Inscenace Laterny magiky ukáže paralely lidského těla a krajiny
Z paralely lidského života a proměny krajiny v čase vycházel režisér a choreograf Radim Vizváry při vzniku nové inscenace pro Laternu magiku. Nazval ji Krajina těla a diváci v ní uvidí vývoj lidské bytosti od dítěte po starce. Na jevišti se objeví zástupci tří generací od malé holčičky přes dokonale vypracovaná těla akrobatů až k tanečníkům v seniorském věku.
Kromě tanečníků účinkují v Krajině těla také vzdušní akrobaté, akrobatka na laně, mim, hadí žena a dojde i na breakdance. Laterna magika v této inscenaci opouští tradiční princip projekce na filmové plátno, které nahradí LED obrazovky. Světová premiéra inscenace se odehraje ve čtvrtek 10. listopadu na Nové scéně Národního divadla, tvůrci a protagonisté předvedli ukázky novinářům.
Vizváry hledal umělce, jejichž těla jsou velmi tvárná. V Krajině těla tak účinkují stálí spolupracovníci jako mim Matěj Petrák a akrobat Jindřich Panský, hadí žena Anaëlle Molinariová z Francie nebo tanečník breakdance Kristián Mensa. Nejstarší generaci zastupují sedmdesátník Josef Kotěšovský a šedesátnice Zuzana Hrzalová, dlouholetí členové souboru Laterny magiky, kteří se tak symbolicky ještě jednou vracejí na svou domovskou scénu.
„U zralých tanečníků nejsou podstatné špičkové výkony, jejich dovednosti jsou po mnoha letech zkušeností vryty do jejich tělesného výrazu, a vyzařují tak silné charisma. Jejich gesty a pohybem promlouvá duše naší Krajiny těla,“ vyzdvihuje práci svých starších kolegů Vizváry. Své umění dále předvedou také vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček na speciálním závěsném čtverci vyrobeném přímo pro tuto inscenaci a akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá.
V Krajině těla Laterna magika opouští svůj tradiční princip propojení divadla a filmové projekce. Plátno nahrazuje 11 LED obrazovek různé velikosti, které dominují scéně. Film Terezy Vejvodové zobrazuje metaforu lidského těla jako krajiny a ukáže divákům pohledy, které nemohou ze svých sedadel spatřit. Při detailním nasnímání tak třeba záda vypadají jako pláň, vrásčitá tvář jako brázdy v poli, detail zubu vypadá jako led, oční duhovka nasnímaná v makrodetailu nabízí spektrum barev a může připomínat vulkán.
"Jdeme lupou do člověka nebo blíž k němu, jako bychom se podívali za horizont. Horizont končí tam, kam dohlédneme, ale co je úžasné, že vždycky existuje něco za ním. Krajina těla vede náš pohled za obzor," dodal k inscenaci Vizváry.
