České divadlo Premiéra inscenace Činohry Národního divadla Don Quijote. Pustá země v režii tandemu SKUTR Premiéra inscenace Činohry Národního divadla Don Quijote. Pustá země v režii tandemu SKUTR
Není tu voda, nýbrž jen skála a písečná cesta.
Nevidět, a přesto věřit, milý Sancho.
Šánti šánti šánti
V reakci na první světovou válku vytvořil T. S. Eliot jednu z nejvlivnějších básnických skladeb 20. století. Krajina na rozhraní města, moře a pouště, která je spletena z historického vědomí lidstva a tvoří ji hlasy evropské literatury. A v téhle otevřené, opuštěné krajině po rozpadu státu se ocitá i don Quijote. Bludný rytíř, který v sobě nese rytířské hodnoty a především nepřestává věřit v sílu lásky. Je to zpátečnické, pošetilé? Rozumem sice neumíme Quijota pochopit, ale v srdci mu přesto všichni fandíme…
Inscenace se pokouší o hledání základních hodnot v čase, kdy se zemí prohnala válka. Je také o naivní víře v Dulcineu z Tobosa i o tisících dalších hrdinů naší fantazie, těch velkých duchů doby v nehybném bodě světa, jenž se točí. Na cestě krajinou… Stejně jako hlasy Pusté země. Na cestě… Stejně jako don Quijote, Faust nebo Hamlet. A na cestě krajinou divadelní budovy se ocitnou i diváci. Touto experimentální site-specific inscenací se režijní tandem SKUTR vrací k metaforickému autorskému divadlu – divadlu poezie.
Předpremiéra 29. dubna 2025
Premiéry 30. dubna a 6. května 2025 ve Státní opeře
Režijní tandem SKUTR o inscenaci
Jaká myšlenka stála u zrodu inscenace Don Quijote. Pustá země?
Martin Kukučka: Nápad na tento specifický projekt vznikl z několika důvodů. Věděli jsme, že půjde Nová scéna do rekonstrukce a my si chceme udržet kontakt s diváky, kteří na Novou scénu chodí. Zároveň soubor Činohry vstoupil nedávno do budovy Státní opery a my bychom chtěli, aby se diváci spolu s námi mohli podívat na celý ten prostor z jiné perspektivy. Z tématu básně pak vyplynulo, že diváky posadíme přímo na jeviště na točnu. Ona totiž i samotná báseň připomíná tanec v nehybném bodě světa, jenž se točí. Tanec v kruhu nebo spirále.
Lukáš Trpišovský: Na Pusté zemi nás fascinuje, že jde o text, který se v podstatě nedá převést na jeviště. To je zajímavá výzva. Zároveň vznikal v době, která se v mnohém podobá té naší. Válečný konflikt v Evropě, který ve svém důsledku přináší zánik dosavadního řádu světa.
Martin Kukučka: Zajímavé je, že se tam osciluje mezi konkrétními dialogy a velkými filozofickými úvahami. Mezi konkrétním člověkem a stavem světa.
Lukáš Trpišovský: Jádrem monumentální básně Pustá země je pro nás postupně se rozpadající vztah dvou domněle šťastných lidí, z konkrétního důvodu. T. S. Eliot ale do básně vpletl spoustu obrazů a literárních odkazů, které s básní zdánlivě nesouvisí. Například stopy dávných válečných konfliktů, ozvěny filozofických myšlenek, původní náboženské postoje či bezpočet citátů z klasických literárních děl – jakési knihovny lidstva. Vytvořil tak vlastně existenciální literární meditaci o hledání cesty ven z krize, o snaze zhodnotit čas, který tady ještě máme, ale především o neoblomné víře, že ráno opět jednou vyjde slunce, že na jaře zas příroda ožije.
Eliotova Pustá země ale není jediný váš inspirační zdroj…
Martin Kukučka: Do tohoto kontextu přivádíme slavnou postavu rytíře dona Quijota s panošem Sanchem Panzou, který se v rozporu s dojmy z Pusté země vyjevuje ve směšnosti svého chování, ale který je neustále poháněn nezdolnou chutí jít vpřed. Ta energie je pro nás východiskem z momentu zastavení a nemožnosti se v krizi pohnout dál, tak jak to předestírá Pustá země. Protože „Hieronymo opět šílí“. Život musíme žít, přestože žít v něm a radovat se je často projevem naivního šílenství.
Lukáš Trpišovský: V dialogu s textem vytváříme jevištní báseň. Svébytnou. Budeme rádi za diváky, kteří si užívají prostor pro vlastní úvahy a pocity, kteří se nebudou bát ponořit se do nového časoprostoru. Domýšlet si, meditovat, emočně investovat. Zkrátka jako když čtete poezii.
Martin Kukučka: Celý projekt je zároveň i velkou technickou výzvou pro jevištní techniku.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci
Těším se na inscenaci, která odvážně a tvořivě propojuje dvě nádherné literární předlohy s atraktivním a neobvyklým využitím prostoru Státní opery.
Petr Vančura o inscenaci
Inscenace kloubí dvě zásadní literární díla. Co vás oslovuje z Pusté země a co z Dona Quijota? Čím se podle vás z Eliotovy básnické skladby a ze Cervantesova románu můžeme dnes inspirovat?
Mně se strašně těžko mluví a píše o poezii. A otázka, co tě oslovuje na tak velikých dílech, se podobá otázce: „Jak se ti žije tvůj život?“ – Je to každou hodinu jiný, odpověděl bych. Pustá země vás osloví, a pokud jí dopřejete sluchu, tak k vám bude promlouvat dál. Teď zrovna mně příjemně zaměstnává mysl závěr básně a konkrétně věta: „Nedám do pořádku alespoň své země?“ Líbí se mi ten otazník, který si po představení každý bude moct, zcela zadarmo, odnést domů. Eliot nám vzápětí prozrazuje, jakými fragmenty by své ruiny podepřel on. No a já bych se inspiroval třeba právě donem Quijotem a stavbu bych započal kolem hodnot z těch nejodolnějších materiálů. A klidně by to mohly být ony rytířské ctnosti a klidně navzdory všemu a všem. Vím, mířím vysoko, nespokojím se s málem – obyčejně a prostě – zrovinka jako obě díla.
Inscenace zve diváky na jeviště Státní opery, ještě k tomu na točnu, kolem které budete hrát. Pro SKUTRy je site-specific práce naprosto přirozená, ale co pro vás? Baví vás tohle rozrušování jeviště a hlediště?
Nahlížet věci z jiného úhlu a perspektivy mě baví moc, to je pravda. Tohle byl od dua SKUTR skvělý nápad a já jsem rád, že toho mohu být součástí. Poezie nám dává nahlédnout do zákoutí našich duší a přesně to se jedna ku jedné děje s prostorem. Umístit diváka do srdce jeviště je dobrý tah a já doufám, že se i díky tomu dostaneme do jeho srdce a mysli. Na druhou stranu, je to vždy trochu jedno, kde se věc odehrává. Nejdůležitější je, aby vznikala autentická a pravdivá díla, a pokud to tak není, nevylžete se z toho žádným prostorem, ani kdyby se divák vznášel třeba u stropu.
