Ve službách světové divadelní diplomacie

4. června převzala paní Jarmila Gabrielová  (na fotografii s prezidentem OISTATu Michaelem Ramsaurem) na zasedání výkonného výboru OISTATu cenu USITT Award za přínos v oblasti performing arts. Tuto cenu před ní obdržela celá řada významných světových osobností, především divadelních tvůrců. Paní Gabrielová nepatří mezi umělecké divadelní pracovníky v tom běžném slova smyslu. Přesto pro české a světové divadlo vytvořila hodnotné a nezanedbatelné dílo. Její zásluha spočívá v oblasti lidské komunikace a jemné diplomacie. Svými schopnostmi, zkušenostmi, konstruktivností a trpělivostí pomáhala realizovat desítky let kontakty českého divadla se světem a prostřednictvím Pražského Quadriennale pravidelná setkání světových divadelníků v Praze.

Pracujete v Divadelním ústavu od jeho založení a byla jste i u příprav prvního PQ v roce 1967. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Nechci unavovat obšírnou historií PQ, ale protože jsem se ocitla v kategorii pamětníků, chci upozornit, že myšlenka PQ vznikla už dávno, již za první republiky. V roce 1934 se konala velká výstava v Paříži a té se zúčastnili též naši jevištní výtvarníci Hofman, Feuerstein, Muzika, Kouřil, Gabriel, Hradský. Tehdy vystavovali návrhy výprav jako výtvarníci, protože scénografie ještě neexistovala jako samostatný obor. Po výstavě nastala mezi francouzskými intelektuály diskuze o potřebě mezinárodní společnosti výtvarníků, která by zajišťovala jejich vzájemné kontakty. V ní by měla být i sekce jevištních výtvarníků. Pak byla válka, ale po ní se hned začaly rozvíjet kulturní styky a např. první iniciativa pro vznik UNESCA vznikla v Praze v roce 1946 - 47 na zasedání intelektuálů a o rok později, při UNESCU, první velká mezinárodní nevládní divadelní organizace jménem Mezinárodní divadelní ústav. Praha byla opravdu velmi významným kulturním centrem. Pak to všechno zamrzlo. Československo bylo sice členem Mezinárodního divadelního ústavu, ale jen formálně. Až po roce 1957 se začalo něco dít. To se poprvé účastnila delegace čs. divadelníků kongresu ITI, který byl, myslím, v Aténách.

Ale to ještě dnešní Divadelní ústav neexistoval a do prvního PQ bylo deset let…
To je komplikovanější historie. Divadelní ústav vzniknul v roce 1959, sem přešlo národní středisko ITI a při něm byl později založen, v roce 1968, OISTAT, což je Mezinárodní organizace scénografů, divadelních architektů a techniků. Opět v Praze!

A jak v těch komplikovaných dějinách figurujete Vy?
No, já jsme přišla Divadelního ústavu hned po jeho založení, poté, co mě vyhodili z ministerstva kultury.

Co jste provedla?
Byla jsem oficiálně označena za jugoslávského... teď jsem zapomněla, jak se tomu říká..

Diverzant.
Ne, ne. To mělo speciální název...

Špion.
Taky ne. Jmenovalo se to ještě jinak... jo - revizionista.

Vy jste tedy pracovala na ministerstvu kultury...
... informací a osvěty. Tak se to jmenovalo. Pracovala jsem tam jako referent v zahraničním oddělení. Měla jsme na starosti Švýcarsko, pak Rumunsko a frankofonní země.

Mimochodem, kolika jazyky hovoříte?
Jenom anglicky, francouzsky, německy, rumunsky a rusky.

Takže z ministerstva jste nastoupila do Divadelního ústavu...
Ano. Přijala jsem nabídku od dr. Soukupové, protože jsem se nemusela nikam daleko stěhovat. Prostě jsem jen přešla do vedlejšího paláce. Bylo mi 32 a čekala jsem miminko, takže jsem přivítala, že mohu celkem v klidu odejít. A ten ústav mě lákal. Byla tam možnost chopit se určité iniciativy, zejména pokud jde o zahraniční styky.

Kdo s Vámi patřil k těm zakládajícím členům?
Třeba dr. Kopáčová, dr. Vladimír Lébl, otec Petra Lébla, dr. Herrmannová, o něco později přišel Vladimír Vašut, dr. Vladimír Jindra a dr. Miroslav Křovák. A poměrně zakrátko ještě přibyla dr. Věra Ptáčková a dr. Sylva Marešová do scénografického a do hudebního oddělení Milada Marková, která se věnovala operetě. A já jsem měla na starosti zahraniční styky a propagaci. Dodnes si vzpomínám, jak jsme velice těžce, bez zkušeností, rodili první zahraniční bulletin! Postupně Divadelní ústav převzal pod svá křídla národní střediska divadelních nevládních organizací, tzv. NGO, jak se v říká v unescovské hantýrce. A přes tyto nevládní organizace, jakožto kanály mohlo něco prosáknout ven - na západ a naopak.

Jak se v roce 1959 dařil ten "průsak"?
V roce 1959 se už musela přece jenom začít respektovat určitá mezinárodní pravidla. Byli jsme členy UNESCA. Už byly možné určité oficiální výměny, mluvím teď jenom o sféře divadla. V Paříži se rodilo Divadlo národů, velký festival, který znamenal průlom ve vzájemném poznávání divadelních kultur. To byla pro nás velká šance. Samozřejmě, že výběr představení a divadla, které se mohlo zúčastnit, podléhal oficiálním místům. Takže můžeme diskutovat o tom, jak bylo moudré vyslat do Paříže představení Národního divadla, v němž Loupežníka hrál sice vynikající, ale přece jenom již poněkud starší Karel Hoger. Nebo, proč nás reprezentovala Atlantida, která sice měla mírové poslání, ale byla ve verších, kterým nikdo nerozuměl. Při Divadle národů a při ITI vznikla i Univerzita Divadla národů, na jejíž stipendium jel třeba režisér Dudek. Nebo režisér Radok jel na kongres ITI do Tel Avivu. To mimochodem považuji za jedno ze svých velkých vítězství. Takhle jsme se postupně propracovali až k tomu Quadriennale.

Za vznikem Quadriennale jsou úspěchy našich jevištních výtvarníků v Brazílii. Ale jistě to nebylo tak jednoduché.
To tedy ne. Zrod PQ je hoden delšího zpracování. Tehdejší ministr školství a kultury jménem František Kahuda byl muž docela tolerantní a taky pohodlný. V roce 1963 se zúčastnil pro nás velmi úspěšného Biennale v Sao Paulu. Čeští scéničtí výtvarníci - Tröster, Vychodil, Svoboda, Trnka aj. získali zlatou medaili a Kahudovi tam Brazilci navrhli, jestli by nemohlo být Biennale taky v Evropě, resp. v Praze. Kahuda si tedy zavolal dr. Soukupovou, jestli by nešlo u nás to Biennale pořádat. Dr. Soukupová po poradě s dr. Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie, usoudila, že je to pro náš stát se stálými ekonomickými problémy vyloučeno. Tehdy přijel do Prahy představitel Biennale z Brazílie pan Francisco Matarazzo Sobrinho, dobrý přítel dr. Kotalíka , s nímž se dohodlo, že bychom do Prahy mohli převzít pouze scénografickou část; přemístit celé Biennale totiž nepřicházelo v úvahu. Po dlouhých jednáních dr. Soukupová rozhodla, že to zkusíme. Tehdy bylo obesláno asi 22 zemí. Ale nebyl vhodný výstavní sál! Zachránil nás Bruselský pavilon, který byl z EXPO 58 přenesen na Výstaviště, tedy do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

V jakém matematickém poměru vystavovali země západu a východu na prvním PQ? Bylo to 1:1?
Tak by se to nedalo říct. Vždyť těch vystavujících socialistických zemí nebylo víc než šest. Zbývající většina byly převážně evropské země, z Asie vystavovalo jen Japonsko, z Latinské Ameriky Brazílie, Argentina a Mexiko, z Afriky Tunis a účastnili se i jevištní výtvarníci z Austrálie.

Jaká byla odezva?
Předčila naše očekávání, PQ vzbudilo ohromný ohlas. Doma i ve světě. V té reakci bylo jistě i něco manifestačního. Bohužel dokumentace z prvního ročníku není valná, nedochovala se.

A co na to naše ministerstvo?
Já bych řekla, že ze začátku bylo zdrženlivé jako ostatně ke všem mezinárodním akcím, kde nefiguroval jenom socialistický tábor. Na druhé straně, ten úspěch a ohlas venku, spojený s poznáváním československé kultury, nebylo možné opomenout. Nezapomeňte, že se psal rok 67 a blížilo se Pražské jaro. Měli jsme naději, že se v této linii bude pokračovat. Hned při hodnocení prvního PQ se podával návrh na jeho pokračování podepřený doporučeními různých mezinárodních divadelních kapacit a osobností . A navíc se v roce 68 na základě schůzky mezinárodních odborníků na PQ, sešel i tzv. ustavující výbor k založení nové mezinárodní organizace, která už přímo nesla název Mezinárodní organizace scénografů a divadelních techniků, tedy OISTAT.

Jaká byla tehdy role této nevládní organizace?
Měla především za úkol vytvořit platformu pro setkávání, konfrontaci, výměnu zkušeností mezi jevištními a kostýmními výtvarníky, divadelními architekty i techniky. Krátce po založení došlo ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Právě zvolený prezident OISTATu architekt Walter Unruh se vyděsil, obával se, že právě založená organizace zase rychle skončí a nebýt dr. Soukupové, která hned z dovolené v Jugoslávii za ním jela do Wiesbadenu, bůhví jak by to dopadlo. Podařilo se jí přesvědčit ho, jak je taková mezinárodní organizace důležitá právě v této situaci. Naštěstí to pochopil a činnost jak OISTATu i přípravy druhého PQ mohly pokračovat. Byl to opravdu tanec na ostří nože. Na jedné straně se československá vláda chtěla reprezentativní mezinárodní výstavou chlubit a na druhé straně jí kladla překážky. Kdo tu dobu neprožil, tak to nepochopí.

Jsou to dějiny nesnesitelně jemné diplomacie. Ale ti, co to neprožili si spíš nedokáží představit, jak jste bez internetu, faxu a mobilních telefonů mohli takovou výstavu zvládnout?
Dnes už nikdo neví, co to byl dálnopis, jak se telefonovalo na žádanky a to nemluvím o systému ročních plánů a cestách mimo plán. Byla to trochu Dichtung und Wahrheit. Z rozporu básnění a skutečnosti se rodila realita. Dnes už z toho zbyly jen humorné příběhy. Jako např., že jsme měli zajištěný sál na výstavu, termín znal celý svět a v březnu nám sdělili, že výstava se nemůže konat, protože ve Sjezdovém paláci, tak se Průmyslový palác tehdy nazýval, bude sjezd strany. Nám to nevadilo, my jsme byli vzadu v Bruselském pavilonu.Ale oni, že to nejde míchat - straníky a zahraniční umělce. Ujišťovali jsme je, že v té době se tam bude jenom instalovat. Ne - zamítnuto! Ale našli se "rozumní" lidé - 1. náměstek ministra kultury povolal vojáky, kteří vykopali příkop mezi Sjezdovým palácem a "Bruselákem" - nikdo to nechápal, prostě tam udělali velikou díru, aby se "to nepromíchalo". Když obě akce skončily, příkop se zase zaházel.

Asi mi neodpovíte, na jaké PQ vzpomínáte nejraději, ale určitě existují lidé, na které ráda myslíte.
Je jich dost. Jako prvního bych určitě jmenovala Denise Bableta, který již bohužel mezi námi není. Byl pro mě hlavním nositelem myšlenky významu jevištního výtvarnictví pro divadlo. Já nejsem vzděláním teatrolog, takže to co mi říkal v 60. letech Bablet, bylo pro mě objevné. S Josefem Svobodou byli taková velmi zajímavá dvojice. Bablet byl Alsasan, proto mluvil dobře německy. Svoboda německy uměl velmi dobře. Mohli spolu komunikovat bez tlumočníka. S Denisem Babletem jsme přesvědčili Svobodu, aby se účastnil práce OISTATu nejenom ve funkci generálního sekretáře - o to se zasloužila dr. Soukupová, která Svobodovi slíbila, že my se postaráme o administrativu a on bude reprezentovat. Bablet ho dotáhl na jednání, konference, kongresy. Mě se podařilo uchovat řadu příspěvků, které Svoboda pronášel, a to jsou neobyčejně zajímavé věci. Nejsou to žádné triviální pozdravy přítomným, ale skutečné rozbory, analýzy, názory někdy i přímo polemické.

Jsou publikované?
Ne, dosud nejsou. Nepočítám-li bulletin OISTATu. K dalším výrazným osobnostem patřili nepochybně Belgičani - Serge Creuz, bohužel taky už nežije. Byl to vlastně především malíř a také scénograf, vynikající člověk, který se pohyboval v intelektuální skupině frankofonních divadelníků. Uměl fantasticky vyprávět a byl to známý buřič. Vždycky to byl on, kdo na schůzích OISTAT vystupoval a říkal, že když je Havel zavřený, tak my musíme udělat něco proti tomu. Zajímavé, že tehdejší prezident, kterým byl Joel Rubin , Američan, říkal: "Ale kamaráde, vždyť bychom jim uškodili, na to musíme jinak." A pak přišel pingl - toto se odehrávalo v hotelu Evropa - a zašeptal "Bacha, štěnice!" Tak jsme se odstěhovali a šli jsme zasedat jinam. Pak to byl Arnold Adar z Izraele. To byl scénograf a divadelník z Drážďan, který odešel do Izraele a reprezentoval Izrael v OISTATu... Vedle něj Shaike Weinberg z Izraele, neobyčejně vzdělaný a chápavý člověk. Byl v něm takový smutek Ahasvéra - člověka putujícího a hledajícího, kde zakotvit. Nakonec zemřel v Americe. Byl výrazný režisér, zasloužil o rozvoj divadla v nově vzniklém Izraeli, i když se tam významnějšího ocenění nedočkal. Dále musím jmenovat paní Rosamond Gilderovou z USA, která byla prezidentkou ITI a přijížděla do Prahy na PQ a do jisté míry sponzorovala americkou účast. Měla velké nakladatelství, hovořila francouzsky a byla velmi vzdělaná. Dovedla se ohromně uplatnit a měla velký vliv v mezinárodní divadelní společnosti. Navíc upozornila americké divadelníky na české divadlo a do Prahy přivedla celou řadu Američanů... A zrovna tak to byl scénograf David Borovskij z Moskvy, jevištní výtvarník Valerij Levental - který byl členem porotě na posledním PQ O3, Mexičan pan Ledesma Alejandro Luna, který vystavoval na prvním PQ a na to minulé přijel s celou rodinou. Bylo to opravdu mnoho lidí, nemohu je všechny jmenovat, to bych na mnohé zapomněla. Například na Brity, kteří si to mimořádně zaslouží - Ralph Koltai, Timothy O´Brien aj., to prostě nejde...

Nedávno jste za to všechno, co tvoří tyto Vaše vzpomínky obdržela cenu, kterou před vámi dostali renomovaní umělci - například jmenovaný Josef Svoboda, ale i Phillip Glass.
Musím říct, že mě to nejen velmi potěšilo, ale i tak trošku zarazilo, protože všichni ostatní nositelé této ceny jsou tvůrci, mezi které jsem se nikdy neřadila. Jestli jsem něco opravdu přinesla, tak to byly dobré kontakty a přátelské vztahy. Snažila jsem se přes všechny ty bariéry udržet komunikaci, i když jsme někdy museli jednat i o nepříjemných věcech, a naše stanoviska se někdy různila. Vždycky jsme si uchovali dobrý vztah a věřím, že jsem nikdy nikoho z těch lidí nepodrazila. Myslím dokonce, že mám mezi nimi i mnoho dobrých přátel. Ale když jsem viděla ten návrh na tu cenu, tak jsem se málem skácela do mdlob.

Jana Návratová, Divadelní ústav