Sen o říši krásy
Drama Jiřího Karáska ze Lvovic (1871-1951) Sen o říši krásy, které začal autor psát zřejmě již roku 1905, se svého uveřejnění dočkalo nejprve v ročníku 1906/07 soudobého časopisu Moderní revue, mezi jehož zakladatele a stálé přispěvatele Karásek patřil. Knižní vydání následovalo v roce 1907 a poprvé byla hra veřejně provedena v podstatě studentským souborem v dubnu 1911. Poté nebylo drama dlouhá desetiletí inscenováno.
Nové zpracování Snu o říši krásy mělo premiéru 29.4.2008. Režie se ujala Věra Kopřivová - studentka oboru režie a dramaturgie katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Spolu se svým „dream teamem“ se musela vypořádat jak se stísněným prostorem studia Řetízek, které spadá pod divadlo DISK, tak i s dobovou závislostí a místy pomalým tempem předlohy. V původním textu proto došlo k několika větším škrtům, které hře dosti prospěly. Děj je v postatě jednoduchý: v ideální říši krásy vládne mladý a krásný císař Vu-Ting, který si ale začíná uvědomovat nastávající zánik své krásy – hlavního atributu a důvodu volby do císařské funkce. Věrný sluha Kung-Še se císaři marně snaží tento dojem vymluvit. Když se na scéně objeví vrchní mandarín Zo-Zung-Tang, který přivádí Vu-Lienčinga, který je nyní nejkrásnějším mladíkem v říši a má proto podle starých zvyků usednout na trůn, může Kung-še pouze sledovat odchod bývalého císaře do věže, kde má čekat na smrt. Nový císař Vu-Lienčing ale nechce, aby své nové pozice dosáhl díky vynucené smrti svého předchůdce a v rozporu se starodávnou tradicí a zákonem dá bývalému císaři svobodu. Když Kung-še najde věž prázdnou, domnívá se, že byl bývalý císař popraven a rozhodne se jeho nástupci pomstít. Podá mu v obřadním nápoji jed, aniž tuší, že oba panovníci si vzájemně vyznali lásku a chtějí zůstat spolu. Císař Vu-Lienčing umírá a s ním hyne i celá říše krásy. Tento konec byl v novém nastudování pozměněn – hynou oba císařové, říše zůstává prozatím zachována, ale není jasné, jak dlouho a v jaké podobě je schopna existovat dále, když byla zpochybněna samá její podstata.
Prostor k úvahám o pojetí inscenace nabízela kromě již zmíněných rysů dramatu i autorova předmluva, v níž jako nejdokonalejší představitele vidí, pravděpodobně pod vlivem soudobých ideálů, loutky. Mělo by se autorovu přání plně vyhovět a nastudovat hru, kde budou všechny postavy představovat pouze loutky? Vždyť i při premiéře roku 1911, která se konala za autorova života, na jevišti účinkovali živí herci. V novém nastudování se objevily dvě loutky představující otce a syna, kteří v podstatě zastupují lid říše krásy. Svými malými rozměry a závislostí na hercích, kteří je vedou, hovoří za ně, ale mimoto hrají i své party, naznačují své postavení v hierarchii říše. Jsou těmi nejmenšími a nejméně významnými, kteří do děje a potažmo tedy ani do osudů říše nemohou nijak zasahovat.
S obsazením si režisérka pohrála i v případě živých herců. V této jediné Karáskově hře, v níž se objevují pouze mužské postavy, obsadila dívku do role nového císaře Vu-Lienčinga, který svou vzpourou proti tradicím a pravidlům nástupnictví zaujímá klíčovou úlohu při zániku říše. I když postava císaře Vu-Lienčinga je v inscenaci vnímána jako striktně mužská, zdá se, že přítomnost ženského elementu naznačuje rozkladný vliv vstupu odlišného prvku do dosud striktně homogenní společnosti a již předem tak avizuje její nevyhnutelný zánik. Zároveň může naznačit i příchod citu, který dosud chyběl v kultu chladně dokonalé a odlidštěné krásy, který v říši panoval.
Nastudovat toto symbolistické drama se opět ukázalo jako velmi těžký úkol. Není divu. Již soudobé ohlasy na Karáskova dramata jim často přičítala a prorokovala téměř úplnou nehratelnost. Na jaře 2008 byla hra provedena celkem čtyřikrát, po letní pauze se jednotliví protagonisté i další členové týmu začali věnovat novým studijním úkolům. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stále se vyvíjející inscenaci, kdy tvůrčí tým reagoval na připomínky a návrhy svého publika, je třeba litovat toho, že se již nedozvíme, kam by konečná forma představení dospěla. Režisérka i její kolegové se zde ukázali být nadanými adepty uměleckých disciplin a bude opravdu zajímavé je sledovat při dalších příležitostech ať v rámci školy nebo na profesionálních scénách.
scénografie: Suho Moon
realizace kostýmů: Veronika Havlíčková
režie: Věra Kopřivová
Obsazení rolí:
Jiří Suchý z Tábora
Pavel Richta
Zdenka Josefi
Jan Vejražka
Adam Kubišta
Vít Maštalíř
Zdroj: michaela.koristova@seznam.cz
