Pro Městské divadlo Brno vznikla nová dramatizace románu Žítkovské bohyně
Drama o ženách, které bohovaly. „Na Moravských Kopanicích, v zapadlém kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním,“ říká spisovatel a folklorista Jiří Jilík na začátku své knihy Žítkovské bohyně (2005). A dodává: „Činnost těchto bohyní se ovšem zdaleka nesoustřeďovala jen na předvídání budoucnosti. Jejich úkol byl mnohem praktičtější – pomáhat a poskytovat rady tam, kde člověk pro svoji omezenou zkušenost nevěděl, jak dál. Byly léčitelkami a vyznaly se v léčivých bylinách. Pomáhaly ve věcech milostných a dovedly „přičarovat“ lásku vytoužené osoby. Rozpoznaly škůdce, bosorku nebo bosoráka a uměly zlomit jejich kouzla.“
Dnes už bohyně na Žítkové nejsou. S poslední žítkovskou bohyní – s paní Irmou Gabrhelovou (zemřela na počátku roku 2001), zmizel jedinečný úkaz lidové magie, jaký tou dobou neměl v středoevropském prostoru obdoby. Kolem přelomu století odešly bohyně z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně dozněl jejich příběh.
Jilíkovo nefiktivní zpracování tématu mělo u čtenářů značný úspěch; do nejširšího povědomí laické veřejnosti se však kopaničářské vědmy, léčitelky a zaříkávačky dostaly až s prózou brněnské rodačky Kateřiny Tučkové (nar. 1980). Její román Žítkovské bohyně, který podmanivě a napínavě spojuje fikci s realitou, se stal knižní senzací roku 2012 (vedle Ceny Josefa Škvoreckého získal ocenění Český bestseller 2012, Magnesia Litera v kategorii „Kosmas Cena čtenářů“ a Cena čtenářů České knihy). Fascinující příběh o ženské duši, prazákladním sepětí s přírodou a dávných kletbách sahá až do 17. století k procesům s čarodějnicemi a zřejmě ještě dále. Tyto ženy to nikdy neměly snadné, příliš se vymykaly a příliš věděly. Někdy příliš zápasily s nadáním, kterého se jim dostalo. Nebyly pohodlné době, kdy nastupovala vláda rozumu, ani technickému věku, natož pak komunistickému režimu.
Divadelní režisér a autor Dodo Gombár román adaptoval ponejprve v roce 2014 pro svou inscenaci ve zlínském Městském divadle. Nyní pro Městské divadlo Brno ovšem připravil z gruntu nový text s výmluvným podtitulem Krev je krev. Hlavní postavou jeho dramatizace (stejně jako knižní předlohy) je Dora Idesová, poslední ženský výhonek rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila. Vystudovala etnografii a rozhodla se o nich napsat vědeckou práci. Při pátrání po svých předcích odhaluje neuvěřitelné osudy i souvislosti a přes ně objevuje nejenom stále stejné modely lidských povah a jednání, vysvětlení mnohých událostí, ale najmě sebe samu. Rozpoznává i temné stránky těch, které patřily mezi bohyně. Minulost ožívá až s palčivou intenzitou. Mrtví Dořina rodu se vracejí a mluví k živým, paměť se křísí, nic není zapomenuto; každý detail, který hlavní hrdinka objeví, má svůj hluboký smysl a žene Doru dál. Rozplétajíc úděly žítkovských žen, pomalu, a neodvratně zjišťuje, že i ona je součástí tajemné tradice, třebaže sama se bohyní nestala. A taktéž tuší, že před osudem není úniku.
Režie: Dodo Gombár. Výprava: Eva Jiřikovská. Dramaturgie: Martina Kinská. Hudba: David Rotter. Hrají: Svetlana Slováková, Radka Coufalová, Zdena Herfortová, Ivana Vaňková, Erika Kubálková, Alena Antalová, Katarína Ptáčková, Eva Jelínková, Drahomíra Hofmanová, Eliška Skálová, Nikol Wetterová, Vojtěch Blahuta, Barbora Krčmová / Elena Trčková.
Premiéra 20. a 21. května 2017 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.
