Scénické čtení komedie Pokusní králíci ve Východočeském divadle Pardubice
Březen je v Pardubicích ve znamení GRAND Festivalu smíchu, proto i v našem cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně uvedeme v pondělí 28. března premiéru hry komediálního žánru, jak jinak! A to ne ledajakou – groteskní či absurdní komedie Sébastiena Thiéryho Pokusní králíci, jejíž scénickou podobu uvidíte, získala velmi prestižní Molièrovu cenu pro nejlepší francouzskou komedii roku 2009!
Hru v premiéře uvedlo pařížské divadlo Hébertot a Patrick Chesnais za ztvárnění hlavní postavy Alaina Krafta v této inscenaci Molièrovu cenu získal také, a to za nejlepší herecký výkon sezóny. Dává to tušit, že hra skýtá materiál pro výraznou hereckou práci.
Zajímavostí hry je i její název, který v originále zní Les cochons d’Inde, což v přímém překladu znamená Indická prasata. Přesněji se jedná o Morčata, v přeneseném slova smyslu pak právě o Pokusné králíky. V anglicky mluvících zemích bývá hra uváděna pod názvem Bank of India.
Hra začíná úplně nevinně, když si jde Alain rutinně vybrat peníze do banky. Kolotoč nedorozumění se však postupně roztáčí, až nemůžeme málem uvěřit, jaké nástrahy na Alaina v bance čekají. Francouzskou banku získala do majetku banka indická a rázem tu platí jiné zákony, které jsou pro zbohatlického Alaina značně nepříznivé. Nikdo v bance s Alainem nemluví normálně či narovinu, nabízí se například přirovnání k Havlovu Vyrozumění nebo i k Franzi Kafkovi. Více už ale neprozrazujme, přijďte sami zjistit, co některé z vás může v bance také čekat… Ve hře uvidíte Josefa Pejchala, Miloslava Tichého, Lídu Vláškovou, Ludmilu Mecerodovou a Jiřího Kalužného.
Režie se tentokrát ujme talentovaná mladá režisérka ANNA PETRŽELKOVÁ, se kterou se můžete seznámit blíže v následujícím rozhovoru:
Absolvovala jste divadelní režii na bratislavské VŠMU v ročníku Petera Mikulíka. Proč jste se před lety rozhodla pro slovenskou školu, a ne pro českou (DAMU, JAMU)?
Nechala jsem se zlákat pověstným slovenským herectvím a kavárenskou atmosférou Bratislavy. Byla to jediná škola, kam jsem měla tu odvahu dát si přihlášku na režii.
Školu jste sice absolvovala teprve nedávno, ale již jste stihla získat značné renomé. Za režii Ibsenovy Nory ve Štátnom divadle Košice jste byla dokonce nominovaná na cenu DOSKY pro režijní objev roku! Režírovala jste v dalších velkých divadlech (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, Městské divadlo Žilina či Zlín), ale také v těch menších (brněnské Hadivadlo, Divadlo v 7 a půl, pražské A-Studio Rubín, olomoucké Divadlo Na cucky). Kde je vám jako režisérce lépe – na velké nebo menší scéně?
Rozhodně na co nejmenší. Děsí mě, jak s přibývajícím prostorem ubývají možnosti herce. A vím, že jako divák bez dohledu na jejich tvář se stávám divákem trochu neurvalým. Jakoby s přibývajícím prostorem mizel i faktor lidskosti. Při práci na velkém jevišti tak samozřejmě zůstává víc zodpovědnosti na mně. Víc věcí se zkrátka chystá doma, a to nikdy nemůže být víc vzrušující než nějaká pěkná drobnost vzešlá z rozhovoru s hercem a jeho bezprostředností. Obraznost nemusí být vždy opulentní. V opeře a baletu se už přece vynalezlo, jak účinně překlenout tu propast, ten hlad po kontaktu s lidskou tváří. A originalitu interpreta to nijak neomezilo. Naopak. Divadlu prostě sluší jistá skromnost. Vlastně nejen prostorová.
Potkala jste se již s několika velkými „klasickými“ tituly, jako jsou Ibsenova Heda Gablerová (ještě na VŠMU) a Nora nebo Cenciové Percy Bysshe Shelleyho. Nyní režírujete v ostravském Divadle Petra Bezruče Shakespearova Romea a Julii. Co vás přitahuje ke klasickým titulům a v případě Cenciů ke hrám, které u nás nejsou téměř uváděny?
Může-li člověk polemizovat rovnou s legendou, nachází někdy ráznější odpovědi na své otázky. Mám také ráda malé zvrácenosti ve světech příkrých řádů. Nízkost v eleganci, pravdu ve falši, podivnost v ideálu. Ctižádostivost jazyka, která znesnadňuje rychle odhalit pravost postav. Ve většině současných her jazyk okamžitě signalizuje podstatu jednajících osob – jsou odhalitelné, a sebelepší látka tak zůstává bez tajemství.
V brněnském HaDivadle jste režírovala grotesku na motivy života bratří Marxů – Marx Bros. Kromě ní jste ale zatím komediálních titulů mnoho neinscenovala. Jaký máte ke komediím vztah?
Samu sebe podezřívám z nedostatku smyslu pro humor. Úzkostlivě to ale tajím. Tak se mu snažím vyhýbat. A to dokáže zplodit situace vpravdě tragikomické. Takže mne komedie okouzlují, ale snad jen když nemusím být jejich součástí.
Čím vás zaujala hra Pokusní králíci, jejíž scénické čtení budete v Pardubicích režírovat? V čem vidíte její největší přednosti?
Ta hra zábavně komentuje světovou humanitu. Humanitu a její podstatu, ne její vlezlost, která se pomalu mění v kýč. Na tolikrát zprofanovaná témata nazírá nově a neotřele, v humorném hávu. Základní situace hry je tak trochu kafkovská. Nenápadné uvíznutí hlavního hrdiny v bance ho nedokáže změnit. Hra naráží na dobrovolnou izolaci člověka, který rezignoval a uzavřel se do stereotypu vlastního hrabivého života. Odmítá vidět, co se děje kolem.
Jaké máte s žánrem scénického čtení zkušenosti? Baví vás podobné projekty?
Baví mě unáhlenost, která přípravu takového čtení nutně provází. Rychle se seznamuje, rychle se pracuje, rychle se čte. Prvotní intuice se nestihne úplně zafixovat, ale výsledný tvar pak dokáže překvapit živostí – nenadálými situacemi, improvizací. Většinou se někdo přehlédne, ztratí se mezi řádky, na spoustu domluvených věcí se zapomene a pak se z toho všichni společně snaží vybruslit ven. A to bývá krásné. Jsou to takové malé divadelní události, na kterých je krásná jejich jedinečnost. Pro mne je to vždy výzva – navrhnout variantu tematické dispozice hry. Zároveň však je ona interpretace jen takové přemítání o tom textu, o té hře. Vidění režiséra ji ještě nemůže nikterak znesvětit. Vše probíhá o něco uvolněněji. Má to být taková ochutnávka a snad i návnada.
Zdeněk Janál
Zdroj: smetana@vcd.cz
