Osvobozené divadlo rozsvítilo jeviště jiskřivým vtipem a ironií
PRAHA 6. února (ČTK) - "Maximum emocí za vteřinu" chtěli vyvolat umělci, kteří se sešli v Osvobozeném divadle. Humor jim byl životní filozofií. A právě neopakovatelný humor ústřední dvojice Jiřího Voskovce a Jana Wericha je proslavil. S houstnoucími mraky nacismu do něj V&W vnesli i satirickou bojovnost. Zakázali je v roce 1938, poetika osvobozeného humoru a herectví však přežila v divadlech malých forem dodnes. Jako se dodnes zpívají věčně zelené písničky dvojice V&W.
"Osvobozené divadlo chce hledat umělecký svět nepatetický a neromantický, svět jasný a lyrický, chce překvapivé umění fantazie," stálo v jeho programovém prohlášení. Tato divadelní scéna české avantgardní skupiny Devětsil začala oficiálně představením 8. února 1926.
Toho dne v pražském divadélku Na slupi odehrála skupina Jiřího Frejky parodii na Molierovu hru s názvem Cirkus Dandin. Na scéně s holým bílým pozadím bylo plno žebříků, lampion a křiklavý plakát. Herci ve cvičebních trikotech a herečky v pruhovaných komediantských sukních, všichni cirkusově nalíčeni, se míhali po jevišti, dělali stojky, přemety a žonglovali s míčky. "Představení se silně vymykalo z obyčejných našich divadelních pojmů," psala kritika.
Ve snaze o přirozenost v protikladu k dosavadní umělé stylizaci se mladí divadelníci hlásili k cirkusu či varieté. A v jevišti nového divadla se stále častěji objevovali dva studenti, Jiří Voskovec a Jan Werich. Časem je zlákala možnost bavit sebe i publikum komickými výstupy ve stylu studentských recesí o přestávce. "I když jsem nechtěl jít k divadlu a Voskovec taky ne, divadlo si přišlo pro nás," napsal později Werich.
První hru Vest Pocket Revue psali po kavárnách. A později prozradili i svou inspirační metodu: "Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech láhev rumu za 24 Kč. Téhož večera obsah láhve byl smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve ležela Vest Pocket Revue."
Premiéra hry byla 19. dubna 1927 v Umělecké besedě na Malé Straně v Praze a měla být zároveň i derniérou. Spontánní a improvizovaná hra všem zamotala hlavu, ale měla veliký ohlas a jména Voskovec a Werich se naráz rozlétla po Praze i po republice. Nakonec se hrála víc jak dvěstěkrát a přesvědčila oba autory, aby nechali studií a věnovali se divadlu trvale jako životnímu povolání.
S dalšími hrami (Smoking revue, Kostky jsou vrženy, Gorila ex machina, Premiéra Skafandr) rostl věhlas divadla, které se přestěhovalo do nových prostor v suterénu paláce U Nováků ve Vodičkově ulici. Ke dvojici V&W se přidal i hudebník Jaroslav Ježek, tvůrce mnoha nestárnoucích songů.
V té době napsali V&W své nejlepší hry (Balada z Hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora) a také zavedli forbíny - improvizované dialogy na předscéně, které reagovaly na aktuální politické a kulturní události. Pro bezděčnou absurdnost toho, co chce být seriózní, majestátní, vznešené, patetické, učené a bohorovné, vymysleli svůj privátní termín "hovadno": "Barvotisky a ilustrované kalendáře jsou hovadné. Pohlednice a parníky. Vlastenecké projevy, většina lamp, rodinné kanape a četné kravaty."
Jak soudobé politické "hovadno" nabíralo s nastupujícím nacismem stále hrozivějších rozměrů, stali se V&W ústředními postavami boje proti kulturnímu šovinismu a nacismu. Proti hře Osel a stín (1933) podávalo německé velvyslanectví v Praze ostré diplomatické protesty. Kat a blázen z roku 1934 byl již přímým vypovězením boje domácímu nacismu.
"Byla to bašta antifašismu. A také nikdy nedobytá demokratická bašta evropského významu," míní kritik Vladimír Just. Zákaz divadla na prahu druhé světové války byl nevyhnutelný. A poválečný pokus o jeho obnovu představoval jen smutný epilog v úplně jiné atmosféře, kde se humoru a satiře příliš nedařilo.
Divadlo se tak stalo jednou z prvních obětí totalitarismu, proti kterému bojovalo od roku 1933, a obětí nenávisti pramenící z intelektuální tuposti, které kladlo odpor od počátku existence.
Jitka Bojanovská rmi hš
