Premiéra tragikomedie Tři sestry v Městském divadle Brno
Jednoho z nejvýznamnějších světových dramatiků a jeho úchvatnou divadelní hru, zveřejňující tragikomický svár mezi životní realitou a sny, které se stávají náhražkou skutečné vitality, není asi třeba speciálně propagovat. Desítkami inscenací na českých jevištích v posledních letech Anton Pavlovič Čechov vážně konkuruje Williamu Shakespearovi na post nejhranějšího autora. Proč se právě Čechovovy hry stále vracejí, když na rozdíl od Shakespeara nenabízejí ani zvlášť vzrušující (ve smyslu akční či dějové) příběhy? Snad proto, že jsou prosty tendenčnosti, tezovitosti, moralizátorského poučování, že kladou otázky, ale neodpovídají na ně, a tak dávají inscenátorům možnost vtisknout autorské filosofii sváru s absencí činu svou vlastní interpretaci; mohou se do nich promítat naděje, lásky, touhy, deziluze či zmarněné životy celých epoch i lidských individualit. Tato otevřenost a mnohovýznamovost obrazů klíčových lidských situací činí z Čechova všechno jiné než zaprášeného klasika. Tři sestry lze vykládat třeba jako drama o ztroskotání snů, o lidech, kteří svou neschopnost žít naplno v přítomném čase léčí úniky do vzpomínek nebo do budoucnosti; nebo jako hru o pomíjejícím čase, jenž před našima očima nahlodává a podrývá lidské životy, tedy jako hru o tom, jak nám čas uniká a že boj s ním se vždycky prohrává; případně jako naturalistický příběh kultivovaného rodu, rozvráceného panovačnou a bezohlednou ženou; nebo coby komedii o bezbarvé existenci a nicotnosti «kulturních povalečů»; nebo jako náladovou elegii o nadarmo hynoucí kráse; či jako truchlohru o provinční nudě a všednosti, jež požírají duše; anebo dokonce jako grotesku o směšných preciózkách, malých obludách, podobajících se Heddě Gablerové, které v přesvědčení o své převaze všechno kolem sebe rozleptávají. A tak dále...
Olga, Máša a Irina, tři dcery zemřelého generála Prozorova, tři «krásné duše», kultivované a citlivé bytosti, «uvězněné» v provinčním městě, ztraceném kdesi v širé Rusi, touží po návratu do Moskvy, kde prožily šťastné dětství a kde, jak sní, je čeká ten «pravý život». Uskutečnit tuto touhu však nejsou s to. Nejstarší Olga by se ráda vdala, ale bůhvíproč není za koho. Prostřední Máša je, jak se zdá, «obětí» nešťastného manželství s gymnaziálním profesůrkem Kulyginem, ale «obětí» je neméně i věčně spokojený chudák Kulygin. Nejmladší Irina přímo prahne po práci; jakmile pracovat začne, rychle vystřízliví. Andrejovi, bratru tří sester, se každou noc zdá o Moskvě a skvělé kariéře vědce, a zabředne do ubohého manželství s Natašou, která mu zanáší. V domě sourozenců Prozorovových se zhusta vyskytuje skupina dělostřeleckých důstojníků z místní posádky. Podplukovník Veršinin sem utíká od své bláznivé ženy a ukájí se vzletnými řečmi o krásné šťastné budoucnosti, která na lidstvo čeká za nějakých dvě stě tři sta let. Zamiluje se do Máši a Máša se zamiluje do něho. Mladý baron Tuzenbach miluje Irinu; je to dobrák, který horuje pro práci, protože sám nikdy nic nedělal. V životě prý nepracoval ani zestárlý vojenský lékař Čebutykin, ale ten pro nic nehoruje, pro něho je všecko «prašť jako uhoď». Štábní kapitán Solený si představuje, že je Lermontov, a pořád na sebe lije voňavku (patrně smrdí). Také on miluje Irinu, a hrozí, že nestrpí šťastného soka. Irina nemiluje nikoho. Hodně se tu mluví. Pro Čechovovy nehrdinské hrdiny řeč představuje modus vivendi - pro ně je důležitější mluvit než něco říci: slovy se pokoušejí zadržet věci, jež se jim vymykají z rukou, jež se jim už vymkly; věci se tak proměňují ve svou náhražku - slovo, a drama v komedii. Ženy i muži, kterým chybí tragická velikost, tu exhibují své tragické pocity. Jenomže ty jejich osobní tragédie jsou jaksi banální, bizardní a nesmyslné. Ženy se litují, a z mužů se stali «smutní klauni». Všichni, až na «přízemní» Natašu, se unášejí iluzemi o sobě. A jak se tak řeči vedou, sny a touhy planějí, «krásné duše» rezignují na to, v čem žijí, a praktická Nataša zabírá třem sestrám jejich dům...
Ve svých pracovních poznámkách ke Třem sestrám Čechov napsal: «Můj bože, jak všichni ti lidé trpí mudrováním, jak je znepokojuje klid a štěstí, které jim poskytuje život, jak jsou nestálí, vrtkaví, neklidní. A život je stejný, jako byl, vůbec se nemění, podřizuje se svým vlastním zákonům.»
Jak známo, Čechov zplodil Tři sestry roku 1900 pro režiséra Konstantina S. Stanislavského a jeho Moskevské umělecké divadlo (MCHT). Na první čtené zkoušce si stál za svým, že napsal komedii, kdežto Stanislavskij ho ubezpečoval, že stvořil «tíživé drama z ruského života». Když se při čtení herci začali dojímat a ronit slzy, Čechov znechuceně zkoušku opustil. Tento bytostný ironik a odpůrce sentimentálnosti naprosto nesnášel ten příznačný sklon ruské duše k sebedojímání. Tři sestry pak Stanislavskij vskutku inscenoval jako chmurné larmoyantní drama. Diváci na každém představení prolévali potoky slz. Bodejť by ne: dostalo se jim plačtivé útěchy nad vlastní «ubohostí», byl jim dopřán přímo elegický požitek: «Vidíte, my taky jako ty tři nebohé sestry nepochopeně a nevinně hyneme v kráse.» Čechova to hnětlo. Jednou se mu dobrý známý svěřil, že na Třech sestrách brečel jako ženská. Čechov odpověděl: «Nejste jediný. Ale proto jsem je nenapsal. Stanislavskij z nich udělal sentimentální hru. Já jsem chtěl něco úplně jiného. Chtěl jsem jednoduše lidem říci: Podívejte se na sebe, podívejte se, jaký ubohý a nudný život vedete. Pochopte, jak hloupě, špatně a nudně žijete. Nad čím je tu třeba plakat?»
Čechov věděl, že pravda záleží na úhlu, z něhož pozorujeme věci, a jako neúplatný ironik události pozoroval z více úhlů současně - a který z nich je ten pravý, to nemůžeme znát.
Tři sestry. Překlad: Leoš Suchařípa. Režie: Stanislav Moša. Scéna: Emil Konečný. Kostýmy: Andrea Kučerová. Hudba: Zdenek Merta. Hrají: Markéta Sedláčková (Olga), Ivana Vaňková nebo Vendula Ježková (Máša), Svetlana Slováková (Irina), Michal Isteník (Andrej), Lenka Janíková (Nataša), Petr Štěpán (Veršinin), Jan Mazák (Čebutykin), Milan Němec (Kulygin), Vojtěch Blahuta (Tuzenbach), Jaroslav Matějka (Solený), Pavel Kunert (Ferapont), Eva Jelínková (Anfisa), Jakub Przebinda (Fedotík), Radek Novotný (Rode). Premiéra na Činoherní scéně 30. května 2009.
Zdroj: brouckova@mdb.cz
