V Severočeském divadle svádí Harapes ve velkém

Jeho život plný milostných pletek, dobrodružství a útěků Evropou se stal legendou. Ačkoli od jeho narození uplynulo již 281 let, je Giacomo Casanova stálou inspirací pro generace filmových a divadelních tvůrců.

"Když jsem byl vedením Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem požádán, abych pro ně vytvořil představení, uvažoval jsem: Duchcov - to je blízko. A ještě Vlastík Harapes v titulní roli jako milovník opulentního života - to by se hodilo. A díky tomu, že se tu sešlo životní téma s tématem uměleckým, mohla vzniknout náročná inscenace, zahrnující celkem čtyři časová období života proslulého dobrodruha," popsal režisér, choreograf a libretista v jedné osobě Gustav Skála realizaci ústecké premiéry tanečního divadla Casanova.

Dekorace jsou vedeny ve třech patrech, z nichž každé symbolizuje jednu etapu libertinova života. "Přízemí je jeho mládí, Benátky. Střední část života - zralost- představuje Paříž. Duchcovský knihovník sídlí až ve vrchním patře. A pak úplně nahoře je kříž. Nějakým způsobem se odvíjí čas. Čím výš, tím je to blíž ke smrti," vysvětlil režisér. Během posledního roku na duchcovském zámku vstupuje téma smrti do příběhu stále intenzivněji, cyklicky se opakující vidiny se stávají zřetelnějšími a přítomnějšími.

Choreografie je jednak vytvořena přesně na míru souboru, v neposlední řadě však využívá sdělného gesta a hereckých dispozic Vlastimila Harapese. Role mladého Casanovy byla svěřena sólistovi ústeckého baletu Vladimiru Gončarovovi: "Práce na každé inscenaci je svým způsobem těžká a Casanova není výjimkou. Hra je však velice zajímavá a spolupracovat na její realizaci je pro mě velká pocta."

K velkolepé působivosti představení přispívají nemalou měrou i kostýmy Josefa Jelínka. Díky nim má divák během určitých scén pocit, že sleduje milostnou rokokovou stínohru.

Umění se dělí na profesionální a amatérské - do Ústí nad Labem přijel profesionál
(rozhovor s Vlastimilem Harapesem)

Nejvýraznější postava českého baletu 70. - 90. let dvacátého století, jejíž jméno se v podvědomí mnoha lidí stalo synonymem pro klasický tanec vůbec. Vlastimil Harapes působil převážnou část své sólové dráhy v Národním divadle, kde později zastával funkci šéfa baletu. Mezi jeho nejslavnější role patří například Romeo a Merkucio v Kůrově a Weiglově inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Objevuje se v řadě českých filmů, divadelních a muzikálových představeních. 7. dubna se v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad LabemVlastimil Harapes vrací na jeviště nejen jako tanečník, ale jako největší svůdce 18. století, legendární dobrodruh a vzdělanec - Casanova.

Naposledy jste působil v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem jako režisér a choreograf inscenace Labutí jezero. Jaký je to pocit - účinkovat teď ve stejném souboru jako tanečník?
Pocit je to zvláštní. Hlavně v tom, že ačkoli se pohybuji na divadelních prknech pořád, po letech se na ně vracím v taneční roli.

Jak vznikla spolupráce tentokrát?
Je to díky režisérovi Gustavu Skálovi, kterého ústecké divadlo vyzvalo, aby pro něj vytvořil představení. Gustav napsal nové libreto a řekl, že by inscenaci rád nastudoval se mnou. Tvořili jsme spolu už dříve - v jeho režii jsem působil například v Paláci Metro s představením Kočár nejsvětější svátosti nebo v libereckém divadle F.X. Šaldy v uvedení hry Sallieri? Mozart! Role Casanovy bude zároveň i oslavou mého životního jubilea, protože budu mít tento rok šedesátiny.

Těšíte se na premiéru?
Já to tak neprožívám, protože práce na představení je proces, jehož podoba se utváří každý den. Pořád se vylepšuje a zdokonaluje, eliminují se nedostatky. Choreograf sice může předestřít svou vizi na zkušebně, ale finální podoba vzniká až na tom jevišti. Scénu nemůže nahradit nic: světlo, kostým - to všechno hraje roli, a vy se s tím musíte sžít. A naučit se to všechno používat pro určitý smysl, pro nějž je to určené.

Jak cítíte v roli proslulého dobrodruha a libertina?
No tak zatím se spíš zabydluji. Taková úloha - to je jako když vyměníte byt. Každé jednání je jedna místnost, kterou si musíte osvojit. A pak najít tu správnou vyhlídku.

Vy už jste si na jevišti vyzkoušel všechny žánry. Ve kterém z nich se cítíte nejlépe?
Musím uznat, že fyzicky nejnamáhavější je ten tanec - je smutné, že život tanečníka je tak krátký. Proto už bych to také podruhé nedělal.

Vážně ne?
Ne. Nikomu bych neradil, aby nezačínal tančit - to ne. Člověk na to musí přijít sám. Ale těch dvacet let vám uteče, že ani nemrknete a je vám čtyřicet. To je na tom strašné. A co potom. To je samozřejmě realita. Člověk na to má myslet. Někdo může dělat pedagoga, někdo ne. Já jsem taky učil - když mi bylo padesát, působil jsem pět let na konzervatoři a zjistil, že mě to zase tak neuspokojuje. Tancování je takové nejintenzivnější; nejkřehčí bych řekl že je to zpívání. Pět let jsem hrál v muzikálu Kráska a zvíře, kde jsem pochopil, proč to mají zpěváci těžké - když mátě něco s krkem, tak to prostě ošidit nejde. Nejlehčí to mají asi činoherci. Mluvit umíme všichni - samozřejmě otázka je jak. Teď nechci činohru nějak zlehčovat nebo podceňovat; myslím, že to je jako v každém oboru - těch výborných je málo.

Co ze současné tvorby vás oslovuje?
Rozeznávám věci profesionální a amatérské. Já mám rád ty profesionální, i když vím, že amatéři to zase dělají s o to větší chutí. Své umění prožívají a dávají do něj všechno. To se taky cení, ale oni sami z toho mají nakonec vždy větší zážitek než publikum. To je právě kouzlo profesionality - že se ten pocit má přenášet na lidi, a lidé si mají z divadla nebo koncertu odnášet nevšední zážitek. V tom spočívá smysl umění. Nemůžu říct, že bych něco preferoval - když mě něco zaujme, znamená to, že se mi to líbí.

Řídil jste soutěž taneční akademie v Římě. Zajímáte se o taneční soutěže pořádané v České republice?
Je zajímavé, že zahraničí mě oslovuje neustále, zatímco do poroty v domácí soutěži mě nikdo nezve. Asi si vystačí. V Římě teď už proběhne pátý ročník mezinárodní soutěže jak v klasice, tak v současném tanci.

Jak se díváte na současný tanec a na to, co se označuje za modernu?
To je věc provedení a nápadu. Uvádějí se večery poskládané z kratších věcí, podobně jako dělal kdysi Pavel Šmok. Ty většinou řeší nějaký problém, kterému - abych pravdu řekl - moc nerozumím. Ze současných věcí já nejvíc uznávám Jiřího Kyliána, který je podle mě geniální choreograf.

Viděl jste nové představení Mozart? Mozart!
Ještě ne, protože jsem byl zrovna v Kambodži na návštěvě u krále. Je to můj spolužák z konzervatoře; mluví perfektně česky a krásně tančí . U příležitosti výročí padesáti let česko - kambodžského přátelství jsme tam jeli a společně s králem zazpívali asi 15 lidových písní. Já mám tyhle písničky rád, takže jsme zpívali s klavírem a harmonikou Ach synku synku, Proč bychom se netěšili. Krále tam slyšeli zpívat vůbec poprvé v životě. Sjeli se všichni čeští velvyslanci v Asii - asi 25 lidí; a Norodom Sihamoni dal každému dárek na památku. Já dostal stříbrného slona pro štěstí, tak věřím, že mi ho skutečně přinese. Král je opravdu chytrý, vzdělaný člověk - když jsme pak seděli u něj doma v tom paláci, kde má celoročně ozdobený vánoční stromeček jako vzpomínku na Evropu, bavili jsme se o sociální situaci v zemi. Leží před ním teď velký úkol - dal si závazek těm lidem pomoci, dostat je z toho zbídačeného stavu . Bylo to opravdu moc krásné. Dojemné a důstojné.

Zdroj: Jitka Beránková, beranky@seznam.cz