféry politiky vědy, umění, lidí slavných i neznámých. Celek je fiktivní talkshow, nepřehledná koláž výroků, které se nějak vztahují k nacistickým zločinům, ale zároveň z nich vzniká obraz německé reality v době, která uzavřela smír s německou minulostí. Z koláže výroků vyvstává koláž doby a jejích zločinů.

III. KATARAKT (KATARAKT)

Obsazení: 1 muž

Do jedenácti vět členěná samomluva starce, který hovoří o svém životě - o všem možném i nemožném, s čím se za svůj dlouhý život setkal. Mluví o vztahu k nejrůznějším oblastem světa a života. Proud těkajících myšlenek, prostých i filozofockých, je zachycen volným veršem a vyjadřuje spíše skeptický pohled na dnešní svět a moderní civilizaci.

Lektoroval Josef Balvín

 

 

THOMAS JONIGK

DARUJ MI VNUKY (DU SOLLST MIR ENKEL SCHENKEN)

Obsazení: 3 muži, 4 ženy

Matka s radostí zvěstuje Synovi, že pro něj konečně našla nevěstu. Syn se však jejímu zasahování do soukromého života vzpěčuje, namítá, že si svobodný člověk volí svého partnera výhradně z hlediska uspokojení individuálních potřeb a nikoli jako povinnost plodit potomky. Matka trvá na svém a hodlá pozvat "kandidátku sňatku" na návštěvu. Syn tedy raději sdělí Matce, že se nehodlá ženit, protože má raději muže než ženy. Argument nezabere, Matka předkládá všechny společenské a náboženské předsudky, avšak bez kýženého výsledku. Pohrozí tedy Synovi katolickým farářem. Ten přichází ke své zámožné ovdovělé farnici s pokornou prosbou, aby financovala záměr farní rady zřídit katolickou záchytnou stanici na pomoc asociálním jedincům. Matka souhlasí s podmínkou, že farář přesvědčí Syna o správnosti Matčina záměru. Po farářově odchodu se v témže pokoji setkává Syn se svým bratrem Klausem. Ten mu líčí úžasné zážitky se svých sexuálních hrátek. Během monologu o přednostech sexu mezi mužem a ženou Klaus bratra svlékne a souloží s ním. Bratři se začnou prát. Po chvíli vstoupí Matka a dává Synovi Klause za vzor. Našla i další argumenty, jimiž chce Syna přimět k ženitbě: chce-li dostudovat a mít materiální zajištění, musí se oženit a zplodit potomky. Syn se zalekne a je ochoten Matce vyhovět. - Koná se zásnubní hostina. Hovor se soustředí na krásu společného života muže a ženy. Vyjde najevo, že pěstounka Norma byla dávno milenkou zemřelého pána domu a nyní koketuje také s Klausem. Syn přede všemi prohlásí, že se ženit nebude, protože je homosexuál. Přítomní jsou zděšeni a dávají najevo své opovržení, nejvíce Klaus a farář. Kandidátka sňatku Marie (velmi tlustá studentka sociologie) se mezitím naopak se svým nastávajícím sblížila, neboť mají totožné zájmy. Farář chce znechuceně odejít, ale hrozba zamítnutí příspěvku ho udrží na místě. Marie přes všechny komplikace nabízí Synovi společný život, v opačném případě hrozí sebevraždou. Norma obviní Matku, že příčinou Synovy orientace je její panovačnost a povýšenost, dojde ke vzájemným výčitkám, společný hněv se obrátí proti Synovi, jehož se Klaus s farářem snaží fašistickým slovníkem (zplynovat, vykastrovat) pokořit. Syn se posléze rozhodne ke sňatku s Marií. Farář dál navrhuje kastraci. Syn, rozrušený neustálým ponižováním, vyskočí na stůl a chystá se elektrickým kráječem vykonat farářovo přání. Všichni ztuhnou. Nato z budky vystoupí nápověda a začne dělat pořádek: takové vypadávání z role nebude trpět, žádná kastrace vlastní rukou, to zavání svobodnou vůlí. Syn je donucen sestoupit a posadit se. A hra teď začíná v místě, kde Matka staví Syna před existenční rozhodnutí: sňatek, vnuci a peníze nebo... Syn neznatelně přitakává. Všichni jásají a začíná hostina.
Hra byla úspěšně uvedena na přehlídce německých her v Mülheimu v r. 1995.

Lektoroval Milan Tvrdík

 

 

FRANZ XAVER KROETZ

NÁROD JSEM JÁ (ICH BIN DAS VOLK)

(Lidové scénky z nového Německa)

Obsazení: max. v jedné scéně: 4 m., 2 ž., několik dětí

Kroetzova hra sestává z 24 scén, dějově i obsazením zcela samostatných. (Zpracováno podle zkrácené verze o 17 scénách, otištěné v Theater heute.) Spojuje je společné téma: pohled na "nové Německo" - v jednotlivých obrazech ze současného života autor dokumentuje a politizuje způsob myšlení a chování dnešních Němců, jehož kořeny vedou stále do problematické minulosti, z níž se ani sám autor nemůže vymanit. Téma: neofašismus, sympatie s radikální pravicí, xenofobie, násilí, nezájem člověka o člověka a státu o občana. Kroetz nenastoluje problém jako celek, sbírá jednotlivé střípky ze života a řadí je k sobě. Spojením a gradací scén deklaruje svůj nesouhlas i strach. A to tak, že mnohé z postav "s nejhorším charakterem" jsou osoby velmi milé a přívětivé. V dialogu vyslovuje možné odpovědi na otázku "proč". Proč jsou takoví, proč jednají právě tak, jak jednají. Kroetz je chápe. A zároveň si uvědomuje, že o to nebezpečnější tyto zde načrtnuté úkazy chování jsou, a nastavuje jim zrcadlo.
Hra vznikla po prvních zapálených domech přistěhovalců: "Celkové klima, politikové, soudy, zpravodajství v tisku, tento bezmocně zbabělý stát, to všecko ve mně probudilo takovou zlost, že jsem nasekal tyhle scény. ... Sepsal jsem jich 40, z toho jich zbylo 24. A i ty by ještě trvaly na jevišti šest hodin. Je to materiál z něhož - existují přece inteligentní dramaturgové - se dá něco sestavit." (Nelze si nevšimnout příbuznosti s Brechtovou hrou "Strach a bída Třetí říše".)

Lektorovala Magdalena Štulcová

 

 

FITZGERALD KUSZ

LET IT BE (LET IT BE)

(Lidová hra se zpěvy)

Osoby: 1 muž, 1 žena
Dekorace: náznaková - 5 interiérů

Autor navazuje na svou superúspěšnou hru "Burning Love" (několik desítek inscenací) o mladé zamilované dvojici. Tentokrát zaměřil svůj pohled na již manželskou dvojici po letech společného soužití. Manželé - průměrné zaměstnání, průměrné příjmy i nároky, průměrné zájmy, průměrné šedivé manželství. Hans hovoří raději se svou andulkou než s manželkou, Sonja se zbytečně snaží vyvolat zdání blízkého vztahu a zájmu. Mottem života je "tak nějak to jde, nějak to půjde, a když to dál nepůjde, tak to půjde zase znova od začátku". Sonja s Hansem žijí svůj denní život mezi prací a rodinou. Řeší problém rozchodu svých přátel, řeší problém s dcerou, oslavují společné výročí na diskotéce. Při tom všem zjišťují, že to už není jejich svět. Pohádají se při testu, zda je Sonja dobrou manželkou, pohádají se při nočním čekání se vzduchovkou u okna na vandala, který ničí auta. Unavená a znechucená Sonja utíká pryč od Hanse, ale podobně jako společný přítel u nich i ona zvoní u dveří bytu přátel marně; a tak se vrátí, občas si sama vyrazí ven, aby se nezbláznila, ale opět se vrací do domova bez porozumění a bez naděje. Zatímco ve hře "Burning Love" je konec vztahu a závěr hry velmi dramatický a dává alespoň trochu naděje, v "Let it be" je to již jen pokus o únik. Hra končí hádkou se závěrečným (patnáctým) songem "Když už nevíme, jak dál, vždycky na sebe mlčíme, tak má každý klid." Hra je ilustrací ponurého manželského soužití, bez vnitřního napětí, v němž by o něco šlo, a bez nadějného východiska.

Lektorovala Magdalena Štulcová

 

 

ANNA LANGHOFFOVÁ

TRANZITNÍ DOMOV ANEB PROSTŘENÉ STOLY (TRANSIT HEIMAT - GEDECKTE TISCHE)

Obsazení: 5 mužů, 6 žen

Cikánská rodina sedí u stolu a baví se rumunsky. Polák Wadek jim nadává, že smrdí a žerou koně a psy. Chová se nadřazeně, urážlivě, rasisticky. Ruska Pajevská zjišťuje, že jí někdo vykradl skříňku s vařivem a podezřívá cikány. Naříká na své postavení uprchlice a vzpomíná, že doma to bylo přece jen lepší, i když byli velice chudí. Manžel ji utěšuje v důvěře, že protože je původem Němec, dostane brzy občanství. Přichází také Ukrajinec Davidovič, o jehož ázerbajdžánské ženě se Rus vyjadřuje s despektem jako o Židovce. Všeobecné hádky, urážky, podezřívavost dovrší příchod manželů z Jugoslávie, jejichž vztah je ilustrací etnické nenávisti mezi Srby a Chorvaty. Do této atmosféry přichází jediná Němka - představitelka všemi nenáviděné hostitelské země, sociální pracovnice Mertelová. Je ke všem zdvořilá, snaží se s nimi laskavě prohovořit jejich problémy, ale je zahrnuta jen nářky, stížnostmi a výčitkami. Marně nabádá společnost ke vzájemné úctě a toleranci. Pokusí se zorganizovat jakousi společnou večeři, při níž by se všichni sblížili. - Společná tabule uchystané slavnostní večeře překypuje lahůdkami. Jediným společným zájmem stolovníků jsou však kuchařské předpisy na jednotlivá jídla. Všichni čekají také na paní Mertlovou, která slíbila donést doma dělané spätzle se sýrem. Posléze přichází Rus Pajevskij a nese v náručí mrtvou paní Mertlovou. Má roztrhané šaty, jakoby se ji někdo pokusil znásilnit. Zničený Pajevskij ji prý našel venku u tulipánů. Zděšení přítomní, aniž to vysloví, podezřívají hrubce a štváče Poláka Wadeka. - Druhý den ráno jsou slavnostně prostřené stoly nedotčeny. Panují vzrušené dohady o tom, kdo spáchal vraždu. Policie je všechny vyslýchá (mimo scénu) a všechny je obviňuje. Polák Wadek je nalezen oběšený v cele předběžného zadržení. Nevíme však, jestli to byla sebevražda. Ani se nedovíme, kdo zavraždil paní Mertlovou.
Hra je napsána stylem socialistického realismu a jazykem velmi nedokonalé, lámané němčiny, jakou hovoří lidé v táboře: primitivní věty, spousta gramatických chyb.

Lektorovala Jarmila Hrubešová

 

 

ELFRIEDE MÜLLEROVÁ

ZLATÝ ŘÍJEN (GOLDENER OKTOBER)

Obsazení: 14 mužů, 8 žen

Hra zaznamenává moment pádu Berlínské zdi a znovusjednocení Německa. Odehrává se v zóně bývalého "pruhu smrti" u demontované zdi, v baru Nová Moskva. Schází se zde pestrá společnost původních hostů i nových návštěvníků ze západní části, sledují nový a vtipný program s písničkami o nové realitě i se striptýzem. Hosté se tu opíjejí, baví, hádají, reflektují svůj šok z "amputace" NDR. Návštěvníci ze západu stěží skrývají své pohrdání těmi z východu a sondují možnosti výhodných kšeftů. Tvrdí, že jejich krajané si jen sedli ke stolu a čekají s příborem v ruce, až budou obslouženi. Ženy z východní části si připadají vykořeněny, neboť "jako děti seděly v řadě na nočnících, v dospělosti stály v řadě u běžícího pásu a mezitím zpívaly pionýrské písně" a teď nevědí, co dělat. Detektiv ze západoberlínského obchodního domu vidí ve všech jen zloděje, kteří se pomátli ze záplavy nevídaného zboží a kudy chodí tudy kradou. Pak se ovšem právě on dopustí, třebaže neúmyslně, vraždy, když je odmítán obdivovanou striptérkou. Toto hospodské fórum semele ideje i žvásty, radosti i smutky, do poutavých dialogů, které nenásilně ústí do trefných definicí: "My nejsme nezaměstnaní, my jsme fenomeny transformace struktur. - Zboží táhne, ceny odrazují a morálka klesá. - Někdo obchoduje s morálkou a nežije si špatně. Jiný kšeftuje s výkaly a taky nejde o žebrácké holi." Jakýmsi chórem jsou ve hře postavy "tří bombových teroristů", kteří vystupují v barovém programu a komentují politické a místní události.
Hra je napsána jazykem, který má rytmus dramatické poezie. V přesné míře, jak to odpovídá zamerikanizovanému Německu, jsou užita i anglická slova a věty. Je to působivý obraz německé společnosti reprezentované zcela obyčejnými lidmi v mezní situaci novodobých dějin.

Lektorovala Jarmila Hrubešová

 

 

BOTHO STRAUß

NÁVŠTĚVNÍCI (BESUCHER)

Obsazení: 2 muži, 2 ženy

Postmoderní hra o třech dějstvích, ve které je jeviště světem a svět jevištěm. Divadlo ztratilo svou individualitu, ztělesňovanou doposud jeho povznášející úlohou vytvářet idoly a vytrhovat ze všednosti každodennosti a samo se všední každodenností stalo.
Slavný herec Karl Joseph vystupuje v roli profesora v divadelní hře o klonování zvířat, která má všechny šance stát se událostí sezóny. Jeho partnerem je mladý herec Max, emigrant z NDR, který hraje úlisného a bezohledného redaktora Teichmanna. Je to průměrný herec, který se do role nemůže vpravit. Karl Joseph ho blahosklonně poučuje, jak roli uchopit, čemuž se Max vzpírá. Do jejich vzájemného vztahu se promítají reminiscence z německé minulosti (fašismus, komunismus). - Povrchní, ale úspěšný režisér Volker obsadí do role stárnoucí profesorovy dcery Ednu Gruberovou, herečku, která svůj život obětovala milovanému muži, který předčasně zemřel. Své poslání nyní vidí v boji proti týrání zvířat. Účinkování ve hře má být jejím comebackem na divadlo. Hra je ohrožena, když Edna najednou odmítá ve hře o klonování zvířat hrát. Souhlasí pouze s podmínkou, že po každém představení bude ve foyeru sbírat podpisy na ochranu zvířat. - Max účinkuje v televizní debatě. Posléze se zjistí, že vůbec neměl být pozván, že došlo k záměně jmen s proslulým režisérem. Max přesto své vystoupení považuje za úspěch, utvrzován ve svém přesvědčení manželkou Lenou, i když debata skončila fiaskem. Začínají ho pronásledovat rány osudu. Jeho obsazení ve hře je na nátlak Karla Josepha zrušeno právě v okamžiku, kdy Max svou roli pochopil a chce o ní diskutovat s režisérem. Je konfrontován s odvrácenou stranou úspěšné společnosti - nahlédne do krutého světa reklamy, pozná lidskou osamělost za pozlátkem úspěchu a slávy, zažije pohrdání a výsměch, proti kterým není díky svému původu dostatečně vyzbrojen. Jako exulant není svéprávným a rovnocenným člověkem. Edna mu chce umožnit návrat na divadlo. Svede jeho nástupce, mladého herce Olivera, jehož doporučil Karl Joseph. V jejím domě se Oliver předávkuje a je odvezen do nemocnice. Režisér znovu obsadí do role redaktora Teichmanna Maxe, a to i proti vůli Karla Josepha. Hra končí opakováním úvodní sekvence, zkouškou hry, kde znovu vystupují Karl Joseph a Max.
Důležitým prvkem ve hře je Berlínská zeď. Max, který v NSR hledá skutečný život, končí nalezením jeho pouhé poloviny. Maxova rozdvojenost je zdůrazněna postavou jeho dvojníka, rolí diváka, jehož hraje Maxův dvojník. Max je zároveň účinkujícím i přihlížejícím na divadle západoněmeckého světa. K roli slavného herce Karla Josepha inspirovala autora postava Williho Quadfliega a jeho memoáry, z nichž pocházejí některé pasáže textu hry.

Lektoroval Milan Tvrdík

 

PRŮVODKYNĚ (DIE FREMDENFÜHRERIN)

Obsazení: 1 muž, 1 žena, 3 němé role

Pětačtyřicetiletý středoškolský učitel dějepisu a francouzštiny Martin přijel do Řecka jakožto kolébky evropské civilizace načerpat novou sílu a promyslet si celou svou životní orientaci. Zde se na stadionu v Olympii seznámí s mladou německou průvodkyní Kristinou. Ta se mu přizná, že není průvodkyní, ale vyučenou zlatnicí a zde jen zaskakuje za nemocného bratra archeologa. Bez okolků se s Martinem po letmé známosti vyspí a prozradí mu, že se zamilovala. Její láskou však není Martin, ale mladý řecký archeolog Vasil, jehož na stadionu zastupovala. Vasil je nemocný opilec, avšak Kristině na něm neuvěřitelně záleží. Stará se o něho, ošetřuje ho, ale bez zábran a výčitek navštěvuje příležitostně i Martina, aby se s ním pomilovala. Její bezstarostnost a morální povrchnost se Martinovi příčí a zároveň ho přitahuje. Pokouší se na ní uplatňovat své zásady a podřídit ji jenom sobě. Kristina ho uprosí, aby finančně podpořil Vasilův odlet na léčení do Německa. Protože se Martinovi experiment s Kristinou nedaří, chce se vrátit domů a Kristinu vzít s sebou. Vasil se vzápětí upije k smrti a Kristina se obviňuje, že se o něho nedokázala lépe postarat. Martin ji utěšuje, v tu chvíli je pro Kristinu, která nedokáže být sama, Vasilovou náhradou. - Martin s Kristinou si pronajmou salaš v horách, kde si vyjasňují svůj vzájemný rozporuplný vztah.
Martinovo mužské rozumářství a Kristinina ženská citlivost se příkře střetávají. Samota, v níž žijí, je vzdaluje od ostatních lidí i od sebe navzájem. Martin je ve vytoužené samotě se submisivní bytostí spokojen, ale chátrá. Kristině chybí stále více společnost. V přestrojení se jednou vypraví na archeologický večírek, z něhož se vrátí s novým mužem, přijde si jen pro své věci. Fyzicky i duševně zchátralý Martin její čin nechápe a snaží se mu zabránit. Ze závěrečného dialogu vyplývá, že jejich vztah byl pouhým výmyslem, o kterém se stále mluvilo, který se stále rozebíral, ale ve skutečnosti neexistoval. Naposledy se Martin ke Kristině blíží a dotýká se jí, vkládá jí ruce na krk. Jako bůh Pan, který se domnívá, že v rukou drží nymfu Syrinx, ale objímá pouhé rákosí, zůstává Martin v salaši sám s knihou o Panovi. Kristina odchází.

Lektoroval Milan Tvrdík

 

ZÁVĚREČNÝ CHÓR (SCHLUSSCHOR)

Obsazení: 9 mužů, 8 žen

Hra se skládá ze tří jednoaktovek s různým dějem, jejichž společným jmenovatelem je slabost individua.
První aktovka "Vidět a být viděn" se odehrává ve fotografickém ateliéru. Patnáct mužů a žen je rozestavěno pro skupinovou fotografii do čtyř stupňovitě se zvyšujících řad. V popředí stojí fotograf, obsluhující najednou tři fotoaparáty a snímá skupinu z různých úhlů. Postavy jsou statické. Není jisté, kdo ke komu patří. Jednotlivé repliky nevzbuzují dojem záměrně budovaného textu. Rozhodujícím momentem je prvek nejistoty a s ní spojeného očekávání, jaký má celá fotografická seance smysl. Na fotografovu výzvu, aby se celá skupina ukáznila a umožnila tak své "zvěčnění", neboť ani Všemohoucí Bůh se nevzdal svého Zjevení, aby byl viděn, se ozývá hrozivé mručení skupiny. Po kanonádě úsečných povelů, kterým fotograf bezhlavě vyhovuje, se setmí. Po opětném nasvícení scény zůstane z fotografa jen hromádka šatů a pár bot. Skupina se raduje, že se zbavila obtížného elementu. Na scéně se objevuje zamyšlená mladá žena. Tu osloví žena č. 1, aby jim udělala skupinové foto. Žena se brání, že má naspěch, nicméně se uvolí fotografovat. Chór uvažuje, jak asi dlouho potrvá, než se i ona chytí do pasti. Žena je požádá, aby během fotografování zanechali zábavy, chór začne potichu pobroukávat a scéna se setmí.
Druhá aktovka "Vavřinec před zrcadlem. Ze světa nedopatření" se odehrává na večírku. Mladá podnikatelka Delia zadala projekt půdní vestavby mladému projektantu Vavřincovi. Ten se do ní zamiluje a chce jí to dát najevo. Mezitím však Delia pověřila projektem švédského architeketa a Vavřince mu ponechala pouze jako pomocníka. Na večírku Delia se Švédem koketuje. Vlastní děj se odehrává v předsíni Deliina bytu před velkým zrcadlem. Vavřinec si před ním nacvičuje svůj výstup, kterým chce Delii přesvědčit o své lásce. Tamtéž si nacvičují své role i ostatní hosté. Vavřinec má se svou rolí potíže. Své pocity nedokáže vyslovit, neumí Delii verbálně zaujmout. I proto se mu dostane odmítnutí. Opouští večírek, omylem vklouzne v šatně do cizího kabátu. Když je na omyl upozorněn, nahmátne v kapse revolver. Nepozorovaně ho schová do kapsy svých kalhot a kabát vrátí na místo. Hosté se vracejí do sálu, Vavřinec si oblékne svůj kabát, klobouk si před zrcadlem stáhne do čela a zastřelí se. Ve dveřích se váhavě objevují tváře jednotlivých hostů.
Třetí aktovka "Od nynějška" se odehrává v západoberlínském hostinci v onen listopadový večer roku 1989, kdy padla Berlínská zeď. Sešla se zde různorodá společnost a vede různorodé řeči. Do koláže názorů přichází zpráva o pádu Zdi. Západní Berlín zaplavují tisíce občanů NDR. Dva z nich přicházejí do hostince a diskutují s hosty. Všichni se chtějí podílet na historickém okamžiku a včetně hostinského odcházejí do rozjásaných berlínských ulic. Na scéně zůstávají pouze svobodná padesátnice Anita s pětatřicetiletým Patrickem a pokračují v debatě o Anitině úsilí zařadit svého otce mezi odpůrce Hitlera. Patrick vysvětluje Anitě jeho roli v odboji tak, že to byl junkerský sukničkář bez jakýchkoliv ideálů kromě sexuálních. Anita ho uhodí. V závěrečné scéně se Anita objeví v noční zoologické zahradě před voliérou orla skalního. Přestřihne drát a vyzývá orla k útoku. Po verbálních útocích na orlovu neschopnost se orel na Anitu snese a ta mu uřízne hlavu. Potřísněna jeho krví, po lýtka se brodí v jeho oškubaném peří, drží orlí hlavu a opakuje slovo "les".

Lektoroval Milan Tvrdík

 

 

SABINE THIESLEROVÁ

ZEPTEJTE SE PANÍ IRENY (FRAGEN SIE FRAU IRENE)

Obsazení: 1 žena

"Paní Irena" je žena středních let, kdysi údajně úspěšná spisovatelka, dnes ji živí pravidelná rubrika v časopise, kde odpovídá na dotazy čtenářek a radí jim, jak řešit osobní problémy. Věc ji neuspokojuje, dopisy jí připadají všechny stejně hloupé a nechce se jí psát chlácholivé uklidňující rady, protože ví, že problémy, s jakými se čtenářky svěřují, si musí vyřešit každý sám. Snadno si pro sebe tvoří vtipné odpovědi, které ovšem nelze odeslat. Zdánlivě plná humoru a nad věcí. Sama však také prožívá životní krizi, i když si ji nechce připustit a zlehčuje si ji pitím. Nemá žádné životní zázemí: nemá muže (rozvedla se), nemá dítě (z malicherných pohnutek podstoupila interupci), nemá už rodiče, s nimiž si nerozuměla, nemá partnera - ten dal právě přednost své rodině. Nesplnila termín odeslání odpovědí čtenářkám. Ztratila všecky šance. Opilá píše dopis "paní Ireně" a hned si na něj odpovídá - než spolyká několik balení prášků na spaní.
Hra dává dobrou hereckou příležitost ženě středního věku. Psychologický rozměr textu neproklamativně vystupuje na pozadí monologu, který je částečně samomluvou a částečně se v něm herečka obrací přímo do publika.

Lektorovala Magdalena Štulcová

 

 

FLORIAN FELIX WEYH

LUDVÍK A JEHO SLAST (LUDWIGSLUST)

Obsazení: 3 muži, 2 ženy

Jde o "komedii mravů" starých osmašedesátníků v nové společenské situaci 90. let, tj. po pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa. Expozice hry je svérázná: Ludvík ve své pracovně, plné papírů a knih, leží na gauči a spí. Najednou se prudce vztyčí a vykřikne: Chci spát se svou dcerou! Chvíli mu trvá, než pochopí smysl svých slov. Je v šoku. Jde k telefonu, pravou rukou drží sluchátko a volá. Levou zjistí neklamné známky své ejakulace. Na simultánní scéně se rozsvítí telefonní záznamník, Magda - Ludvíkova bývalá žena - netečně sedí a lhostejně si vyslechne Ludvíkův vzkaz: Magdo, vrať se domů, já tě potřebuju. Ludvík položí telefon a do pokoje vstoupí jeho dcera Patricie. Ačkoliv zde vidí nahého otce, vtáhne dovnitř mladého muže Roberta, aby ho otci představila. Ludvík praví: Ahoj, můžeš mi tykat. Potřebuju čisté spodky. - Patricie se pak jde vysprchovat a muži spolu zahájí rozhovor o sexu. Robert projeví konzervativní názory, čímž znechutí starého sexuálního revolucionáře Ludvíka. Ten posléze odejde do hospody. Tam se spřátelí s "okravatovaným" pánem, kterému vykládá, jak moderně vychovává svoji dceru, že má naprostou volnost a může si spát s kým chce. Cizí pán ho moc neposlouchá a dělá si na jídelním stole malý ohňostroj s petardami. Ludvík v něm ještě nepoznává dávného přítele z mládí Hermanna, levicového teroristu, který byl odsouzen za vražedný atentát na policii a strávil čtrnáct let ve vězení. - V dalším obraze se ukáže, že Hermann byl omilostněn a pracuje nyní jako sociální pracovník. Magda právě chystá večírek na jeho počest. Nakonec se dovídáme, že Ludvík a Hermann kdysi na konci šedesátých let, v rámci sexuální revoluce, společně znásilnili Magdu, z čehož pochází Patricie.
Weyhova hra je výstižná satira na německé osmašedesátníky, kterým chybí schopnost důstojně zestárnout a jsou nyní mladé generaci pro smích, byť sexuální revoluce a následný levicový terorismus poznamenaly mnohé osudy.

Lektorovala Jarmila Hrubešová

 

Lektorské posudky vznikly za podpory Goethe - Institutu Praha.

Materiály zredigovala a zpracovala Magdalena Štulcová.

Informace:
Magdalena Štulcová, Křemencova 7, 110 00 Praha 1, tel.: 02/2222 1197, 299 376, e-mail: m.stulcova@post.cz