Rozhovor o výstavě J. Svobody
Rozhovor s Helenou Albertovou, kurátorkou výstavy, která bude prezentována na mezinárodním festivalu v portugalské Almadě.
1/ Jedete do Portugalska představit průřezovou výstavu z díla slavného českého scénografa a architekta Josefa Svobody. Jaký je o jeho tvorbu ve světě zájem?
Obrovský. Vždycky byl a je. Svoboda je skutečně všude vnímán jako scénograf mezinárodního formátu, který zásadně ovlivnil inscenační postupy divadla 2. poloviny 20. století. Přitom i ti, kteří se dnes identifikují postmoderně nebo bůhví jak. Stal se klasikem již za svého života, byl umělcem, jenž svou stylotvorností a objevností okouzloval a udivoval až do konce své tvůrčí dráhy. Divadelní prostor v jeho pojetí měl metaforickou sílu a magické napětí, byl proměnlivý a jedinečný. Inspiroval režiséry i herce, přinášel inscenační klíč, přesah, filozofii.
2/ Kde všude jste prezentovala výstavu z jeho díla ?
Větší výstavy jsme realizovali ve spolupráci se zahraničními partnery, např. v Paříži, Dusseldorfu, Soluni, putovní ve Španělsku a v Itálii, v Caracasu, ve Stockholmu, Bruselu, komornější výstavy připravuje Divadelní ústav sám z materiálů, které jsme zde nahromadili za ta léta právě ve spolupráci s prof. Svobodou. Tyto výstavy se skládají z velkoplošných barevných a černobílých fotografií, příp. jsou doplněné maketami. Jsou flexibilní a pak záleží na výběru kurátora, příp. kontextu, ve kterém výstavu prezentujeme, jako např. v Moskvě ve foyeru MCHATu, v Louvani, v Pittsburgu , v Bogotě atd. Samozřejmě, pokud Divadelní ústav připravuje výstavu české scénografie v zahraničí, nemůže tam chybět Svobodovo dílo.
3/ Jaký Vy osobně máte k osobě a dílu architekta Svobody vztah.
Narodila jsem se v Praze, moji rodiče mě naučili chodit do divadla. A tak jako středoškolačka jsem už od poloviny 50. let sledovala vše, co se dělo na naší první scéně a viděla snad všechna představení. Svoboda, Krejča, Radok, Pleskot - to byli pro mne nedostupní Olympané, bohové, i když jsem jejich díla sledovala "shora" , s první a druhé galerie Národního a Stavovského divadla. A tak když jsem se po mnoha letech osobně setkala s Josefem Svobodou, to už jsem pár let pracovala ve scénografickém oddělení Divadelního ústavu a přes práci na Přažském Quadrienále se dostala vlastně k výstavám, prožívala jsem to jako velkou čest a privilegium. A jak čas běžel, stále více jsem připravovala jeho výstavy, dokonce jsem za ním jezdila vybírat materiály do jeho ateliéru doma na Barrandově, v 90. letech s ním natočila několik rozhovorů na video, při PQ 95 jako generální komisařka jsem prosadila jeho soubornou životní výstavu ve střední hale Průmyslového paláce, dárek k 75. narozeninám…Několikrát v rámci výše zmíněných zahraničních výstav přednášel, a nejen tehdy, ale i při soukromých rozhovorech, jsem čím dál více nejen poznávala jeho dílo, ale musela obdivovat jeho intelekt, myšlení o divadle, o světě, jeho nehranou skromnost, ale i zdravé sebevědomí z dobře vykonané práce. Vždycky mi ochotně odpovídal na všechny dotazy, vysvětloval svá technická " kouzla", a mnohdy nelenil, i předehrál scénku pro lepší pochopení. Začátkem března roku 2002 jsme ho navštívili s naším spolupracovníkem v Itálii Giorgiem Ursinim, který ostatně napomohl právě v zahraničí mnoha jeho výstavám a vydal jeho katalogy, a domluvili se s ním, že připravíme novou, obsáhlou publikaci. Měl z toho radost - a za měsíc zemřel. A tak nám zůstal tento velký úkol a já si stále více při práci na knize uvědomuji, jak rozsáhlé a mnohovrstevné je jeho dílo a že stále objevuje nové podoby jeho práce. A když se probíráme jeho archivem a hledáme a hledáme, cítím, že se tam nahoře náramně baví, jak nám dává zabrat.
Rozhovor připravila Jana Návratová
Článek o výstavě a o festivalu v portugalské Almadě naleznete zde
