Rakousko
Současná rakouská dramatika
Soupis her, které byly publikovány v češtině od r. 1989
Anotovaný soupis her, které byly přeloženy, ale doposud nebyly publikovány ani uvedeny
Lektorské posudky rakouských her (dosud nepřeložených)
|
SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PUBLIKOVÁNY V ČEŠTINĚ OD R. 1989 |
Zpět |
Artmann, Hans Carl: Ani zrnko pepře pro Czermaka
(Kein Pfeffer für Czermak)
přeložil Josef Balvín, SAD 1993/6
Bernhard, Thomas: Divadelník (Der Theatermacher)
přeložil Vladimír Tomeš, DILIA 1988
Bernhard, Thomas: Immanuel Kant (Immanuel Kant)
přeložil Josef Balvín, DILIA 1979; SAD 1996
Bernhard, Thomas: Náměstí hrdinů (Heldenplatz)
přeložila Taťána Langášková, DILIA 1991
Bernhard, Thomas: Před penzí (Vor dem Ruhestand)
přeložil Josef Balvín, DILIA 1980
Bernhard, Thomas: Ritter, Dene, Voss
přeložila Zuzana Augustová, SAD 1996/1
Ingrischová, Lotte: Vídeňský tanec smrti (Wiener Totentanz)
přeložila Jitka Jílková, DILIA 1992
Jelineková, Elfriede: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností (Was geschah, nachdem Nora ihren Mann verlassen hatte
oder Stützen der Gesellschaften)
přeložila Jitka Jílková, DILIA 1994
Mitterer, Felix: Návštěvní hodiny (Besuchszeit)
přeložil Josef Balvín, DILIA 1991; Národní divadlo 1991
Mitterer, Felix: Pan Jedermann (Ein Jedermann)
přeložila Magdalena Štulcová, DILIA 1994
Mitterer, Felix: Sibiř (Sibirien)
přeložila Jitka Jílková, DILIA 1991
Mitterer, Felix: Účtování v domě Božím (Krach im Hause Gott)
přeložila Magdalena Štulcová, Divadelní ústav 1997
Schwab, Werner: Lidumor aneb má játra beze smyslu
(Volksvernichtung oder Meine Leber ist sinnlos)
přeložil Tomáš Kafka, SAD 1995/5
Schwab, Werner: Prezidentky (Die Präsidentinnen)
přeložil Josef Balvín, SAD 1995
Tabori, George: Balada o vídeňském řízku
(Die Ballade vom Wiener Schnitzel)
přeložil Josef Balvín, SAD 1997/5
Tabori, George: Bílý muž a Rudá tvář (Weisman und Rotgesicht)
přeložil Josef Balvín, SAD 1991/4; Národní divadlo 1991
Tabori, George: Goldbergovské variace (Goldbergvariationen)
přeložil Josef Balvín, SAD 1992/3
Tabori, George: Poslední noc v měsíci září
(Die letzte Nacht im September)
přeložil Josef Balvín, SAD 1997/5
Turrini, Peter: Josef a Marie (Josef und Maria)
přeložil Petr Kučera, DILIA 1986
Turrini, Peter: Nejbláznivější den (Der tollste Tag)
přeložil Milan Lukeš, DILIA 1976
Turrini, Peter: Méně výkonní (Die Minderleister)
přeložil Milan Tvrdík, DILIA 1989
Pozn. V případě T. Bernharda a P. Turriniho jsou uvedeny i hry vydané před rokem 1989.
|
ANOTOVANÝ SOUPIS HER, KTERÉ BYLY PŘELOŽENY, ALE DOSUD NEBYLY PUBLIKOVÁNY ANI UVEDENY |
Zpět |
Bernhard, Thomas: Alžběta II. (Elisabeth II.)
Přeložila Zuzana Augustová
Obsazení: 6 mužů, 5 žen, kompars
Stařec Herzenstein žije upoutaný do kolečkového křesla ve společnosti svého sluhy a hospodyně. Jednoho sobotního rána dostane tato osamělá trojice v bytě na Ringu návštěvu: Starcův synovec tam přivede celou společnost tzv. "lepších lidí", kteří všichni chtějí z balkónu spatřit - a být spatřeni - anglickou královnu, která bude ulicí projíždět při své návštěvě Vídně. Stařec se jejich přítomnosti vzpouzí, protože měl v úmyslu odjet a navíc nemůže tyto lidi vystát, avšak zároveň mu jejich návštěva poskytuje příležitost "podat si s nimi ruku". Událost končí tragédií: balkón se pod tíhou lidí a jejich nesmyslných tužeb utrhne.
Vydání připravuje nakladatelství Pallata a DÚ (1998)
Bernhard, Thomas: Jednoduše komplikované (Einfach kompliziert)
Přeložila Zuzana Augustová
Obsazení: 1 muž, 1 žena
Monologické drama stárnoucího herce, který osaměle žije ve zpustlém bytě. Ponořen do svých zmatečných vzpomínek na některé své velké role, s nimiž však nikdy nepřekročil hranice oblastního divadla, pronáší bez zjevných souvislostí Bernhardovy "šílené banality a banální šílenosti", ztrácí kontakt s živým světem (zprostředkovává ho pouze dívka, která mu nosí mléko a přemnožené myši) a čeká na smrt.
Vydání připravuje nakladatelství Pallata a DÚ (1998)
Bernhard, Thomas: U cíle (Am Ziel)
Přeložila Daria Ullrichová
Obsazení: 3 ženy, 1 muž
Hra začíná ráno v pokoji poschoďového domu ve městě, pokračuje pak téhož dne večer
v domě u moře. Matka s dcerou se chystají k odjezdu na letní byt k moři, jako již po desetiletí vždy ve stejný den. Neměnný rituál balení snad všech šatů, které život dal, celé minulosti. Matka mluví, mluví, mluví a pije, dcera balí. Ale je tu změna. Na pár dní s nimi odjede dramatik, který se právě proslavil svou hrou "Zachraň se, kdo můžeš". Ve dvou rozdílných konceptech (rozhovor s dcerou, která již vše slyšela, a s dramatikem, který vše zažívá poprvé) se pod strnulou spořádaností a nehybností odhaluje drsné drama matčina života, jejího vzestupu. V postavě matky se demaskuje moderní mýtus silné osobnosti, mýtus individualizmu. Postava spisovatele má autobiografické rysy, cituje z Bernhardových románů.
Germanová, Susanne: Zaslíbená země (Das gelobte Land)
Přeložila Magdalena Štulcová
Obsazení: 8 mužů, 2 ženy, 2 děti
Hra vypráví o židovském obchodníkovi a úspěšném politikovi Aramovi, který se dostane do složité situace: Jeho synovec Lot, navenek příkladný občan, je v podezření z prodeje zbraní nepřátelské teroristické organizaci. Aram, aby dostál svému náboženskému přesvědčení
i spravedlnosti, rozjede se za ním. Cestou však nastanou komplikace, které mu umožní na vlastní oči se přesvědčit jak o skutečnosti, tak i prožít dávnou sodomskou pohromu a debatovat s Pánem o tom, co je a co není spravedlivé či správné a o hodnotách života.
Turrini, Peter: Klasik v pornoshopu (Grillparzer im Pornoladen)
Přeložila Jitka Jílková
Obsazení: 1 muž, 1 žena
Do obchodu se sexuálními pomůckami vstoupí žena. Naváže rozhovor s majitelem, vyptává se na funkci některých pomůcek. Jejich dialog směřuje nejen k informaci o nabízeném zboží, ale především k odhalení vlastních životních problémů. Při hře s předváděním pomůcek, která začíná vesele a nezávazně, se jak zákaznice, tak prodavač dostávají do stavu, kdy jeden na druhém vybíjejí svou nastřádanou agresi, muž (dříve suflér v Burghtheateru, jehož vystřídaly ženy - nápovědky) a emancipovaná žena vkládají do stále krutější sadomasochistické hry veškerou tíhu svých psychických problémů a lidskou osamělost.Ve chvílích, vzájemného mučení si vyprávějí o svém životě a realizují svou skrývanou potřebu ztrestat druhé pohlaví za vlastní osud. Hra končí tím, že prodavač - chiropraktik namasíruje ženino zmučené tělo, aby vůbec mohla vstát, a ona pak odchází s tím, že přijde zase.
Turrini, Peter: Hotovo, konec! (Endlich Schluss) Monolog
Přeložil Vladimír Tomeš
Obsazení: 1 muž
"Napočítám do tisíce a oddělám se", jsou první slova monodramatu, jehož hrdinou je
úspěšný žurnalista, člověk bez svědomí a vnitřních zábran, kterému se skutečnost rozplynula v lavině slov a za neustálého žonglování s nejprotikladnějšími míněními, tvrzeními a postoji ztratil nakonec svou identitu. Nyní účtuje se životem, který i v osobní sféře byl založen na lži a jen matné světélko dávného čistého vztahu mu prozáří poslední chvíle. Jakmile dospěje při počítání, k němuž se v průběhu své zpovědi neustále vrací, k číslu 1000, zastřelí se.
Tyto texty jsou k dispozici v knihovně Divadelního ústavu.
|
LEKTORSKÉ POSUDKY RAKOUSKÝCH HER (DOSUD NEPŘELOŽENÝCH) |
Zpět |
Thomas Baum: Rauhe Zeiten (Drsná doba)
Lektorovala Magda Štulcová
Obsazení: 8 mužů, 2 ženy
Pepi Hauser, otec tří dětí, je jedním z mnoha dělníků velkého ocelářského podniku, kteří byli náhle propuštěni. Při výběru lidí vedení podniku respektovalo návrh na úsporná opatření poradenské firmy - takže nikdo vlastně za nic nezodpovídá. Pepi Hauser nemá kde hledat zastání. Jeho žena (nevyučená) je doma s miminkem a zůstali zcela bez příjmů. Poslanec za stranu, jíž je i Pepi členem, probírá nepříjemnost s propouštěním dělníků s představitelem podniku a dohadují se, co lidem říci, kdo je za co zodpovědný, kdo a jak jim má pomoci. Žádný z nich si svůj díl odpovědnosti nepřipouští. Provozní rada svaluje vinu na poslance, ten se však stará pouze o celek a ne o osudy jednotlivých lidí - ty odkazuje do sítě sociální péče.
Zoufalý Pepi se rozhodne pomstít se, tím se zbaví pocitu neužitečnosti a bezcennosti. Připraví si přepadení svého (bývalého) nadřízeného a přítele Ericha. Vpadne k němu do kanceláře, ohrožuje ho pistolí a zatímco ho nutí svléknout se, proběhne mezi nimi hádka o minulosti, o vině a o životních možnostech každého z nich. Pepi však nechce Ericha doopravdy zabít, jeho brutalita je jen fingovaná. Nechá zavolat fotografy a reportéry a jako "Robin Hood nezaměstnaných" předstírá teroristický útok - nahého a kečupem politého Ericha předvede výhružně novinářům, než ho policie zatkne. Netuší, že během tohoto "divadla" Erichovi selže srdce a on skutečně zemře.
Pepi jde za mříže, rodina strádá. Pepi však dostává stohy děkovných a sympatizujících
dopisů. Provozní rada podniku i poslanec vidí v události pouze nemilý problém jednoho pomatence, ještě že jich není více, život obou dvou jde dál beze změny.
Peter Handke: Das Spiel vom Fragen oder Die Reise zum Sonoren Land (Hra o tom, jak se ptát aneb Cesta do Sonory)
Lektoroval Milan Tvrdík
Obsazení: 6 mužů, 2 ženy
Dějová linie hry není nejdůležitější, rozhodující jsou obrazy, do nichž Handke zasazuje dramatickou rozpravu o absenci komunikace mezi lidmi moderní doby. Ve hře vystupují Pozorovatel, Kazitel hry, mladý herec a mladá herečka, starý manželský pár, mladík Parzival a Domorodec, muž vystupující v různých variantách této ústřední role.
Scénou prvního jednání je náhorní plošina zakončená skalním útesem kdesi v takzvaném nejzazším kontinentu. V tomto jednání beze slov se představují všichni hlavní aktéři kromě Domorodce.
Druhé jednání se odehrává na jakési vyvýšenině, kterou zdobí jediná zakrslá borovice,
k níž v průběhu jednání Domorodec přinese ještě lípu. Hru na kladení otázek zahajují mladí herci. Herečka zpovídá svého partnera z pocitů, jaké měl, když ji poprvé potkal. Jeho odpovědi jsou postmoderně ambivalentní: jednak byla pro něj bytostí, s kterou chtěl okamžitě spojit svůj budoucí život, jednak si přál, aby okamžitě odešla a nedovolila klíčícímu obdivu rozvinout se, zároveň pak chtěl odejít on sám, aby se nejprve ve světě zdokonalil, a teprve pak svůj vzor vyhledal. Ukazuje se, že člověk dnešní doby se neumí ptát. Tudíž mu není ani náležitě odpovídáno. Objektem hry se stává mladý nemluvící Parzival (symbol hledače věčné pravdy), kterému ostatní začínají klást otázky. Parzival odmítá s nimi komunikovat. Je tedy vyvržen z jejich středu (svázán provazem). Vysvobodí ho Domorodec, svérázná postava
s kriminální minulostí. Představí se jako nepřítel vyptávání a výslechů a pošle celou expedici dál.
Třetí jednání začíná rozhovorem Pozorovatele s Kazitelem. Pozorovatel má dalekohled a pozoruje jím krajinu. V jeho komentářích se odráží optimistický pohled na svět. Kazitel vidí svět pesimisticky a tak ho i posuzuje, čímž se jejich repliky doplňují a odlišují zároveň. I tyto dvě strany jedné mince autor zpochybňuje tím, že v určitém momentu obě role zaměňuje, takže Pozorovatel vystupuje jako Kazitel a naopak.
Herecký pár si vzájemným kladením otázek vyměňuje poznatky o sobě navzájem. Starý muž se ženou si vyprávějí o výletu, vzpomínají na domov a na dobu, kdy se poznali. Jejich něžné vzpomínání pozvolna přechází v hádku a obviňování, když v hovoru dojdou na své společné soužití dnes. Mezi nimi neklidně spí Parzival, hádku nemůže vydržet a jde se vykoupat. Stařec se stařenou odcházejí v pokračující hádce každý jiným směrem. Oba zjišťují, že si jsou celý život vlastně cizí.
Scéna v závěrečném výstupu se změní v prales. Parzival líčí své dětství, kdy se odmítal na cokoli ptát. Teď se však chce postavit všem otázkám, které mu budou položeny. Nutí Domorodce, aby se ho vyptával a hovoří o kladení otázek. Herci mají téma zahrát, což nesvedou a všichni aktéři expedice se rozcházejí. Zůstávají pouze Kazitel s Pozorovatelem. Domorodec volá po člověku. Na foukací harmoniku vyluzuje hluboké tóny v přesvědčení, že uslyší odezvu. Ta skutečně zazní, ale z veliké dálky, až úplně utichne.
Gert Jonke: Sanftwut oder der Ohrenmaschinist (Tichá zuřivost aneb Ušní strojník). Divadelní sonáta
Lektoroval Josef Balvín
Obsazení: 3 muži
Ústřední postavou je Ludwig van Beethoven. Hra zachycuje Beethovena v období, kdy ho ovládla totální hluchota a kdy komponuje svou nejdůležitější a nejobtížnější sonátu - Velkou sonátu pro Hammerklavier. Kromě toho se skladatel neustále zabývá poruchou svého sluchu, ušními nemocemi vůbec, akustikou, mechanikou - chce vytvořit dokonalé sluchadlo, které by mu umožnilo slyšet prostřednictvím záchvěvů vzduchu. "Má říše je vzduch", prohlašuje, trpí situací, kdy je hluchotou oddělen od světa. Beethoven je ve stavu, kdy už není schopen hrát na klavír, ale jeho hudba zní, aniž se jeho prsty dotýkají kláves - on sám, celá jeho fyzická bytost se stala hudbou, hudba vychází z jeho osobnosti, z jeho hlavy. (Autor předpokládá, že Beethovenovy sonáty hraje na jevišti elektronický klavír.) Beethoven má ve hře po boku malíře Waldmüllera, který tvoří jeho portrét, a hlavně mladého pomocníka Antona Schindlera, svého "prvního životopisce". Ten mu pomáhá řešit každodenní starosti, ale stále dotěrněji se vměšuje do Beethovenova života, takže nakonec dojde ke konfliktu, po němž ho Beethoven vyhodí. Ale to už se sám proměnil ve svou sonátu, ve svou hudbu, a jako živoucí zvučící bytost se pohybuje světem. Vyjadřuje nejjemnější významové, citové, pojmové nuance, nejsubtilnější myšlenkové pochody. Jako na běžícím pásu si vytváří pro dosud nepojmenované věci organické novotvary. Jeho jazyk (stejně jako celá hra) se řídí hudebními zákonitostmi. Po této stránce představuje hra skutečný jazykový klenot.
Gert Jonke: Gegenwart der Erinnerung (Přítomnost vzpomínky). Slavnostní hra
Lektoroval Josef Balvín
Obsazení: 11 mužů, 6 žen
Odehrává se na různých místech zahrady. Dramatik se v této hře zabývá tématem zastavivšího se času jako důsledku neustálého opakování. Hostitelka Johanna Diabelli, sestra fotografa, který v průběhu děje neustále všechno fotografuje, shromáždí ve své vile a v zahradě umělce, ctitele umění a všechny možné existence, které by chtěly být za umělce považovány. Je tu skladatel, malíř, básník, architekti, různí úředníci, atd. Tato pestrá společnost se na pozvání hostitelky schází přesně rok po minulé zahradní slavnosti, která se má opakovat do všech podrobností tak, jak tehdy proběhla. Pokus se zdaří téměř bez problému a bez námahy: tito umělci, přátelé umění a všichni, kdo chtějí být za umělce považováni, stejně mluví neustále jedno a totéž - nejčastěji a nejraději o sobě, nanejvýš přidají několik obnošených anekdot.
Hra vyniká jemně a rafinovaně vycizelovaným dialogem. Jazyk je vůbec nejsilnější stránkou prozaika i dramatika Jonkeho.
Gert Jonke: Opus 111
Lektoroval Josef Balvín
Obsazení: 4 muži
Tato hra se odehrává na půdě konzervatoře, kde je uskladněno 111 klavírů, a má rovněž hudební podtitul "Ein Klavierstück". Hlavními postavami jsou zde dva bratři - Fritz Burgmüller, hudební skladatel, a Otto Burgmüller, majitel firmy na stěhování klavírů. Fritz, kdysi geniální talent, zcela propadl alkoholu, stejně jako jeho bratr. Bratři se vracejí na místa svých mladistvých nadějí - do budovy konzervatoře, kde se kdysi připravovali na svou hudební dráhu. Hledají ředitele ústavu a náhodou se dostanou do otevřeného výtahu, který je dopraví na půdu - do mozku tohoto uměleckého ústavu. "Srovnáme-li nějaký dům, budovu s člověkem nebo s hlavou člověka, pak je půda mozkem budovy." "V každém mozku", říká dále Fritz, "je hromada harampádí, neboť všechno, co se samo zničilo nebo co zničili jiní, se v mozku ukládá ... a znetvořuje prostor, až je toho hlava tak plná, že praskne jako nafukovací balónek..." Půda, tento mozek konzervatoře, skrývá 111 klavírů, které tu, zapomenuty, zahálejí. Pohled na těchto 111 nástrojů podněcuje Otta k hlubokomyslným reflexím o zmarněném životě kdysi nadaného bratra, který po ztrátě přítelkyně a po nezdařeném pokusu napsat operu o nemožnosti opery se stal kvartálním pijanem. Ještě větší zájem projevuje však Otto o odborné problémy uskladnění klavírů. A tak oba bratři, uvěznění na půdě, začínají zkoumat harampádí, které se usadilo v jejich hlavách. Z nedobrovolného zajetí jsou osvobozeni teprve pozdě večer. Objeví je pedel a ohlásí jejich přítomnost řediteli. Po radostném přivítání někdejších žáků se v rozhovoru odhalí tajemství oněch 111 nástrojů a skutečnost, že nová zásilka velkého počtu klavírů, dar štědrého mecenáše, čeká na to, aby vyplnila "mozek" ústavu dalším odpadem.
Felix Mitterer: Das Fest der Krokodile (Svátek krokodýlů)
Lektorovala Magda Štulcová
Obsazení: 2 ženy, 3 muži
Hra se odehrává na jakémsi zbořeništi - smetišti, kde v odložených rourách přežívá a před válkou se schovává trojice lidí: starší muž Hubertus, žena Tini a dívka Eva. Tini se po celou hru snaží neporodit předčasně dítě, Eva se navzdory ostatním stará o jedinou rostoucí květinu, Hubertus je organizátor. Do jejich prostoru vstoupí nečekaně nový člověk - Andreas, sportovec, a ptá se na cestu k nejbližšímu letišti, aby stihl příští olympiádu. V reakcích na jeho osobu se projevují povahy a rozlišují uznávané hodnoty u jednotlivých postav. Eva dělá, co může, aby sportovce upoutala a láká ho na ples. Andreas ochotně uplatňuje svoje tělesné schopnosti a sebevědomě nabízí autogramy. Tini ho pošle k řece pro vodu; vody je nedostatek, řeka vysychá a hrozí s tím spojené problémy. Hubertus ocení Andreasovy výkony a po vojensku ho zajme: mohl by být také terorista nebo špión. A přijde další osoba - k smrti vyčerpaný voják Stephan. Tini v něm rozpoznává jednoho ze svých synů, Eva se k němu hlásí jako jeho snoubenka. Když voják sdělí své poselství, prohlásí se Hubertus za prezidenta země (jinak je však básníkem), který se zde dočasně inkognito schovává a sleduje a řídí boj s nepřítelem. Andreas mezitím nenápadně zapnul nahrávání hovoru na magnetofon. Když je odhalen a označen za špióna, má být na místě zastřelen. Stephanovi však dojdou náboje a než si vezme novou zbraň, Andreas uteče. Je slyšet, že byl zastřelen na nepřátelské straně. A z valu nad smetištěm je vidět, že jeho tělo vzápětí sežrali krokodýli, kteří se sem mezitím začali stahovat za zbylou vodou v řece. Nedostatek vody hrozí čím dál víc, zejména, když už nelze k řece díky krokodýlům projít. Hubertus zjišťuje, že i nepřítel již byl napaden hladovými krokodýly. Nadšeně provolává slávu svému vítězství a slaví svátek krokodýlů. Jenomže krokodýlové se v obrovském množství přibližují i ke zbořeništi. Tini rychle porodí své dítě, aby mohla lépe utíkat a proběhne mezi dravci pryč, aniž by se jí cokoliv stalo. Ostatní s hrůzou sledují, jak se ze všech stran přibližují krokodýlí oči.
Felix Mitterer: Shylock. Divadelní hra
Lektorovala Magda Štulcová
Obsazení: 9 mužů, 2 ženy (+ 2 děti + kompars)
Základem Mittererovy silně antirasistické hry je skutečná událost:
V r. 1936 se v Salzburku přihlásil u Maxe Reinhardta tyrolský sedlák Kaspar Brandhofer s přáním hrát divadlo. Reinhardt si ho vyzkoušel a ke svému údivu zjistil, že sedlák má naprosto výjimečný talent a doporučil ho do Vídně. V divadle v Josefstadtu slavil pak Brandhofer zakrátko obrovský úspěch za roli ve Slečně Else; kritika, zejména nacionálně socialistických listů, vyzdvihovala jeho přírodní talent, senzace dolehla až do Berlína ke Goebbelsovi. Na představení se přijel podívat Schnitzlerův syn, sám také herec. Ten ovšem v selském kolegovi poznal herce Leo Reuße, s nímž dříve v Berlíně sdílel šatnu. Své odhalení si nenechal pro sebe. Reuß tedy přiznal své skutečné jméno - s nímž souvisel i židovský původ a byl okamžitě propuštěn. Emigroval do Ameriky, kde hrál menší filmové role, většinou nacisty. Zemřel na infarkt při kulturně - zábavné návštěvě vojenské posádky v Tichomoří.
Jeho silná touha vrátit se na jeviště, v předstírání arijského přírodního talentu německého horala moci ztělesňovat velké světové a německé postavy a sdělit to, co jako židovský herec nesměl, touha zmást nacisty a dokázat, že není rozdílu mezi árijským a neárijským hercem - tento téměř uskutečněný sen Leo Reuße inspiroval F. Mitterera k napsání hry, jak by to dopadlo, kdyby se herci skutečně podařilo dostat se až do Berlína, do prominentního divadla, před oči nacistických špiček.
Jeho herec Arthur Kirsch (alias Benedikt Höllrigl) se vrací na svou původní scénu, vstupuje do své jámy lvové a chystá se v pravou chvíli, před Goebbelsem a novináři, odhalit skutečnost. S vědomím smrtelného nebezpečí uskutečňuje svůj plán...
Hra je napsána jako strhující drama o vůli a přesvědčení jednotlivce, za jehož osud nesou zodpovědnost především ti ostatní. Každá z postav má své psychologické zázemí, dohromady tvoří obraz nebezpečí, které ohrožuje každou morálně nestabilní společnost.
Egon A. Prantl: Terror (The Force oder The Fourth)
Lektoroval Milan Tvrdík
Obsazení: 6 mužů, 3 ženy
Děj se odehrává v neurčité době v zajateckém, možná koncentračním táboře. Hlavní postavou je Ulysses (Simpson) Grant, který se zasloužil o vítězství Severu v občanské válce a posléze president Spojených států. Zde má úlohu internovaného opilce. Grant s pobočníkem Valentinem (italský ostrostřelec) a s Schierlichem ("Věčný Žid") si vyprávějí o bitvách v historicky různých dobách. Ulysses Grant je zajatcem, který má zapomenout na svou minulost. Když se ke skupině přiblíží na vozíku nejvyšší instance tábora - ochrnutá generálka, všichni stojí v pozoru. Generálka se snaží vzpomenout, odkud zná Grantovu tvář, a vyjmenovává hlavní bitvy moderních světových dějin od Pouštní bouře počátku devadesátých let přes My-Lai, Stalingrad, Solferino či Waterloo. Valentine tvrdí, že Grant je prostý řadový vojín.
V úvodu druhého jednání studují velitelka tábora Pain s velitelem Custerem (v uniformě SS) knihu světových bitev, kterou si na rozkaz generálky všichni musejí osvojit. Custer generálce svěří, že mezi zajatci mají generála, který o sobě tvrdí, že byl účastníkem bitvy u Shilohu v Tennessee. Schierlich varuje generálku, že v táboře panuje neklid kvůli transportům osazenstva na Floridu a připomíná jí obdobné transporty Židů za druhé světové války. Generálka nechává pouštět záznamy teroristických a válečných akcí: jak se posléze ukáže, kvůli soudu nad aktéry. Generálka vyslýchá Granta ve věci bitvy u Shilohu a pouští mu záznamy. Z tábora jsou mezitím vypravovány další transporty údajně směrem na jih, Schierlich s Grantem však shodně tvrdí že na východ. Schierlichovi se v této souvislosti vybavují Osvětim, Treblinka a Majdanek, Grantovi Stalingrad. V tuto chvíli se Ulysses Grant proměňuje v generála Pauluse. Custer je popraven a na jeho místo je jmenován generál Grant-Paulus. Pokračují inscenované záznamy bitev a teroru. Grant-Paulus tuší, že i on bude souzen a odsouzen. Nechce si přiznat, že by kdy mohl stát na špatné straně barikády. Záznamy a vzpomínky postižených však odsuzují k smrti jak Granta-Pauluse za podporu Hitlera, tak ostrostřelce Valentina. Grant-Paulus umírá se slovy: Putuji od Tróje přes Shiloh až ke Stalingradu a ještě dále. Skončila jedna válka, druhá začíná. Ženy - velitelky vyznávají, že je na válce fascinuje její terminologie a kauzalita smrti. Vše pokračuje dál.
Hra má několik textových variant a netypické, ozvláštněné, syntakticky rozbité dialogy. Podobenství o teroru a smrti je nesrozumitelné. Dramatické postavy mají historické vzory, které ve většině případů nejsou v obecném povědomí.
Werner Schwab: Übergewicht unwichtig unform. Ein europäisches Abendmahl. (Nadváha bezvýznamně neforemná. Evropská večeře /Páně/.)
Lektorovala Jitka Jílková
Obsazení: 4 muži, 5 žen
Všechny osoby sedí od začátku hry v hostinci a vedou hospodské řeči, ovšem nepatřičně šroubovaným jazykem: "... i já osobně někdy přistoupím k prostému stánku a dám si s ve skutečnosti jen domněle prostými lidmi dobrý a jen domněle ordinérní párek..." Tu a tam někdo dostane pořádných pár facek. Zjišťujeme, že mimo jiné Herta asi byla prostitutka a Schweindi je impotent apod. Jen Krásný pár si nikoho nevšímá, nereaguje ani na přímé ataky. Ostatní se s takovou nevšímavostí nedokáží smířit, vrhají se na pár a v divoké orgii skupinového sexu oba krásné lidi nejprve znásilní a pak sežerou.
Nad hromadou zkrvavených lidských kostí se pak filozofuje o tom, co se stalo. Pachatelé samozřejmě docházejí k závěru, že zabíjet museli a že oběťmi jsou vlastně oni sami.
Na konci hry jsou osoby rozmístěny jako na začátku, jen Krásný pár právě vstupuje a přeje si "... pár rustikálních soust," neboť "světu otevřené půnebí musí umět komunikovat s tím okolím, v němž se právě nachází." Přítomní jsou fascinováni a začnou se Krásnému páru podlézavě představovat. Pár je sleduje s odstupem a se stupidně blazeovanou nadřazeností. Ostatní automaticky akceptují nadřazenost krásných mladých bohatých lidí a aby vyvolali jejich zájem, mluví i o svých nejniternějších problémech. Po chvíli se zpovídají tak sebemrskačsky, že už je to pro Krásný pár příliš. Chce tedy platit a opustit "tu smutnou společnost". Proletář Karli je chce zadržet zpěvem veselých písní, napadají ho ale jenom smutné. Hospodská ho za to chce nakopnout, ale místo toho mu s pláčem padá do náručí.
Ve hře jde o pocity nadřazenosti a podřazenosti, agresivitu a podlézavost, sexuální zdatnost a impotenci, ale hlavně asi o zoufalou, marnou a ubohou touhu "malého člověka" překročit meze svého prostředí.
Marlene Streeruwitzová: Elysian Park
Lektorovala Jitka Jílková
Obsazení: 6 žen, 9 mužů
Hra o jednom jednání ve třiceti obrazech. Tři zdravotní sestry se starají o tři zdánlivě nepohyblivé pacienty, které vyvážejí pravidelně do parku na vozíčkách připomínajících dětské kočárky. Padesátiletá Sally se stará o velmi starého Johna G. Walkera, pětapadesátiletá Kelly o starého Jacka Danielse a asi čtyřicetiletá Nelly o šedesátiletého Toma (Jerryho) Collinse.
Sally, Nelly a Kelly uspaly své chráněnce a oddávají se na lavičce ručním pracem. John se probudí a vykřikuje nesouvislé informace připomínající burzovní zpravodajství. Kelly se najednou zvedne, svlékne uniformu, pod níž se objeví sportovní oblečení, a odběhne. Totéž udělá za chvíli Sally. Pod její uniformou se objeví elegantní kostým v módě čtyřicátých let. Jde vyřídit neodkladnou záležitost, která hraničí s kriminálním činem. Nelly zůstává sama. Její chráněnec Jerry, tělesně postižený, se zvedne z vozíku a jde k ní. Dovídáme se, že Nelly je Tomovou (Jerryho) sestrou a zjišťujeme, že starci nejsou tak dementní, jak nám byli
v úvodu představeni. Vrací se udýchaná Sally s urnou v podpaží. Aby se dostala k urně se zpopelněnými pozůstatky svého bratra, která měla být z USA eskortována, zastřelila prý
úředníka. Kdysi bratrovi totiž slíbila, že jeho popel rozptýlí do všech světových stran a svůj slib chce splnit. Mezitím přijedou dva policisté, kteří po převlečené Sally pátrají. Ve zdravotní sestře ji však nepoznávají.
Vrací se Kelly. Ženy se domlouvají o Sallyině případu. Pomáhají jí splnit slib a mávají za naprostého bezvětří pokrývkami, aby vytvořily umělý vítr. Protože Sally jako azylantka není zcela v bezpečí před úřady, převezme k sobě Nelly jako jediná rodilá Američanka část popela jejího bratra v pudrové dóze a revolver. Mezitím se ke skupině přiblíží bezdomovec a prohledává odpadkové koše. Jerry, který je pověřen hlídáním, ho uvidí a chce zadržet. Při pádu na zem se bezdomovec zabije. Nelly mrtvého svlékne a jeho šaty dá Jerrymu, který si je oblékne místo ústavního oblečení. Bezdomovec je ukryt do vozíku na Jerryho místo.
V parku se objevují agenti a pokoušejí se sestry vyslýchat ve věci Johna G. Walkera alias Altmanna, který po porážce nacistického Německa utekl do Argentiny a nyní žije v USA. Americká tajná služba má důvodné podezření, že Altmann jako jediný bývalý činitel Třetí říše zná číslo účtu, na kterém je uložen nacisty zabavený majetek. Agenti se snaží přijít věci se třemi starci na kloub. Zjistí, že jeden z pacientů (nepravý Jerry) je ve vozíku mrtev. Pozornost se sveze na sestru Nelly, z níž se v průběhu šetření vyklube agentka, která měla Jerryho (Toma) sledovat v jeho činnosti na území USA, kam se uchýlil z nejmenované diktatury, kde byl jako protivník režimu nelidsky mučen a zohaven. Všechny tři ženy i se svými pacienty jsou policií odváděny k výslechu na stanici. Tom (Jerry), nyní bezdomovec, zůstává na scéně sám se ženou s kočárkem. I ta však odchází hledat si nějaký jiný park a nereaguje na Jerryho návrh společného života. Dává mu však své dítě: ve skutečnosti srolované plastikové pytle zabalené v prostěradle. Jerry pytle hodí do odpadkového koše a odchází z jeviště s prostěradlem jako šátkem kolem krku.
Úplný text vyšel v Theater Heute 1993, č. 8.
Peter Turrini: Die Schlacht um Wien (Bitva o Vídeň)
Lektorovala Jitka Jílková
Obsazení: 12 herců + až 20 komparsistů
Rakouský dramatik Peter Turrini je agresivní kritik současné společnosti. Jeho hra o 3 jednáních s poměrně náročnou výpravou (hvězdné nebe, rajská zahrada, rybník, kopce, jeep na scéně apod.) předvádí absurditu dnešního světa, jehož řízení se Bohu vymklo z ruky. U Vídně se na víkend sešla skupina lidí s označením Vrazi. Každý z účastníků si od akce slibuje vyřešení jiného problému. Některé z postav ve svých monolozích popisují typické jevy dneška, stávají se jejich groteskním zosobněním. Mladá dívka (20 let) hledá krásu, nachází lásku a raději se zabije, aby se láska nenarušila životem. Manželé (on 60, ona 65 let) se snaží odreagovat svou letitou nenávist místo výčitek fyzickým násilím až likvidací. Ředitel divadla
(55 let) se chce dostat tak blízko ke skutečnosti, až na to umírá. Starý židovský garderobiér (80 let) se raději vydává za bývalého nacistu, aby se neodlišoval od svého okolí. Violoncellista (30 let) chce urychlit ekologickou zkázu a uspíšit tak vykoupení, atd.
V monolozích se ozývá nenávist k umění, touha po lásce i po smrti, zhnusení z manželství, které kvůli propojení majetku nelze rozvést, strach z násilí, vztah k Bohu, novinářská honba za senzací, vše dohnáno na hranici snesitelnosti a absurdity.
Někteří ze skupiny přežijí (manželé, cellista a pětapadesátiletá operetní pěvkyně), ostatní se buď zabijí sami, nebo je - snad z nudy - zastřelí vůdce zlodějské tlupy mladistvých, která si pak odnáší všechny osiřelé elektronické přístroje.
Jakkoli je hra jednoznačně levicová a až tendenčně kritická, končí jistým zábleskem naděje: Bůh po několika pokusech zjišťuje, že ho svět přece jen začíná zase trochu poslouchat.
Úplný text vyšel v Theater Heute 1995, č. 4.
Peter Turrini: Tod und Teufel. Eine Kolportage. (Smrt a ďábel. Kolportáž)
Lektorovala Jitka Jílková
Obsazení: 19 mužů, 3 ženy, kompars
Hra Smrt a ďábel je sledem absurdně groteskních situací i typů. Farář Bley hledá hřích. Nevidí ho v manželských nevěrách ani v drobných krádežích v samoobsluze, v pornografii, prostituci ani v drogách. Nachází ho - příznačně - v nejvyšší společnosti.
Provázen naivním venkovanem Rudim proniká do mondénního světa filmu a reklamy a nakonec i k obchodníku se zbraněmi. Ten ho přiměje zúčastnit se zkušební střelby z pušky, která umí sama zamířit na oko své oběti - stačí jen zadat barevnost zornice typickou pro tu či onu lidskou rasu. Nad sedmi mrtvolami tmavší pleti, ozdobenými podle lovecké tradice snítkami a s jablkem v ústech, pak usedá ke slavnostní tabuli vybraná společnost, kterou už nevyvede z míry vůbec nic.
Farář Bley si zoufá nad zánikem křesťanských hodnot. Protože při tom sedí nahý v nádražní přihrádce na zavazadla, snaží se ho policie zatknout. Rudi ho brání a postřelí jednoho z policistů. Spolu se zlodějkou Magdou se pak oba skrývají v obklíčeném bytě a Rudi se staví na odpor po vzoru hrdinů z televizních seriálů. Bley se ukřižuje na skříni, Magda umírá, Rudi je těžce raněn. Do bytu přichází novinář, aby získal čerstvé informace přímo od umírajících aktérů a vypráví, jak ho přímo děsí honba za senzacemi.
|
Z NABÍDKY RAKOUSKÝCH AGENTUR |
Zpět |
Sessler Verlag:
Franz Friedrich Altmann: Am rechten weg (Pravá cesta)
2 ženy, 6 mužů
Skupina mladých lidí se z nudy a z neukojeného vzteku dostane na scestí a ke zločinu. Násilí mladého jedince zcela fascinuje a výrazně ovlivní jeho další myšlení: propuká v něm zcela spontánně, bez určitého záměru. Když se kdosi pokouší vnést do party pravicově radikální myšlení, neberou ho vůbec vážně. Brzy však zjišťují, ža tato ideologie jim nepřináší jen peníze, ale především pocit vlastní hodnoty - a tak obětují svá lidská přátelství a podřídí se požadavkům organizace.
Wolfgang Bauer: Insalata mista
2 ženy, 8 mužů
Odehrává se v newyorském baru. Přítomní lidé spolu hovoří výhradně ve "své jazykové oblasti": barman s kuchařem v číslech, děvka Nancy používá především výrazy označující části těla, bývalý odborář používá kulinářskou, agent James kriminalistickou terminologii. Na televizi v baru je umístěna bomba: ve městě je Japonec, který chce koupit New York. Peníze má v hotovosti s sebou. Bomba exploduje, Japoncovo auto je zadrženo, policista má přivést Japonce sem do baru, ale neobjevuje se. Od této chvíle hovoří všichni zcela normálně, do hovoru začleňují i pochybnosti o autorovi hry. Japonec se posléze ohlásí a opět zmizí, aby vysvětlil záležitost publiku.
Claudia Erdheimová: Männer bitte klingeln (Muži prosím zvoňte)
12 žen (event. 5-8 žen)
Ženy stejného i rozdílného věku hovoří mezi sebou o kontroverzních názorech na nejrůznější životní témata, která se dotýkají všedního i intimního života žen. V komicky laděných dialozích se střetávají názory z rozdílných intelektuálních, sociálních i povahových zázemí a rozšiřují svá témata a podněty k dalším diskusím.
Monika Helferová: Bestien im Frühling (Bestie na jaře)
3 ženy, 2 muži
Muž žijící v nudném manželství s přesně servírovanými jídly, potlačovanými city a vzájemnou ohleduplností nalezne, zdá se, ženu svých představ. Mladé rusovlasé prostitutce s šerednými zuby zaplatí kompletní sanaci chrupu - chce ji mít dokonalou - a pak ji odvede domů jako do vězení. Vystupuje před ní pouze v psí masce, nechává ji mrznout a hladovět, je jí nelítostným pánem díky distribuci drog, na nichž je závislá. Jeho manželka vše ví, touží mít stejně rudé vlasy, a tak začne hra záměn a iluzí. Lidská i duševní impotence si žádá oběti. Muž-pes rudovlásku zastřelí - ale kterou?
M.G. Hofmannová: Paracelsus. Ich und ich / Ich oder ich (Paracelsus. Já a já / Já nebo já)
1 muž
Monodrama muže, který se v první části hry snaží získat opožděný doktorát tím, že jeho dívka namlouvá na kazety sebrané spisy lékaře a filosofa Paracelsa - se všemi přeřeknutími, pauzami, vzdechy apod. Se svým obrazem Paracelsa se natolik identifikuje, že posléze začne vystupovat jako svůj vlastní odpůrce. Na to následují absurdní situace, kdy jeho dívka místo porodu dítěte vypustí tak velký vítr, že způsobí vyplutí lodě. Muž se stává postupně Paracelsem, lékařem, ženou, trpaslíkem, dopracuje se k úspěšné lékařské praxi, díky kouzlům své zemřelé matky se pak opět stává mužem, avšak s rozmnoženými genitáliemi. Nakonec se vrací domů, shledává se s ruinami svého domu a očekává ho jeho nenávistně kousající pes. Konstatuje, že to celé bylo dílem jeho fantazie.
Verena Kanaanová: Ach du liebe Anna (Ach ta Anna)
1 žena
Milostpaní dává do kávy valium, aby byla klidná, ví, jak odstranit z cesty kočku, s čistotou toho mnoho nenadělá. Zato však disponuje neomylným citem pro spravedlnost, informuje manžela o milostné aféře milostivé paní. Anna je originál - jak tvrdí milenec milostivé, režisér. A milostpaní je citlivá umělkyně, se kterou se Anniny drsné způsoby skvěle doplňují. Až na to, že jednou, možná z nedbalosti nebo náhodou, dá Anna do kávy valia příliš mnoho.
Michael Köhlmeier: Mein privates Glück (Mé soukromé štěstí)
4 ženy, 5 mužů, 1 dítě
Šedesátiletý Georg vypráví vzpomínku z dětství. Z jeho mysli dosud nevymizel den, kdy jeho sestra Johanna odjela na návštěvu k tetě a rodinu navštívil matčin bratr, aby jí představil svou snoubenku Rosu. Zatímco Rosa čekala v autě před domem, Georgovi, který si rád hrával na to, že se ztratil, se podařilo zmizet z domu. Venku objevil Rosu a moc se mu líbila. Stejně tak otci, který byl právě na procházce - mezi otcem a Rosou okamžitě "tak zhoustl vzduch, že Georg by se byl v něm mohl klidně zcela vypařit". Pohled starého člověka na pocity a city mladého chlapce pracuje s velkou fantazií.
Michael Köhlmeier: Männer in der Stadt (Muži ve městě)
2 ženy, 4 muži, statisté
Kdyby město neexistovalo, mládenci by je stvořili. V nejvyšším bodě civilizace se mladík navrací do města v roli, k níž byl stvořen prapůvodně: jako lovec. Hledá jediné - ženu. Dokud nemá muž k sobě ženu, neexistují pro něj žádné filosofické kategorie jako Bůh, metafyzika, smysl života či jiné výmysly. V reji hledání zůstane vždy někdo navíc. A ten si pak najde přítele, aby s ním křižoval městem, dokud nenajde s jeho pomocí pro sebe ženu anebo aby se pomstil na tom, kdo mu tu jeho ženu vzal. Ve hře jsou čtyři takto hledající. Městskému intelektuálovi se daří s vtipem a ironií pátrat po prapůvodu svého bytí, aniž by pro to dělal něco víc, než kladl jednu nohu před druhou.
Gerlinde Obermeierová: Selbstverständlich San Francisko (Samozřejmě San Francisco). Psychodrama
4 ženy, 6 mužů (event. 3 ženy, 3 muži)
Drama ženy, která se pokouší pohroužením se do svého nitra uniknout před šílenostmi všedních situací. Ve vzpomínkách prožívá chvíle, které ji kdysi ranily, snaží se s nimi vyrovnat, ale nedaří se jí to. Lékaři ji považují za schizofreničku. Je však otázka, do jaké míry je její neschopnost sjednotit své vnitřní prožitky s reálnou skutečností opravdu psychickou poruchou. Drama je autobiografické, autorka (léčená na schizofrenii) spáchala v 41 letech sebevraždu.
Gerlinde Obermeierová: Keine Sehnsucht, keine Hoffnung (Bez touhy není naděje)
2 ženy, 5 mužů, 2 děti
Hlavní osoby dramatu jsou lidé středního věku. Manželský pár, společný přítel, neprovdaná žena. Mají všechny možné životní zkušenosti, znají život v nejrůznějších podobách a jsou připraveni nejen plnit své povinnosti a smířit se s tím, co všední den přináší, ale také povznést samozřejmosti na cosi drahocenného. Tím se však život o to více vyčerpává na nesmyslnostech, neboť všednodennost nemůže probudit v člověku žádnou touhu. A kdo po ničem netouží, ten nemá naději.
Michaela Ronzoni: Die Parry Sisters (Parry Sisters)
3 ženy, 4 muži
Malka a Chaje, sestry z Kyjeva, touží po jediném: dostat se do New Yorku. Podaří se jim to, ale hned po příjezdu jsou nuceny změnit si jméno: stávají se z nich Marnet a Claire Parryovy, živí se podle potřeby všelijakou prací. Chaje občas zpívá na ulici a tam si jí všimne asistent ředitele divadla. Pozve ji na zkoušku, ta sice dopadne špatně, zato se však rozvíjí mezi asistentem Samem a Chaje milostný vztah. Chaje pak zpívá v baru a začnou se jí hrnout nabídky. A velká kariéra (skutečně existujících) Parry Sisters začíná. Hra je koncipována jako vzpomínky již zestárlé Malky a hojně používá židovské písně.
Michaela Ronzoni: 610 Bedford Drive - I'm an American
2 muži
Na této adrese napsal Franz Werfel hru Jacobowski a plukovník. A r. 1943 mu zde byl představen mladý americký autor, aby mu pomohl tuto jeho tragikomedii přepsat tak, aby odpovídala vkusu amerického publika. Střetávají se tu dva umělecké světy, dvě individuality, dvě filozofie, ale také dva živí lidé se svými touhami a slabostmi.
Peter Rosei: Grosses Theater (Velké divadlo)
3 ženy, 4 muži (minimálně), statisté
Krátké rychle se střídající obrazy: moderátorem sledu scén je hostinský, který má co vyprávět. Objevuje se nám smutek zestárlého již nepotřebného hereckého páru; špatně fungující soužití dvou mladých rodin s jejich prozkoušenými sexuálními praktikami včetně výměny partnerů a stykem s partnerem stejného pohlaví; je zde podsvětí s dealery a podobné situace ze života dnešní doby s tématem krize vztahů, lidské pochyby a naděje.
Peter Rosei: Die Schuldlosen (Nevinní)
4 ženy, min. 4 muži, statisté
Šest mladých lidí se objevuje v různých seskupeních, v různých chvílích a v situacích, které se pohybují kdesi mezi každodenností, prázdninovým životem a fikcí, což lze od sebe sotva rozlišit. Paralelně k této realitě vzniká televizní seriál, jehož hlavními postavami jsou právě tito lidé. Luxusní život seriálových figur, prázdninová nevázanost lidí o dovolené a jednotvárný každodenní život s televizí se dokonale prolíná, divák nedokáže od sebe oddělit, co je co. Jako kontrast k těmto figurám vystupují v určitých momentech představitelé světové literatury (Keats, Morus) a další postavy, zcela se vymykající rámci hry. Jejich účelem je poukázat na slabiny kapitalismu a sociální ignoranci.
Dorothea Zeemannová: Verbiesterung (Rozmrzelost)
4 ženy, 3 muži, 2 děti
Akademicky vzdělaná žena, manželka a matka, slaví své třicátiny. Radostná nálada se však nedostavuje, konflikty nelze nevnímat. Žena, která vystudovala a získala kvalitní postavení v zaměstnání, stará se o děti a o domácnost, není šťastná. Časté konflikty se stejně dobře situovaným manželem, nezvládnutelnost dětí, nedostatek pochopení ze strany matky i tchyně - to vše se v tento rozhodující den sesype dohromady a žena se zhroutí. Chová se náladově, hystericky, touží mít čas a prostor sama pro sebe. Manžel jí nedovede v této krizi pomoci. Osoby hry jsou reprezentativní představitelé tzv. střední vrstvy, intelektuálové, u nichž emancipace a ekonomie tvoří základní hodnoty života.
Kaiser Comp.
Wolfgang Boesch: Rücksichtlos dankbar (Bezohledně vděčný)
Obsazení: 2 ženy, 5 mužů
Nepraktický badatel a přírodní léčitel , který přímo vášnivě připravuje léčivé čaje, se stane obětí vyděrače. Tento muž tvrdí, že díky léčitelově péči má nyní poškozená játra. Jiný pacient, u něhož měla tatáž kúra vynikající výsledek, naopak zcela bezohledně nešetří projevy vděčnosti a stává se tak dobrodincem svého lékaře.
Hans Gnant: Ein total verrücktes Paar (Totálně šílená dvojice)
Obsazení: 3 ženy, 8 mužů
Manželská dvojice věří, že je vybrána k účasti na televizní show. Jejich spěšné a zmatené přípravy však nejsou završeny velkým televizním úspěchem. Naletěli totiž podvodníkům a falešný kameraman, který přijde k nim do bytu, má celkem lehkou práci při jeho vykradení.
Rupert Hennig: Lift
Obsazení: 1 - 2 ženy, 2 - 1 muž
Vánoce 1999. V komplexu výškových budov přestane fungovat výtah. V kabině zůstanou uzavřeni muž a žena, žádný z nich se nedokáže ovládat příliš dlouho. Nastupuje klaustrofobická reakce a strach, což situaci komplikuje. K tomu se ukáže, že muž vede volební kampaň strany, která podporuje podnikatelské projekty ohrožující životní prostředí, proti jejich aktivitě probíhá již delší dobu kampaň, kterou naopak vede žena z výtahu. Dochází zde k ostrým hádkám, avšak náročná situace si nakonec vybere nekonfliktní vyústění sváru: stres probudí ve společném neštěstí lásku.
Florian Kalbeck: Hasskomödie (Komedie nenávisti)
Obsazení: 3 ženy, 3 muži
Odehrává se na počátku 70 let. Dvě ženy, které přežily Osvětim, žijí jako matka a dcera v tragikomické osamělosti nelítostného světa. Setkávají se s člověkem, kerý diktuje své vzpomínky na válku a sám sebe označuje za nepřítele lidí (inspirován Molierem a Raimundem). Dochází k nebezpečnému duelu mezi světovým názorem tohoto muže a jedné z hrdinek hry - je to souboj mezi zjevnou nenávistí a nezjevnou láskou. Proti všemu očekávání tentokrát nevítězí nenávist.
Heinz R. Unger: Strasse der Masken (Ulice masek)
Obsazení: 3 ženy, 8 mužů
V psychiatrické léčebně si v rámci terapie vymění lékaři a pacienti své úlohy. Identifikace s novou rolí je u některých zúčastněných tak dokonalá, že nezasvěcený by těžko rozeznával, kdo je kdo. Je to inteligentní a groteskní komedie záměn, v níž autor zdařile demaskuje své postavy, aby na konci hry našli všichni své pravé já. Nebo je "maskou" toto já?
Zpracovala a redakčně připravila Magdalena Štulcová
