Nizozemí
Současná nizozemská dramatika
KARST WOUDSTRA (* 1947)
Režisér, dramatik, divadelní kritik a překladatel. V současné době patří k předním nizozemským dramatikům. Jeho hry se překládají do němčiny, angličtiny, italštiny, španělštiny a jsou pravidelně inscenovány. Jejich tématem je často vědomě potlačovaná minulost, která se nevyhnutelně dostává postupně na povrch. Vztah postav k minulosti je ambivaletní a kolísá mezi snahou po osvobozujícím porozumění na jedné a vzdorem na druhé straně. Hry mají realistický rámec a vnitřní logiku, nepostrádají psychologickou věrohodnost, živé dialogy.
Zakopaný pes (Een hond begraven, 1989)
Obsazení: 2 muži a 1 žena
Po dvou letech nečekaně navštíví Bart svého mladšího bratra Petra, následován psem, který se k němu připojil na nádraží. Atmosféra není zrovna přátelská. Bart se přizná, že přijel do Amsterdamu hlavně kvůli sexu a odchází za milenkou. V jeho nepřítomnosti vypráví Petr své přítelkyni Muriel o svém krutém dětství a nacistickém otci a svém nesmírném, celoživotním studu, Muriel vypráví o falešném světě své rodiny. Po návratu Barta přinutí oba i jeho k upřímné výpovědi o své minulosti. Psa, který byl Bartovi neustále v patách, přejede auto. Všichni tři ho jdou společně zakopat do parku a nachází v té chvíli jakýsi symbolický klid a mír.
Přeloženo do angličtiny, němčiny a italštiny.
Polák načerno (Een zwarte Pool, 1996)
Obsazení: 3 muži a 2 ženy
Lilly a Seiffert, manželský pár ve středních letech pořádají slavnostní večeři pro přátele. Jedni manželé se omluví, protože jim ten den zemřela kočka, a tak přichází pouze Seiffertův přítel z mládí Daan s manželkou Marguerite. V napjaté a nervózní atmosféře vyplouvají na povrch potlačované neupřímnosti, závist, vzpomínky, zklamaná očekávání lidí středního věku. Seiffert je úspěšný notář, vždy slušný a upravený muž, který stále miluje svou manželku, Lilly nemá pevné zaměstnání, ale příležitostně vypomáhá s organizováním recepcí. Marguerite demonstruje téměř fanatické zásady zdravého života, kterými se řídí její rodina, Lilly se chová vyzývavě k Daanovi, jenž byl před sedmnácti lety jejím milencem a Seiffertovi dává najevo své pohrdání. Do toho přichází Zygmunt, polský student vypomáhající dočasně v domácnosti Lilly a Seifferta. Rozvíjí se formální rozhovor plný předsudků a neupřímnosti.
Přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny a italštiny.
Poprvé uvedeno 1992 Het Nationale Toneel, režie: Albert Lubbers.
Český překlad vyšel v edici Divadelního ústavu “Současná hra“.
ROB DE GRAAF (* 1952)
V roce 1978 stál u zrodu divadelní skupiny Nieuw-West, pro kterou napsal spoustu her. Na počátku 90. let začal Rob de Graaf psát pro jiná divadla a pro divadelní skupinu Dood Paard. Jeho rané dílo je radostné, agresivní, anarchistické, jeho jazyk se pohybuje mezi banalitou a bombastičností a vyhýbá se klišé. Pozdější dílo se zaměřuje spíš na postavy samotářů, ztracených ve světě, jehož pravidla nechtějí znát. Nejnovější hry se věnují falzifikaci historie, otázkám, jak lze popsat vlastní historii, jak věřit slovům cizího člověka.
Rinus (1987)
Obsazení:1 muž (herec a vypravěč)
Monolog Rinus vychází z příběhu Rinuse van der Lubbeho, muže, jenž údajně zapálil Reichstag v Berlíně v roce 1933 a o rok později za to zaplatil svým životem. Text, reminiscence na Büchnerova Vojcka, je složen ze 14 různých scén, vykreslujících vztah De Graafa k postavě Rinuse (hra začíná a končí postavou matky, respektive jejím komentářem o nešťastném synovi, jehož touze po volnosti, rovnosti a spravedlivosti nikdo nechtěl naslouchat). V příběhu vlka samotáře Van der Lubbeho, zasazeného do prostředí předválečné krize, se střídají sny a vágní imaginace s okamžiky náhlé jasnosti.
Poprvé uvedeno 1988 ve Fact v Rotterdamu.
2SKIN
Obsazení: 1 muž a 1 žena
Manja a Jorn se setkávají v blíže neurčené místnosti. Potkali se na ulici a muž Manju následuje, protože ho o to požádala. Žena nejdřív chce, aby pouze naslouchal jejímu vyprávění o dětství a o smrtelné nemoci, kterou trpí. Manja vyrůstala v blahobytu a bezpečí a všichni v jejím okolí se snažili uchránit ji před strachem a zlem. Zaujetí sebou samou zůstalo Manje i v dospělém věku, nyní je ještě umocněné sebepozorováním v nemoci, o jejíž existenci autor hry v náznacích pochybuje: možná se jedná o pouhý strach ze smrti jako takové. Z počátečního monologu se rozvine dialog plný vzpomínek, narážek, fantazií, naznačující že Jorn s Marjou si možná nejsou cizí a spojuje je nedávná, společná minulost.
Poprvé uvedeno 1996 divadelní skupinou Dood Paard.
JUDITH HERZBERG (* 1934)
Judith Herzberg je dcerou Abela Herzberga, jednoho z nejznámějších předválečných sionistických spisovatelů v Nizozemí. Od roku 1983 žije střídavě v Jeruzalémě a v Amsterdamu. Její básnické začátky se datují koncem 60. let. Po pěti úspěšných básnických sbírkách začala psát od 70. let také divadelní hry, eseje, filmové scénáře a televizní dramata, její dílo je přeloženo do mnoha jazyků. Judith Herzberg získala několik literárních cen (Constantijn Huygens Prijs 1994, P.C. Hooft Prij 1997). Charakteristický je její jednoduchý, precizní styl psaný z pozice vnějšího pozorovatele vyhýbajícího se moralizování.
Svatební hostina (Leedvermaak, 1982)
Obsazení: 9 mužů a 4 ženy
Na svatební hostině se schází velmi různorodá skupina hostů. Druhá světová válka sice skončila již před dvaceti lety, ale nějakým způsobem poznamenala všechny přítomné. Lea se potřetí vdává a na oslavu zve kromě svých vlastních rodičů i bývalého manžela a Riet, svou náhradní matku, která se o ní starala během války, když byli rodiče v koncentračním táboře v Osvětimi. Riet zůstala sama a Leu od té doby velmi postrádá. Leina matka odchází následující den na léčení do psychiatrické léčebny, otec chce opustit dům. Také ženich pozval svou první manželku. Pod slupkou nonšalantních hovorů si jsou všichni vědomi, že se pohybují ve velmi křehkém porcelánu citlivých mezilidských vztahů. Hra je složena z 83 krátkých dialogových scén, z nichž se postupně skládá mozaika vzájemně propletených osudů všech přítomných.
Poprvé uvedeno 1982 divadelní skupinou Baal v režii Leonarda Franka.
Přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny.
Rys pustinný (De Caracal, 1987)
Obsazení: 1 žena
Jedná se o monolog osamělé ženy, ředitelky školy pro problematické děti. Je večer, žena je sama doma a čeká na telefon muže, kterého miluje a který jí má říct, jestli skutečně opustí svou manželku. Od chvíle, kdy se seznámili, uplynul rok, během něhož se na její žádost neviděli. V očekávání telefonu, jenž by měl změnit její život, začne žena sama telefonovat. Po telefonu se rozejde se svým současným milencem, ošklivě se pohádá se svou krásnou sestrou, na kterou vždycky žárlila, zavolá své kadeřnici a stařeně, která jí zprostředkuje rozhovor s mrtvou matkou. Když nakonec telefon zazvoní, žena ho nezvedne.
Poprvé uvedeno 1988 Toneelgroep Amsterdam v režii Gerardjana Rijnderse.
Přeloženo do angličtiny a němčiny.
GERARDJAN RIJNDERS (* 1949)
V roce 1975 debutoval jako režisér a zároveň začal psát. O dva roky později se stal uměleckým ředitelem divadla Zuidelijk Toneel Globe, kde inscenoval vlastní kusy, ale i MoliŹra, Sheparda, Noréna a Karsta Woudstru. V roce 1985 Rijnders soubor opustil. Od roku 1987 je uměleckým ředitelem, režisérem a autorem největší divadelní skupiny v Nizozemí Toneelgroep Amsterdam. Rijnders kontinuálně sám dál hraje, připravuje televizní produkce a podílí se na mezinárodních projektech (Deutsches Theater Berlin, Schauspiel Bonn aj).
Silikon (Silicone, 1986)
Obsazení: 2 muži a 1 žena
Adolf a Sylvia přicházejí navštívit Gustava do jeho nového domu. Vzájemná konverzace je plná dvojsmyslů, nevkusností, nemístných vtipů a nedorozumění. Adolf přiměje Gustava ke změně tématu a začne mu nahlas v ložnici předčítat Rilkeho. Sylvia zůstane v obývacím pokoji sama a poslouchá desky. Adolf se za chvíli vrací se zakrváceným nosem, protože Gustav prý nemá rád Rilkeho. Adolf a Sylvie hledají uklidnění v souloži na zemi a častují se navzájem chlípnými frázemi. Gustav se vrací s pláčem do místnosti, Adolf a Sylvie se oblékají, všichni pijí a kouří a po několikaminutovém tichu se vracejí ke konverzaci, během níž si Sylvia marně snaží vzpomenout na pojem silikon, když pomlouvá časopisové modelky a poukazuje na jejich umělé vnady.
Silikon je první hra z trilogie, kterou napsal Rijnders o vztazích (Pic-up a Tulpen Vulpen jsou zbylé dvě), respektive o nemožnosti komunikace mezi lidmi.
Poprvé uvedeno 1986 ve vlastní režii herců Marlies Heuer, Titus Muizelaar a Cas Enklaar.
Přeloženo do angličtiny a němčiny.
Milovník (Liefhebber, 1992)
Obsazení: 2 muži a 1 žena
Otec, povoláním divadelní kritik, se vrací po výjimečně špatném představení domů. Je úplně bez sebe a je odhodlán již nikdy více do divadla nevkročit a nenapsat o něm již ani řádku. To radši zemře. Jeho manželka a syn Peter se snaží přerušit jeho nenávistnou tirádu, ale nedaří se jim to, a tak pokračují každý ve svém. Matka chystá večeři, Peter vypije vodu z vázy, sní květiny, masturbuje, píchá si drogu, miluje se s matkou a nakonec spáchá sebevraždu. Vše se odehrává, aniž by si otec čehokoli všiml a aniž by přerušil svůj výlev o divadle a jeho vztahu k realitě.
Poprvé uvedeno 1992 Toneelgroep Amsterdam.
Přeloženo do angličtiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny.
FRANS STRIJARDS (* 1952)
Na začátku 70. let debutoval Frans Strijards jako herec a záhy začal sám režírovat a psát. V roce 1974 založil divadlo Projekttheater, kde působil až do roku 1982 a pro nějž napsal svých prvních pět her pod pseudonymem Cees Cromwijk. O tři roky později, tzn. 1985 založil společnost Art + Pro (Artikelen + Projekten), pro kterou psal vlastní hry a režíroval mj. Handkeho, Ibsena a Čechova. Strijardsovy hry získaly nejvyšší nizozemská ocenění. Strijards je mistrem v čechovovskén vykreslování tragikomické neschopnosti lidí komunikovat se svým okolím.
Hovory o G. (Gesprekken over G., 1988)
Obsazení: 3 muži
Tři herci vyprávějí životní příběh jednoho muže. Zpočátku vypráví o muži ve třetí osobě, postupně se ale ujímají jednotlivých rolí z příběhu. Herec I začne mluvit v první osobě a přebírá hlavní roli. Hlavní hrdina ztrácí kontakt s otcem, je odebrán matce - alkoholičce a ocitá se u strýce s tetou. Baví se představou, že zabil svou matku a identifikuje se s postavou Oresta z řecké tragedie Elektra. Potom se dostává do rukou svého přítele psychiatra (herec II) a chce mu vyprávět svůj příběh. Když se psychiatr doví, že jeho otec měl aféru s pacientovou matkou, dojde k hádce. Herec II uzavírá hru příběhem o chlapci, jehož otec mu poradil, jak přežít v lese. Když se po letech dostane do takové situace, kdy by mu to mělo pomoct, ochromí ho strach a bezmoc a muž opouští les s pocitem marnosti a touhou po pomstě.
Poprvé uvedeno 1988 Toneelgroep Amsterdam v režii Franse Strijardse.
Přeloženo do němčiny.
Stendhalův syndrom (Het Syndroom van Stendhal, 1989)
Obsazení: 6 mužů a 6 žen
Děj se odehrává v den pohřbu Hildina manžela, bohatého, ale nezodpovědného finančníka. V dosud nezařízeném novém domě se scházejí přátelé i příbuzní. Hildin manžel spáchal sebevraždu. Její motiv je nejasný. Pohřební hostina se na přání zemřelého koná s hudbou a tancem. Hilda vystudovala kunsthistorii a své nadšení pro tento obor dává téměř hystericky najevo, honí se za slavnými jmény a místy. V novém domě si chce otevřít galerii. Její nevlastní dcera Nataša hluboce truchlí, ačkoli svého otce nenáviděla. Hildina sestra Hedda, úspěšná designérka, se cítí odstrčená a chce co nejdřív odejít. Na hostině je i soukromý detektiv Paul, jehož svého času zesnulý pověřil sledováním Hildy. Paul se nyní vyznává ze své lásky k Hildě. On jediný ví, jak zesnulý Hildou manipuloval. Victor, syn nebožtíkova účetního, lingvista a filozof, objeví nesrovnalosti ve finančních záležitostech Hildina mrtvého manžela a chce odhalit falešnost a pseudo-aristokratičnost postav. Nakonec se ukáže, že nebožtík byl “perfektní šarlatán“ a pomstil se Hildě tím, že na ní uvalil obrovský dluh z dědictví, který bude muset splácet až do smrti. Hilda se zastřelí.
Poprvé uvedeno 1989 skupinou Art + Pro v režii Franse Strijardse.
Přeloženo do angličtiny, němčiny a francouzštiny.
OSCAR VAN WOENSEL
Dramatik a herec Oscar van Woensel patří k zakládajícím členům divadelní skupiny Dood Paard (1993), pro kterou v posledních letech napsal několik her: Tasso Casus Belli (1996), Wie... (1996), medEia (1997), tussen ons gezegd en gezwegen (1997)
Kdo... (Wie..., 1996.)
Obsazení: 3 muži a dvě ženy
Název hry vychází z prostých dětských otázek po identitě (kdo jsem já, kdo jsi ty, kdo je kdo, já jsem já atp), což je normální fáze ve vývoji dětského ega, ale pokud se vrací i ve vyšším věku, je to známkou pokročilého psychického onemocnění. Dvě dcery a tři synové (všichni jsou bezejmenní a rozlišeni pouze jako syn 1, syn 2, atd) se schází po tragické smrti (autonehoda) rodičů v rodném domě, v předvečer pohřbu. Oba zesnulí jsou zatím uloženi v domě, o patro výš. Sourozenci se léta nestýkali a vzájemná komunikace jim dělá velké potíže. Vedle výčitek ze strany nejmladšího syna, který jako jediný zůstal s rodiči, a dohadů o závěti, v hovoru záhy přichází řeč na otcovo tyranství. Otec pravidelně pohlavně zneužíval obě dvě malé dcery, trápil matku, která radši předstírala postižení a život trávila na pojízdném křesle, než aby se starala o manžela, nejmladší syn udržoval pohlavní styk s matkou, druhý nejmladší syn je závislý na drogách. Text hry se pohybuje po pomyslné spirále, vrací se zpátky ke stejným tématům, ale vždy z pohledu jiného sourozence. Charaktery jednotlivých postav se odkrývají během celonočního hovoru a konzumace velkého množství alkoholu postupně od počátečního zdání spořádaného, vyrovnaného života až po přiznání těch nejexistenciálnějších pochybností a tragických životních chyb.
Mezi námi řečeno a zamlčeno (Tussen ons gezegd en gezwegen, 1997)
Obsazení: 2 muži
Bram a Bart jsou bratři-dvojčata, je jim třicet let a po tragické smrti obou rodičů (letecká katastrofa) před deseti lety se podle vzájemné dohody, že každých deset let spolu stráví jeden den, schází v opuštěném rodném domě. Rodiče byli mediální magnáti a zanechali dětem velký majetek, což jim oběma umožnilo stát se umělci a věnovat se hudbě. Rozhovor obou bratrů je jako by velmi otevřený, ale jakmile padne cokoliv podstatného, oslovený odmítá o tom mluvit a odvádí řeč jinam. Text se přesto dostává jakousi spirálou trochu hlouběji do charakterů postav. Bram i Bart mají sami také dvojčata, Bramovi ale zemřela manželka, kterou hodně miloval. Uzavřel se do sebe, komponuje, nenávidí sny, prázdniny, muzea, knihy, zvířata, všechno od sebe odvrhuje. Bart vede se svou rodinou spořádaný život, odmítá však mluvit o svých dvojčatech, o práci, penězích a v dialogu je to převážně on, kdo klade otázky. Pozdě v noci se bratři rozchází.
MATIN VAN VELDHUIZEN (* 1948)
Matin van Veldhuizen se dostala k divadlu jako kuchařka u divadelní skupiny Onafhankelijk Toneel, kde později začala místo vaření hrát. V roce 1983 debutovala jako režisérka vlastní hry. V posledních letech Matin van Veldhuizen adaptuje pro divadlo literární texty, režíruje, překládá, píše filmové scénáře a knihy pro děti.
Jídlo (Eten, 1991)
Obsazení: 3 ženy
Bea, Jo a Anna, tři sestry se setkávají v den matčiny smrti. Všechny tři mají potíže s jídlem: Bea je bulimička, Jo si neustále hlídá váhu a Anna je anorektička. Za chvíli se rozhoří všechny staré konflikty. Anna neustále útočí na Jo, Bea, která sdílí s Annou byt, se je snaží usmířit. Mluví se o mužích, sexu, kosmetice, ale především o minulosti. Zabývají se svými potížemi s jídlem a jádro problému vidí ve složitém vztahu mezi matkou a otcem, respektive otčímem (Bea je dcera z matčina prvního manželství). Všechny tři k němu mají nejednoduchý vztah. Bea v něm vidí nevlastního otce, narušitele, Anna mu má za zlé psychické vydírání matky a Jo vadí, že největší pozornosti se dostávalo Anně kvůli její anorexii. Bea a Anna s otcem nemají žádný kontakt, navštěvuje ho pouze Jo. Když Jo předá sestrám obálku od otce, která neobsahuje dopis, ale peníze, konflikt vrcholí. Jo odchází.
Poprvé uvedeno 1991 divadelní skupinou Toneelgroep Carrousel v režii Matin van Veldhuizen.
Přeloženo do angličtiny.
Podle materiálů Nizozemského divadelního ústavu zpracovala Monika Loderová
Zásluhou Nizozemského divadelního institutu jsou v knihovně Divadelního ústavu k dispozici anglické synopse vybraných her současných holandských dramatiků:
Matin van Veldhuizen:
