Režisérka: Neslyšící člověka obohacují prostě tím, že jsou jiní
Praha 5. prosince (ČTK) - Neslyšící lidé sice žijí ve stejném prostředí jako zdraví, tichý svět kolem sebe však prožívají úplně jinak. "Obohacují nás prostě tím, že jsou jiní. Dávají nám nahlédnout do něčeho, čemu sice nerozumíme, ale ono to přesto existuje šťastně a plně," řekla ČTK režisérka Apolena Vynohradnyková, která formou divadla zprostředkovává slyšícím lidem setkání s neslyšícími. "Tím, že neslyší, tak je to nejodříznutější svět," prohlásila.
Do prostředí bez zvuků Vynohradnyková diváky alespoň symbolicky přenese v neděli 7. prosince v pražském Divadle Minor, kde uvede premiéru hry nazvané Pod hladinou ticha s podtitulem Příběh o velkém vánočním přání. Hru napsala sama na motivy slavné pohádky Hanse Christiana Andersena o Malé mořské víle.
Apolena Vynohradnyková se divadlem pro neslyšící lidi zabývá již pět let. Zájem o ně u ní vyvolalo setkání se znakovým jazykem, jímž se dorozumívají. "Ráda se vyjadřuji pohybem a znakový jazyk mně v představení vytvářel další rovinu. Je abstraktní, symbolická a předává jiný druh informace než jenom slovo," konstatovala. Znakový jazyk je přitom podle ní naprosto konkrétní. "Třeba slovo řídit je abstraktní termín, takže sousloví řídit metro, tramvaj nebo autobus má pokaždé úplně jiný význam, a proto i jiný znak," vysvětlila.
Oč jsou neslyšící ochuzeni na sluchu, nahrazují podle Vynohradnykové větší citlivostí ostatních smyslů. "Mají neuvěřitelně vyvinutou vizualitu. Vnímají věci, na které je slyšící už otupělý a nevnímá je," míní Vynohradnyková; kvůli schopnosti neverbální komunikace proto prý také neslyšící snadno a rychle "vidí" do ostatních lidí.
Neslyšící tak podle ní svou odlišnost sice chápou, často ji však sami za přílišný handicap nepovažují. "Vnímají se jako kulturní menšina, která má svůj vlastní jazyk, a jsou na to hrdí," zhodnotila Vynohradnyková. Nechybí jim ani smysl pro humor. "Pro slyšícího však může být někdy příliš přímočarý a zdrcující," míní.
K prolnutí světů slyšících a neslyšících však příliš často nedochází; důvodem bývají obavy zdravých lidí, kteří nevědí, jak s neslyšícími komunikovat. "Neslyšící nám ale nevyčítá, že si s námi nerozumí. Možná nám jen někde ve skrytu duše vyčítá, že utíkáme, že se skrýváme a že se toho (setkání) bojíme," uvedla Vynohradnyková.
Zdraví lidé by se proto podle ní nemuseli kontaktů s neslyšícími obávat. "Můžete s ním mluvit, ale on vás musí vidět. Je potřeba předávat význam sdělení pregnantně, zapojovat celou mimiku i ruce, nebát se použít znaky pantomimy a náznaky posunků," prohlásila režisérka. "Ideální je na světě neslyšících ukázat, že to, co vypadá naprosto neslučitelně jako voda a vzduch, lze sloučit v případě, že jsou obě strany tolerantní a chtějí nahlédnout do té druhé," dodala.
Jiří Janda pba
