Pyreneje

Tak nějak nevím, co si o Pyrenejích mám myslet. Námět je zajímavý, herci hrají poctivě a obdivuji je za to ohromné množství textu, které zvládají, dokonce i děj hry není nudný i když tu a tam se zasekne na mrtvém bodě. Ale že by mne Pyreneje nějak extra nadchly, to tedy rozhodně ne.

Snad to bylo způsobeno právě tím textem, který je místy nadmíru šroubovaný a složitý, možná až příliš často se opakují slova či jen slabiky aby herec vyjádřil citové rozpoložení postavy. Nevím.

Herci do svých postav dávají maximum a není těžké uvěřit, že před sebou máte pracovnici britského konzulátu nebo slizkého hoteliéra a ne Adélu Kubačákovou, respektive Pepu Poláška. Igor Chmela, coby ztrátou paměti trpící čtyřicátník, skvěle ovládá všechny ostatní na jevišti a i když se to nezdá, je právě on tím manipulátorem, který určuje, co se bude dít v následujícím okamžiku. Adéla Kubačáková dokáže velmi přirozeně zahrát milostné vzplanutí a v divácích i po skončení představení zanechat otázku: „Má ráda jeho nebo jeho peníze?“ Její soupeřka Natálie Drabiščáková je neuvěřitelně komisní a studená Skotka a hraje tu postavu skutečně tak, že až mrazí v zádech. To Pepa Polášek je pro roli hostinského snad narozen. Plácá páté přes deváté a přesto je v jeho textu hlubší smysl a filozofie. Tato postava mi připadá jako by v ní autor David Greig zosobnil sám sebe.

Všichni herci dokázali skloubit pohybový i mluvený projev tak, že divák nemá nejmenších pochyb o jejich okamžitých náladách a stavech. Jasně a zřetelně artikulují a je jim všem do jednoho rozumět ať již šeptají nebo naopak křičí. Pravda, občas je jejich text rušen naprosto příšernou doprovodnou hudbou na harmoniku, ale zřejmě to je režisérský záměr.

A tím se dostávám k tomu, co se mi na inscenaci nelíbilo. Byla to právě ta opravdu děsná, snad ani ne hudba, ale spíš jednotlivé tóny, vyluzované ze zednického piána. Byly to naprosto příšerné, doslova asexuální kostýmy všech tří hereček. Divím, se že se do něčeho takového nechaly navlíknout. A pak to byla pošmourná scéna, představující terasu hotelu kdesi v Pyrenejích, která se, kdoví proč, tu a tam otáčela jako kolotoč.

Vzhledem k tomu, co jsem zde napsal, vzhledem k tomu, že hlediště bylo obsazené tak ze dvou třetin a s ohledem na to, že se inscenace Pyreneje blíží k derniéře ani ne po dvou letech od premiéry, dokážete si jistě udělat alespoň nějaký názor, zda tuto hru ještě honem rychle stihnout, či nikoliv. Já už to podruhé rozhodně vidět nemusím. Podle mého názoru mají Na Zábradlí v repertoáru mnohem podařenější kusy.

„Život je krátký, umění trvalé.“

Pavel Klejna

Zdroj: office@klejna.eu