Nový český muzikál M. Štědroně a M. Uhdeho uvede Městské divadlo Brno
Červený a Černý - muzikál známé autorské dvojice na motivy Stendhalova románu bude mít svou světovou premiéru 8. prosince na Hudební scéně MdB.
Původně se proslulý Stendhalův román měl jmenovat Julián. Během psaní se však autor přiklonil k názvu Červený a černý, s podtitulem Kronika roku 1830. Názory na to, co tím měl vlastně na mysli, se různí. Možná mohlo jít na dobově módní narážku na náhody osudu jako při hře v ruletu, spíše však název symbolizuje dvě cesty: armádu nebo církev, která jediná v tehdejší společnosti umožňovala vzestup člověku nízkého původu. Červený oblek, ke kterému mohl za císařství přijít na základě svých zásluh, byl za doby restaurace – o níž je řeč – nižším vrstvám odepřen, zbyla tedy pouze černá sutana.
Název bývá také někdy vykládán jako projev umělcova barevného vidění světa, v němž červená není jen barvou ideálů revoluce a svobody (vzpomeňme na Hugovy Bídníky, jejichž francouzská muzikálová podoba, odehrávající se v témže roce v Paříži 1830, obsahuje také song „Červený a černý“), ale zároveň nespoutaných vášní a lásky, zatímco černá pak tmářství a despotismus. Červený a černý se stal námětem popové opery v české kulturní oblasti neméně proslulých brněnských autorů, dramatika Milana Uhdeho a skladatele Miloše Štědroně. Ve světové premiéře uvádíme jejich původní dílo na Hudební scéně Městského divadla Brno 8. prosince 2007 v režii hostujícího Juraje Deáka, uměleckého šéfa pražského Divadla na Fidlovačce.
Ptáme se tvůrců přímo, neboť ne vždy je šance hovořit s živými autory…
MILAN UHDE:
Proč právě Stendhal, proč právě Červený a černý?
Jsem přesvědčen, že muzikál potřebuje silný příběh, silný milostný motiv a prospívá mu i určitá aktuálnost. Všechny tyto tři vlastnosti Stendhalův román obsahuje. Aktuálnost spatřuji v hrdinově úporné touze uplatnit se a dospět v kariéře co nejvýš – bez ohledu na všechno ostatní. To je dramatické a naléhavě současné téma.
V čem je klíč k hudební hře?
Podle mě spočívá ve spojení dvou složek: patetické a romantické složky námětu, totiž v tom, že hrdina vsadil všechno na úspěch, především svůj vlastní život, končí na popravišti a divák ho může v něčem pochopit , v něčem s ním souznít a v něčem ho odsoudit, a složky banální, která se pohybuje na samé hranici kýče, k němuž má divák najít odstup a objevit v něm prvky komična.
Jaký je váš Julien Sorel?
Je to chudý venkovan, toužící dostat se nahoru. Projde školou napoleonovské cílevědomosti a tvrdosti a jezuitské chytrosti a lstivosti. Využívá přízně žen, které se mu nabízejí, stoupá stále výš, ale prudce propuknuvší cit a nenávist vůči bývalé milence ho vychýlí ze vzestupné dráhy. Na závěr života těsně před popravou pozná, že byl milován a že láska, pro kterou dosud nebylo v jeho životě místa a kterou pouze předstíral jako nástroj ke vzestupu, skutečně existuje. Jaký je, neumím říci dvěma třemi slovy. Právě proto o něm vyprávím ve svém libretu.
MILOŠ ŠTĚDROŇ:
Podtitul zní: porevoluční popera na motivy Stendhalova románu…
Porevoluční popera - nebo raději pop-opera? Ano, na motivy Stendhalova románu napsal Milan Uhde libreto, se kterým plně souzním a pokusil jsem se z něj udělat žánr, který by bylo možné označit jako pokus o popovou operu - nebo operní a baletní scény. Jazyk tohoto nového projektu je v hudební rovině smíšený - jak už to v mém případě bývá - dost se pracuje s citáty, ironizuje se mnoho z vlastního i parafrázovaného materiálu. Osou celé záležitosti je Marseillaisa jako zázračná píseň, co zvedla koncem 18. století masy poddaných, kteří se chtěli stát občany. Přitahuje mě to porevoluční období - zažili jsme něco podobného. Z Francie máme tu zkušenost, že to nejhorší z minulé epochy despotismu se spojilo s tím nejhorším z nové éry. Geniálními autory tohoto procesu se pak stali Stendhal, Balzac, Hugo. Jejich humanita posunula světové dějiny lidskosti o kus vpřed. Myslím, že tento příběh je pořád aktuální.
Mladá romantická generace tesknila po napoleonské době, kdy ještě bylo možné vyznamenat se na bitevním poli. Paměti ze Svaté Heleny (1823), v nichž Julián Sorel čte znovu a znovu, vášnivě, jako v breviáři, založily napoleonský mýtus. Revoluční Marseillaisa, která zněla napoleonským bojovníkům do kroku, byla možná také jedinou francouzskou skladbou, která došla právě u Stendhala milosti... V čem spočívá hudební struktura díla?
Marseillaisa sama o sobě není nijak „kádrově“ čistá, protože je jasně staršího a “establishmentového“ původu - jako mušketýrský pochod ji uvedl ve svém slovníku na základě materiálu mnohem staršího už Rousseau… Co na tom? Tak to bývá, nic neexistuje v chemicky čisté podobě, pravda a láska jsou holt vždy trochu „zasviněné“ minulostí - to nikdo nezmění… Jde mi především o sdělnost, jednoduchost. Používám song, popěvek, popovou árii, sbory často podepřené rytmickou vehemencí z jazzu až z rocku, baletní hudbu a to vše v pestré stylové směsici, jak to mám ve zvyku.
Šance hovořit s živými režiséry bývá naopak častější…
JURAJ DEÁK:
Z vašich inscenací je patrné, v českých zemích ne tak běžné, řemeslné pochopení a láska k hudebnímu divadlu. Jak vnímáte toto současné dílo brněnských autorů jako jeho režisér?
Nemocí současného divadla v Čechách se stalo, že si na něj troufne „kdokoli“. Stačí přece zkomponovat několik sladkobolných vtíravých melodií, napsat pár „spojován“, pak ještě sehnat dostatečně známou pop star, místo režiséra někoho, kdo to šikovně a efektně sestaví a produkce může začít vydělávat. Toto se u Milana Uhdeho a Miloše Štědroně nemůže stát. Potkat tyto dva staré divadelní bardy byl pro mě poučný i osvěžující zážitek. Naplnili mě optimismem, že divadlo vlévá energii do žil a že duše divadelníkova nestárne.
Čím bude jeho jevištní podoba a výpověď blízká dnešnímu divákovi?
Být mladý, talentovaný a krásný jako Julien Sorel není hřích. Je to dar od Boha. Hříchem se může stát způsob užití tohoto daru. Proto je milován a jeho hvězda stoupá. Ale způsob, jakým zachází s láskou a s důvěrou lidí kolem sebe, přivede ho k pádu. Myslím, že toto téma lidské volby bude věčně aktuální.
P. Hoggard
Zdroj: polackova@mdb.cz