Pařížská divadelní představení postupně dobývá životní realita
Stále více režisérů a choreografů francouzských divadel se inspiruje skutečnými životními osudy i v té nejintimnější formě, aby je převedli do svých představení. Divákům se tak na počátku nynější sezony otvírají dveře mimo jiné do světa sociálních a válečných konfliktů viděných očima několika jednotlivců, kteří je zažili na vlastní kůži.
Výpovědi se stávají součástí dialogů nebo doprovodných zvukových snímků. Příslušní lidé jsou často pro potřeby představení nafilmováni nebo vyfotografováni, někdy sami vystoupí na jeviště. Tento dokumentaristický přístup použil například polský režisér Jan Klata, který do hry Transfer pozval pět polských horníků.
Choreograf Rachid Ouramdane se sešel s oběťmi mučení v Čečensku, Rwandě a Chile, aby mohl nasbírat látku pro svou hru Obyčejní svědkové v divadle na pařížském předměstí Gennevilliers. Choreograf Xavier Lot dal zase slovo dělníkům továrny na sušenky Lu v představení Ay Pepito.
"Jeviště může být místem, odkud si vyposlechneme příběh, aniž půjde o výplod nějaké analýzy," řekl v nedávném rozhovoru pro deník Le Monde Ouramdane. Režisérka Robyn Orlinová zase neskrývá, že "lidé ji zajímají víc než umění".
Není zatím jasné, zda jde pouze o módní trend či o počátek zlomu v divadelní dramaturgii. Každopádně ještě nikdy neměl reálný svět takový vliv na práci divadelních tvůrců, které prý provází touha se přiblížit lidem a "držet prst na tepu doby".
Pro své představení Babysitting Petit Louis (Hlídání Ludvíčka) na scéně muzea Louvre sháněla například Orlinová neherce pomocí inzerátu přímo mezi muzejními pracovníky. Z 1200 se jich ozvalo 20 a osm jich bylo nakonec vybráno, aby kulisy slavného muzea přiblížili v dramatické tvorbě opravdu netradičním způsobem.
Mění se i samotná choreografická práce - více do ní zasahuje psychologický, investigativní nebo novinářský přístup. "Už 15 let si kladu otázky a filmuji stovky lidí z celého světa na témata jako je láska, neštěstí nebo sex. Nevím už, kde se v tom všem nalézám sám," svěřuje se choreograf Philippe Jamet. "Cítím se spíš jako shromažďovatel a vyšetřovatel," dodává.
Výzvou pro choreografa je převést syrová životní svědectví do snesitelné podoby z pohledu divadelní scény, a to je mnohem víc než jen prostá citace.
"Umění znamená, že si autor musí vybírat. A dílo, to je režijní procedura, a ne syrová realita," tvrdí Jérôme Bel, kterému se příčí spektakulárnost některých děl - například promítání obrázků z teroristického útoku z 11. září 2001 v New Yorku. Bel postavil své představení na pařížské scéně Théâtre de la Ville na životě tanečníka Cédrika Andrieuxa. Hlavní postavu ztvárnil samozřejmě sám Andrieux.
Autoři si jsou vědomi i takového rozporu, že připomínky skutečnosti mohou vzbudit u nich nadměrnou empatii, která je zbavuje kritického ducha. Na druhou stranu Ouramdane netahá své svědky mučení ani na jeviště i z toho důvodu, aby v nich neprobouzel traumata z bolestných zážitků a chránil je rovněž před efekty voyeurismu.
Trochu jinou cestou, jež směšuje hodně realitu s fikcí, se ubírá scénárista Lancelot Hamelin, který napsal hru Proces Billa Clintona. Představení v režii Christopha Pertona v divadle ve městě Valence, se totiž od světoznámé aféry kolem bývalého amerického prezidenta se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou v podstatě pouze odpichuje. Drama, na kterém je znát vliv Euripidových antických děl a Molierových zápletek, se opírá o rodinnou ságu ovlivněnou dopady koloniální války v dnešním Alžírsku.
Zdroj: rv, hej
