Světová premiéra opery mladého českého skladatele
Jiří Hájek - Slavík a růže
Komorní opera na motivy Oscara Wilda
„Řekla, že se mnou bude tančit, když jí přinesu rudou růži… Ale v celé mé zahradě není ani jediná.“
Světová premiéra 11. dubna 2011 v 19.30 v divadle DISK
Repríza 12. dubna 2011 v 19.30, Hudební fakulta Akademie múzických umění
Libreto: Martina Kinská
Režie, pohybová koncepce: Veronika Riedlbauchová
Dirigent: Marko Ivanović
Výprava: Lucia Škandíková a Dragan Stojčevski
Produkce: Martina Doubětová
Osoby a obsazení
Slavík: Lucie Fišer Silkenová (soprán)
Tanečnice: Michaela Kapustová (mezzosoprán)
Student: Josef Moravec (tenor)
Keř: David Nykl (bas)
Láska: Johana Matoušková a David Ryska
Hudbu nahrála Komorní filharmonie Pardubice pod vedením Marko Ivanoviće, nahrávku pořídilo Zvukové studio HAMU.
Komorní opera Slavík a růže, určena pro čtyři zpěváky, vychází z pohádky Oscara Wilda o lásce, oběti a lidské malichernosti. Moderní hudební zpracování mladého skladatele Jiřího Hájka spočívá především v práci se zvukovou a rytmickou složkou, které podporují dramatickou situaci a citovou hloubku příběhu. Leckdy až postimpresionisticky laděné zvukové plochy jsou inspiračně ovlivněny postupy z oblasti elektro-akustické a konkrétní hudby. Rytmická struktura je místy odvozena z principů hudby taneční, avšak dále již zpracovávána svébytným způsobem.
Také režijně-výtvarné pojetí přistupuje k opeře moderním způsobem. Hudební složku a pěveckou akci obohacuje o paralelní svět tanečníků, kteří akcentují symbolickou rovinu příběhu a spolu se scénickými objekty, světlem a gestikou zpěváků rozehrávají příběh pohybových a vizuálních metafor.
Důležitým aspektem hudebního zpracování symbolické pohádky Oscara Wilda je snaha o podporu dramatických situací, nejde však o popisnost, či ilustraci, ale především o zdůraznění citové hloubky. Tyto tendence jsou pak nejpatrnější v práci se zvukovou složkou, jejíž zpracovávání se snaží na jedné straně úzkostlivě naplňovat potřeby Wildova příběhu a na straně druhé je inspiračně ovlivněno zvukovými postupy z oblasti elektro-akustické a konkrétní hudby. Z těchto poznatků vychází také celková instrumentace partitury. Důležitým aspektem je také práce s rytmickou strukturou celku. Ta je místy odvozena z principů taneční hudby, avšak dále již zpracovávána svébytným způsobem, dle konkrétních požadavků tektonického a dramatického oblouku celku. Napojení na tradici operní tvorby přichází hlavně v podobě použití příznačných motivů a árie.
Celá práce je rozdělena do sedmi obrazů, jež ve svém členění vycházejí z rozvržení textu libreta. Volba původního jazyka vychází z fantaskní ornamentálnosti, až secesnosti Wildova literárního stylu, který je autorem reflektován též v hudební složce.
