Nová monografie o E. F. Burianovi, tentokrát o jeho operní tvorbě
Helena Spurná
Emil František Burian a jeho cesty za operou
Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 2014, x + 342 stran + 8 stran barevných obrazových příloh. ISBN 978-80-87773-23-9.
Kniha je dedikována Bořivoji Srbovi in memoriam a vychází k 110. výročí narození a 55. výročí úmrtí E. F. Buriana.
V českém divadle bychom sotva našli dalšího režiséra, o kterém bylo napsáno tolik odborných knih či jiných pojednání jako o Emilu Františku Burianovi (1904-1959). Některé oblasti umělecké tvorby této osobnosti jsou však tradičně opomíjeny. Jednou z nich je i Burianova tvorba operní, o níž pojednává monografie Heleny Spurné. Burian během života napsal šest oper (poslední, sedmou, už nestihl dokončit). Některé z nich více či méně reprezentují přechod od operního žánru k synkretickým útvarům hudebního divadla, k nimž měl Burian svým divadelním založením nejblíže. Svou neúnavně experimentátorskou povahu projevoval také v této oblasti; k psaní oper přistupoval jako k výzvě pokusit se o něco trochu jiného, než představovala běžná část repertoáru, zproblematizovat konvence, rozšířit hranice a výrazové možnosti žánru. Autorka podává v dílčích kapitolách důkladný rozbor každé Burianovy opery se zřetelem k vývoji domácí i evropské operní tvorby. Opery E. F. Buriana vřazuje do souvislostí jeho kompletního divadelního díla a zabývá se historií jejich scénického provádění i recepcí. Dokládá, že jakkoli měl Burian se svými operami velké plány a vyvíjel značné úsilí o uvedení, až na Maryšu a Operu z pouti nezaznamenala žádná další jeho operní práce více než jedno jevištní ztvárnění. Kniha si tedy mj. klade za cíl podnítit větší zájem o Burianovu operní tvorbu ze strany dramaturgů a režisérů, neboť některé z oper by mohly zaujmout i současného diváka.
Výňatek z recenze Mgr. Andrey Jochmanové, Ph. D.
(Theatralia. Revue současného myšlení o divadelní kultuře 1/2015)
Monografie Heleny Spurné odkazuje v prvé řadě na umělecký rozsah skladatele, záhy teoretika, redaktora, básníka, spisovatele, dramatika, režiséra, zakladatele a vedoucího činitele voicebandu, dramaturga a divadelního ředitele E. F. Buriana. Tento úctyhodný přesah do mnoha tvůrčích sfér nebyl sice ve své době nijak netypický, neboť v avantgardním pojetí přestupování hranic mezi jednotlivými uměleckými druhy nebyla nouze o umělce, kteří byli schopni uplatnit se nejlépe hned v několika oborech, jak tomu bylo například u Karla Teigeho (teorie, typografie, architektura, malířství, básnictví), Jiřího Voskovce (básnictví, malířství, dramatická tvorba, herectví), Miroslava Ponce (hudba, malířství, scénografie) a jiných. Přesto nám hudebně dramatická tvorba Emila Františka Buriana zůstávala až dosud ukryta za obecné povědomí o jeho několika operách, uváděných v Národním divadle v Praze či v Brně, dokonce o jedné uvedené až po dlouhých desetiletích, dále o voicebandu, užívaném jako tvárného melodického prostředku už v době prvních Burianových pokusů o spojení s avantgardním divadlem, o jeho hudebně režijní koncepci divadelního artefaktu atp. Autorka totiž v chronologickém sledu představuje nejen jednotlivé Burianovy operní práce, ale sleduje také všechny vývojové souvislosti, včetně setkání s osobnostmi, díly, uměleckými směry, skupinami, které měly na aktuální rozpoložení Buriana-skladatele v době práce na konkrétním díle vliv. Přitom nenechává stranou ani další složky Burianovy tvorby (zejména pak zásadním způsobem připomíná dosud málo reflektované rané teoretické studie, včetně v poetickém duchu sepsané práce, představující Burianovo chápání divadelního díla jako syntetického umění, Polydynamika 1926), předkládá také zprávu o raných kompozicích (např. Beznadějná samomluva 1922), které odhalují hlubší souvislosti Burianova zájmu o dynamický vztah slova a hudby. Stranou zájmu nezůstal ani vztah Buriana k lidovým písním a jejich osobitým úpravám; studie na názorných příkladech ukazuje, jakým způsobem je skladatel transponoval a jejich nové významotvorné funkce využil v rámci konkrétní hudebně-dramatické práce. Některé pasáže z monografie Heleny Spurné považuji v mnohém z naznačených okruhů za doslova objevné.
Monografie Emil František Burian a cesty za operou je poctivým vědeckým dílem, a přitom pozoruhodnou faktografickou sondou do málo známé části tvorby uměleckého hegemona EFB, jehož 110. výročí narození a 55. výročí úmrtí je věnována. Pevně doufám, že si najde svůj okruh čtenářů i mimo odbornou veřejnost a že bude vnímána za klíčovou a objevnou studii, která velmi jasně, čtivě a přesvědčivě odhaluje kořeny Burianova díla a definuje jeho proměny v čase a prostoru. Osobně přitom doufám, že kromě děl Bořivoje Srby, jemuž je ostatně in memoriam kniha dedikována, budou teatrologové k dalšímu studiu Burianova díla brát v potaz také tuto poučenou práci Heleny Spurné.
Helena Spurná (1970). Vystudovala obory divadelní věda a hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (v roce 1999 obhájila na Ústavu divadelní vědy dizertační práci Mezi hudbou a divadlem: K problematice hudebně divadelní tvorby E. F. Buriana). V letech 1994-1997 pracovala jako dramaturg redakce hudebních pořadů v České televizi (studio Brno). V období 1999-2002 působila jako odborná asistentka na Ústavu divadelní vědy Filozofické fakulty v Brně, posléze přešla na Katedru teorie a dějin dramatických umění (dnešní název Katedra divadelních a filmových studií) Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí dodnes. Zabývá se dějinami evropského a českého divadla v období modernismu a avantgardy, hudební divadlo nevyjímaje. K této problematice publikovala řadu statí v domácích i zahraničních odborných časopisech a kolektivních publikacích, zabývá se též editorskou činností. V roce 2004 vydala spolu s kolektivem autorů a ve spolupráci s Národním divadlem v Praze antologii Hudební divadlo jako výzva, jejímž záměrem bylo podnítit v našem prostředí zájem o výzkum hudebního divadla, založený na interdisciplinárním přístupu.
