Osudný šátek nevěrné Desdemony ve scénickém čtení na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla Pardubice

V cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně Východočeského divadla pokračujeme hned v úvodu nového roku, tentokrát ve středu 12. ledna 2011 od 19.00 hodin. Po švédském (Mankellovy Antilopy) a německém (Schimmelpfennigův Zlatý drak) dramatu přichází na řadu ukázka americké dramatiky – Desdemona. Hra o šátku. Autorku této hry, Paulu Vogel (*1951, tedy letos jubilující), snad nemusíme dlouho představovat – nyní pro vás totiž neobjevujeme nové jméno, se kterým jste se v Pardubicích ještě nesetkali, nýbrž právě naopak navazujeme na přítomnost autorčiny hry Nejstarší řemeslo v repertoáru našeho divadla. Chceme vás tak blíže seznámit s tvorbou této svébytné a dnes velmi renomované autorky. A ačkoli se jedná o hru americkou, její inspirace je ryze evropská – hra Williama Shakespeara Othello. Vogelová děj hry výrazně redukuje, ale mnoho postav, faktů a alespoň zlomků situací Shakespearovy hry si ponechává, osudný šátek dokonce vetkla do názvu hry. Co však rozhodně neponechává, je její vyznění. U Shakespeara je hlavní postavou muž – Othello, u Vogelové žena – Desdemona, navíc se na scéně objeví pouze tři ženské postavy, které dohromady představují základní rysy ženských povah a tužeb, o mužích se jen hovoří. Vogelová nás vpouští do intimity ženské ložnice, kde vše nazíráme z pohledu Desdemony. Ta však v této variaci není ikonou věrnosti, která je uškrcena z neoprávněné žárlivosti, ale ženou, která objevuje jiné světy a jiné muže…

Přestože Desdemona. Hra o šátku patří k autorčině rané tvorbě (pochází z roku 1979), v českém divadle nebyla dosud uvedena. I proto jsme ji zařadili do našeho cyklu scénických čtení, ve kterém ji uvedeme v překladu Andy Jochman a v režii Pavla Ondrucha, tři ženské postavy ztvární Martina Sikorová, Jindra Janoušková a Petra Tenorová. Přijďte tedy zjistit, jak lze nakládat s klasickou divadelní figurou v moderní dramatice 20. století!

Režiséru PAVLU ONDRUCHOVI jsem před zkoušením položil několik otázek:

Pavle, jaký máš vztah k postavě Desdemony? Je pro tebe čistá jako lilie, jak ji známe od Shakespeara, nebo tě zajímá více varianta převrácená od Pauly Vogel, smilnící Desdemona?

Nelze říct, že by mne více zajímala jedna nebo druhá verze, zvlášť když tak úzce jedna z druhé vychází. Více než odpověď mne zajímá samotná otázka, kterou Paula Vogelová ve své hře předestírá – protiklad těchto extrémů, a tedy pojetí ženskosti v současné společnosti. Vogelová staví svou Desdemonu jako záměrně vyhrocený kontrast k Shakespearově verzi, aby tak upozornila na stále existující usurpující maskulinní vzorce v našem myšlení. Ptá se, proč by měla být žena chápána a pojímána mužským prizmatem, tj. výrazně maskulinní křesťanskou morálkou, kdy žena může být pouze děvkou nebo andělem. Tato pochybná dialektika činí z ženy pouze objekt mužských představ a ubírá jí tak právo na plnohodnotnou samostatnou existenci. Proto můj vztah k Desdemoně není – a ani nechce být – determinován nějakou konvencí či snahou klasifikovat ji jako dobrou nebo špatnou postavu; chápu ji prostě jako komplexní plnokrevnou lidskou bytost, která vybočuje ze středověkého, a dnes již z velké části zastaralého, dualismu dobra a zla.

Čím tě divadelní hra Desdemona. Hra o šátku oslovila? V čem spatřuješ její hlavní témata a souvislosti se současnou společností?

Fascinuje mne, jak Vogelová na mužský příběh nahlíží jako žena, jak ho ironizuje, rozšiřuje a obohacuje o specifický humor a senzitivní náhled na svět. A přitom je to komedie tak trochu parodující i objekt svého zájmu – ženu. Autorka nepředkládá ortodoxní feminismus, ten se jí evidentně příčí, naopak: nebojí se ženě vysmát, nebojí se ukázat její rub i líc, neidealizuje, ve svém náhledu je krutá, avšak tím více upřímná a především lidská. Do středu pozornosti se dostává téma osobnostní duchovní svobody. A co může být aktuálnějšího než snaha definovat svou svobodu a naleznout individuální fungující samostatnost bez daně osamění? Navíc kromě toho, že Vogelové hra vtipně a poučeně přispívá k genderové problematice, nabízí také velké herecké příležitosti. Zajímavé situace a propracované postavy jsou zde přímo hereckými žněmi, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby mne hra zaujala.

Budeš režírovat tři herečky, nebojíš se této ženské přesily?

Naopak, těším se na ni. Jednak proto, že v současné době připravuji Čapkovu Bílou nemoc, kde v centru pozornosti stojí samí muži, a jednak proto, že žena na jevišti je pro mne fenomén, kterého se nikdy nemohu dost nabažit. Ženské postavy často nabízejí mnohem větší prostor k výrazové hře, nebojí se ukazovat emoce, propadat neskrývaným vášním, mají schopnost imprese apod. Jejich emocionální potenciál mi přijde neuvěřitelně divadelní. Také chci, aby tato hra byla splacením dluhu herečkám, které se právem mohou cítit Shakespearem dotčené, neboť on jim v porovnání s mužským osazenstvem příliš mnoho příležitostí nenabízí.

Máš čerstvou zkušenost ze scénického čtení groteskní komedie Thomase Bauma Těžkej nářez, které jsi připravil pro Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích – hrálo se nikoli v divadle, ale v netradičním prostoru Fight Clubu. Je pro tebe mimodivadelní prostor lákavý, nebo dáváš raději přednost klasickému divadelnímu prostoru, ať již velkému či komornímu sálu? Jak se těšíš na pardubickou Malou scénu ve dvoře?

Upřímně řečeno: mimodivadelní prostory mne jako režiséra příliš nepřitahují. Ve své tvorbě tíhnu k velkému hereckému gestu, stylizovanému básnickému jazyku, výraznému příběhu a scénickému obrazu – tedy ke všemu, co nutně vyžaduje jeviště. V tomto smyslu jsem jistě klasický typ režiséra, který divadlo vnímá v tradiční nesmrtelné struktuře, kdy diváci jsou v hledišti a odděleni sledují herce a celkový scénický obraz na jevišti. Mám rád divadlo, které je divadlem, onu magii divadelního „černého světla“. A ač v souvislosti se svou posedlostí velkou činohrou sním o velkých kukátkových scénách, mám také velkou slabost pro komorní divadelní prostory. Tam totiž mohu naplno aplikovat svou vášeň pro herectví. I proto se těším do Pardubic na Malou scénu – kombinace příjemného komorního prostoru, zábavného textu a výjimečného místního souboru je přímo uhrančivě přitažlivá.

Zdeněk Janál, dramaturg VČD

Zdroj: smetana@vcd.cz