Prodaná nevěsta

V Praze, 1. října 2008

Vážená paní Havlíková,

jestliže od Vás jako od divadelní recenzentky něco kultivovaná odborná i širší divácká veřejnost očekává, jistě to není povrchní šlehání jedu na všechny strany a vyřizování si osobních účtů či antipatií. Prostor, který je Vám v respektovaných Lidových novinách k dispozici je dostatečně velký na to, aby se Vaše recenze nemusely omezovant na pouhý výběr z dvojice dobrý-špatný či líbí-nelíbí. K dobrým profesionálním zvykům divadelního kritika patří také schopnost inscenaci nejprve rozebrat (alespoň pro sebe), na základě zvoleného inscenačního stylu a vyjadřovacích prostředků se pokusit porozumět jejímu sdělení a atmosféře a teprve potom dělat generální závěry. S politováním konstatuji, že jste ve svém hodnocení nové inscenace Prodané nevěsty v Národním divadle zvolila přesně opačný postup. O nějakém „pokusu porozumět“ – totiž přijmout zvolený výraz a styl a najít v něm souvislosti či dokázat, že jsou chabé či nejsou vůbec – ve Vašem textu bohužel nemůže být řeči. Naopak přicházíte hned na počátku s apriorním odsudkem naprosto všeho a následně se snažíte své neochvějné stanovisko dokázat více či méně humornými komentáři na adresu všech.

Hned v samotném úvodu se stáváte majitelkou pravdy o „základních profesních nárocích“, které inscenace Prodané nevěsty v ND vyžaduje. Jakých nároků konkrétně podle Vás nebylo dosaženo? Protože se v textu konkrétněji nevyjadřujete (pouze následně sdělujete, že prostě všechno selhalo...), vnímáme tuto Vaši šlehu jako apriorní a nutno dodat podlý úmysl udělat v očích čtenářů předem ze všech, kdo se na inscenaci podíleli, šmíráky a diletanty.

A v povšechně hysterickém tónu pokračujete. Nejprve naznačíte, že snad šéf opery má nějaké potíže s identitou ND (zda jste měla na mysli něco jiného, nedokážu z Vaší zkratkovité formulace poznat), a poté označíte volbu Magdaleny Švecové za cestu nejmenšího odporu. Za prvé fakt, že šéfové divadelních souborů zvou ke spolupráci generačně, potažmo umělecky spřízněné osoby, je něčím naprosto běžným a logickým, za druhé cestou nejmenšího odporu by byla volba tzv. ostříleného režiséra či rutinéra, který by po nikom nic nechtěl a inscenaci by měl hotovou za tři týdny. Postavit před soubor opery ND mladou ženu byl naopak risk, a to nejen kvůli pohlaví a věku, ale hlavně proto, že svou kvalitu musela před souborem teprve prokázat a nemohla se zaštiťovat lety získanou autoritou.

V následující větě pak pro jistotu předem uděláte z režisérky hloupou husu, která neví, co chce („Těžko soudit, jaký je podíl Švecové na výsledném tvaru inscenace...“), ačkoli bývá běžné režiséra vždy považovat za osobu zodpovědnou za celek, ať již si recenzent myslí, nebo chce myslet cokoli. Konstatujete, že se vše odvíjí jen a pouze od scény Petra Matáska, kostýmů Zuzany Přidalové a choreografie Ladislavy Košíkové (nikoli Košinové, jak píšete...). Tedy podle Vás se na jevišti jezdí posuvnými panely, popocházejí tam postavy v nějakých ošklivých kostýmech a do toho se (špatně) tancuje. Velmi úzké propojení scénických objektů s hereckými akcemi, souhru choreografie s jednotlivými, i „netanečními“ situacemi a koneckonců spojení barevnosti scény s kostýmy (a hovořím teď o samotném faktu takových propojení, nikoli o jejich kvalitě, kterou může z podstaty věci hodnotit každý jinak) byste patrně zaregistrovala, nebýt raněna úpornou snahou rozhodně všechno a za každou cenu odsoudit.

Větou „těžko říci, kdo rozhodl o angažmá divadla Continuo pro výstup komediantů“ pak pokračujete v započaté snaze odstranit z okruhu osob, hodných Vaší pozornosti, samotnou režisérku. Pokud Vás opravdu zajímalo, kdo o tom rozhodl, měla jste v rámci přípravy na svůj recenzentský výkon prostudovat mediální výstupy před premiérou, kde se k této ideji hlásí Vámi opovrhovaná režisérka. Patrně Vás to však nezajímalo a chtěla jste mezi řádky naznačit to, na co jsem jako dramaturg od těch, co mi nepřejí a mezi něž, paní Havlíková, zřejmě patříte (což jsem do včerejška nevěděl), zvyklý již ze svého předchozího působiště v Plzni. Tam jsem byl pro některé „kolegy“ příliš aktivní, což lidé jistého typu vidí neradi. A ejhle – už je to tady: selhali prý všichni tvůrci inscenace, kdo ale selhal JEDNOZNAČNĚ, je dramaturg Ondřej Hučín. Vaše smělost v hypotetickém rozkrývání toho, co jak bylo, co kdo vymyslel a co kdo komu měl říct nebo vymluvit, je obdivuhodná a bizarní zároveň. Je to skutečně asi poprvé, co se v divadelní recenzi setkávám s tím, že je za divadelní inscenaci činěn primárně zodpovědným dramaturg. Ke spoluzodpovědnosti na naší nové Prodané nevěstě se rád hlásím, patrně Vás však zklamu tím, že paní režisérka pracovala naprosto suverénně a nebylo třeba nikterak myslet za ni. Inscenace vznikala tak, jak má – v kolektivní diskusi nad konceptem režisérky, která má hlavní slovo.

Ke ctnostem divadelního recenzenta určitě nepatří věci zjednodušovat, překrucovat a dokonce vykládat schválně ledabyle. Vámi popisované „obří matrace“ (nevím, já tedy doma takovéto nemám...) neměly navozovat iluzi „obilních lánů“, neboť z úvodu inscenace není těžké pochopit, že je jaksi dožato, na poli tedy již obilí není a pole pak vypadá poněkud jinak. Nešlo ale o to, vyrábět filmové kulisy, nýbrž zkratkou, doprovozenou akcí sboru, navodit venkovskou letní atmosféru. To vše je z jeviště dobře čitelné. Ve Vašem podání pak patrně úmyslně chybí jakákoli zmínka o následném rozehrávání dekorace – a není to opravdu jen mechanické a libovolné posunování panelů (vizte různé využití např. v komornějších scénách, v polce, náznak střechy v hospodě, řešení příchodů a odchodů postav atd.). Paní Havlíková, dávejte, prosím, v divadle větší pozor na to, co se SKUTEČNĚ děje na jevišti.

Zadní stylizovaná lávka s náznakem trámoví a decentní nejnutnější linkou zábradlí (ano, bylo by lepší, kdyby tam nebylo, ale to zkrátka z bezpečnostních důvodů nelze) Vám připomíná „nepoužívané nástupiště na okraji průmyslové zóny“. Nevím proč nepoužívané, když je toto „nástupiště“ během inscenace téměř permanentně využité v řadě akcí a výjevů. A dále nevím proč nástupiště – patrně ale navštěvujete nějaké mně neznámé průmyslové zóny, kde právě taková mají. O tom, že a jak je zadní stavba využita (mj. i ve spodní části jako interiérový prostor), se nenamáháte říci jediné slovo. Ze semináře divadelní kritiky si pamatuji, že kritik má umět nejprve popsat to, co se na jevišti děje, a z toho má teprve své hodnocení odvodit. Je hanebné, že zakládáte své hodnocení scénografie pouze na tom, co Vám tato ve Vašem bohorovném sarkasmu připomíná, a ne na tom, jak v průběhu představení skutečně funguje a jak je využita.

Také v hodnocení „těžkopádného panelu“ se dopouštíte patrně znovu záměrného zjednodušení. Tento panel, neboli políčko, jakýsi soukromý prostor pro Jeníka a Mařenku (což jste znovu neviděla či nechtěla vidět) je na jevišti pouze na začátku v úvodní scéně Jeníka a Mařenky a pak už jen v závěru od Mařenčiny árie do konce opery. Ve všech těchto scénách se s ním hraje jako s ústředním prostorovým prvkem, herecké akce jsou vědomě aranžovány na něm a kolem něj, takže nepřekáží. Nepřekáží ani v dalších scénách, neboť na jevišti vůbec není. Chasníci na něm Mařenku nevlečou, nýbrž s ní při sboru „Jak si se, Mařenko, rozmyslila?“ otáčí a panel skutečně neklade takový odpor, aby bylo nutné ho „vléci“. Vaše slovo „gondola“ je vzhledem k předchozímu využití políčka neadekvátní a zavádějící. Znovu jste, paní Havlíková, zhodnotila něco, co jste si sama jízlivě vykonstruovala a chtěla to takto „špatné“ vidět.

Kostýmy nejsou v čistých barvách. Co jsou to podle Vás „čisté barvy“? Kam jste se dívala, že jste neviděla Mařenčinu čistou červenou, Jeníkovu čistou modrou, Vaškovu čistou žluto-bílou atd.? A principielně vzato – i kdyby výtvarnice nepoužila ony „čisté barvy“, odkud berete odvahu a jistotu požadovat, že na jevišti při Prodané nevěstě musí být stůj co stůj a priori „čisté barvy“? Nezáleželo by především na tom, jak by byly ony „nečisté barvy“ teprve využity a do kostýmů zpracovány? Opět utvrzujete své čtenáře v tom, že názor na divadelní představení máte pravděpodobně hotov, sotva se rozhrne opona (či snad není nutné ani to?). Modré kostýmy „pánů baletu“ přirovnáváte ke kostýmům z televizní show. Tedy především, v inscenaci nevystupuje balet, nýbrž externí lidoví tanečníci, což lze zjistit jednak z programu a jednak z jejich zcela nebaletní pohybové stylizace (to zkušené a múzické oko divadelního kritika jistě pozná). Na vestách tanečníků jsou aplikovány šedostříbrné stylizované květy chrp (což souvisí s květinovým stylem kostýmů obecně, který zase souvisí s rámcující volnou lokalizací děje kamsi na pole, mimo ves, na volné prostranství), ovšem nikoli tak, aby se kýčovitě blýskaly a přitahovaly nadměrnou pozornost, jak se snažíte našim potenciálním divákům vnutit.

Zběžná charakteristika aranžmá divadelní inscenace jako „popocházení sem tam“ by studentovi 1. ročníku na filosofické fakultě zcela jistě zápočet nezajistila.

Namísto toho, abyste se zabývala podle mého názoru velmi vtipným a trefným výjevem, kdy se při Vaškově druhé árii (v níž zpívá o své hrůze z ženění a žen vůbec) za jeho zády promění mladé dívky v tetky klevetící nad škubáním slepic, napíšete pouze s odporem, že slepice byly kašírované. To je na referenta ctěných Lidových novin poněkud málo.

Vaše výtka vůči zapojení Divadla Continuo spočívá v argumentu, že jde o zcela jinou poetiku. Nezapomněla jste však zde vyčíst Bedřichu Smetanovi, že sama jeho scéna komediantů má rovněž od základů jinou poetiku než vše ostatní v Prodané nevěstě? Pokud Vám Smetanovo řešení nevadí, proč pak nemůže divadelní inscenace pro takto odlišnou scénu použít odlišné vyjadřovací prostředky?

Již se omlouvám, že Vás unavuji nekonečným výčtem jednotlivostí, avšak svou skandální kritikou (ani ne tak skandální tím, že hodnotí inscenaci negativně, ale tím, že skandálně klesá pod přijatelnou úroveň profesionálního psaní o divadle) jste takovou reakci sama přivolala. Předchozí můj výrok v závorce obzvláště dokazuje Vaše charakteristika choreografie. Zde sice není zřejmé, zda hodnotíte choreografii tanců či pouze choreografii komediantského výstupu, avšak přirovnání k West Side Story a televarieté nemůže obstát ani v jednom případě. Výstup Divadla Continuo lze přirovnat nejspíše k cirkusu, přičemž můžete pochybovat o tom, na jaké artistické úrovni je, muzikál i TV show však vypadá, věřte mi, jinak. Máte-li na mysli choreografii polky a furianta, je už evidentně chyba „na Vašem přijímači“. Choreografie paní Košíkové je stylizací ryze lidových tanečních prvků doplněných řekněme civilnější a do detailů rozehranou situační komikou (taneční scény zkrátka nejsou pojaty jen jako tance, z těch je spíše jen v rámci dané situace citováno). Lze hodnotit, zda se ten který prvek do daného tance hodí, zda není nějaký motiv nadbytečný, zda je choreografie provedena na dobré technické úrovni a podobně, ale v profesionální divadelní recenzi není možné vše povýšenecky spláchnout pomocí přirovnání, které snad už ani nekulhá. Nic z moderní muzikálové choreografie a nic z exhibicionistického stylu televizních baletů v choreografii paní Košíkové není a toto by se poměrně objektivně dokázat dalo. Pokud si přesto stále trváte na svém, napište KONKRÉTNĚ (a měla jste to udělat již ve své recenzi), co Vám tolik ono televarieté připomíná.

Stále se opakuji a nad Vaším textem marně volám po konkrétních argumentech, avšak Váš nepokrytě podlý způsob kritiky musím znovu připomenout v případě výroků o nesouhře orchestru se sólisty. Jsou detaily, v nichž se orchestr se sólistou či sborem může při každém live provedení rozejít (a takových detailů si všimnete téměř na všech představeních i v mnohem renomovanějších domech), a jsou závažné nedostatky, kdy je nesouhra opravdu fatální a trvá nepřípustně dlouho, nebo se často opakuje. To je, uznejte, rozdíl. Vy ovšem opět nespecifikujete ani to ani ono, totální a permanentní kolaps si konstatovat nedovolíte, a tak raději znovu a znovu vypouštíte své povšechné dojmy a ve čtenářích vyvoláváte dojem, že nesouhra je prostě taková, že to vlastně ani nestojí za řeč.

Snad již jen telegraficky. Mařenka Pavly Vykopalové byla pro někoho unylá a bez energie, pro někoho naopak bezprostřední, vřelá, dívčí. Její hlas a projev je decentnější, svou roli však má vystavěnou a je zřejmé a z hlediště čitelné, že ví, o čem hraje a zpívá. Pokud přicházíte do divadla s hotovou představou, jak má podle Vás Mařenka působit, je asi marné něco vysvětlovat. Pro mě osobně je zajímavé, vidět a slyšet Mařenku v jiném než nejtradičnějším a nejznámějším podání.

Miroslav Dvorský prý podle Vás postával. To není verbální výzbroj divadelního kritika bohatší a odstíněnější? Postával snad ve scéně s Kecalem? Byl snad ve scéně s Mařenkou ve 3. jednání zcela pasivní? Jedním slovem zhodnotit celou roli nedovedli, myslím, ani dávno mrtví bardi naší divadelní kritiky...

Pan Vele se uchyloval k přibližnosti. Jaké, prosím? Pěvecké, či snad hrál Kecala příliš obecně? Nedovím se to. Vadí Vám také jeho „umělecká recitace“ a Vaškovo nadbytečné koktání. Tedy tyto dvě nejšťavnatější figury Smetanovy opery mají dle Vás být akademicky prozpívány a v recitativních částech musí přesně dodržet rytmický zápis, i když každý dobrý pěvec s divadelním citem právě do recitativních, ale na vhodných místech i do ariosních částí umí vtělit výrazové detaily, které postavu oživí či významově posunou její jednání. Pánové Vele i Březina jsou herci par excellence a patrně byste to i sama ocenila, kdyby v těchto rolích vystoupili např. v Ostravě či Brně a ne v Národním, kde je zkrátka z principu všechno špatně a nefunguje jim tam „imprimatur“.

Výtku nekvalitně interpretovaného sextetu přijímám, ovšem chyba není v tom, že se sólisté přetahují, koho bude více slyšet. Znovu ta Vaše humpolácká formulace... Myslím, že daleko spíše je problém ve zvukovém a barevném nesouladu některých hlasů. Vy jste ale šmahem zatratila hned všech šest zúčastněných sólistů, a to i ty, kteří zpívali citlivě (a těch byla většina).

Závěrem mi dovolte, abych Vás upozornil na v pořadí třetí faktickou chybu ve Vašem textu: v brněnské opeře nehrají spolu s Komedianty Sedláka kavalíra, nýbrž Pucciniho Gianniho Schicchiho.

Nikdo z tvůrců inscenace netvrdí, že je nová Prodaná nevěsta dokonalá. O jejích konkrétních nedostatcích či kompromisech vědí inscenátoři možná více než ti, kdo s inscenací přišli letmo do styku při jedné či dvou premiérách. Kritika má pro divadlo význam pouze potud, pokud je zpětnou vazbou a vypovídá o tom, co je jádrem věci – o inscenaci. Věcná a konkrétní kritika, byť se neposlouchá příjemně, má pro divadlo cenu větší než padesát povrchně nadšených ohlasů. V momentě, kdy kritika ztrácí ze svého zřetele svůj předmět a dovede jen stejně povrchně urážet, nemá cenu žádnou a pro nikoho.

S pozdravem

Ondřej Hučín, šéfdramaturg opery Národního divadla

Zdroj: o.hucin@narodni-divadlo.cz