Veselá Prodaná nevěsta aneb Kritika na kritiku

Už jsem četl hodně žlučovitých kritik, avšak kritika paní Heleny Havlíkové na novou Prodanou nevěstu v Národním divadle z Lidových novin 29. září předčila všechny. A tak si kladu otázku – kdo je vlastně kritik? Je to ten, který určuje měřítka, jak má co být? Je to snad ten, kdo kritizovanou činnost i umí? Těch pár požehnaných, kteří si dali tu práci důkladně poznat, co kritizují, těch pár citlivých, kteří věděli, co dá za úsilí cokoli vytvořit, těch pár moudrých, kteří pochopili, že kritik také pomáhá, těch už dlouho není. Nabyl jsem dojmu, že to jsou většinou jen ti, kteří už předem hledají, jak co rozsekat na kusy, potopit, upozornit na nemožnost takové inscenace – a co víc, ublížit. Ublížit pokud možno všem. Čtenář, který inscenaci neviděl, pak už jen mávne rukou a řekne: „Zase jedna hrůza v Národním divadle“. A přitom to není pravda. Ale pěkně popořadě:

Už název článku „Smutná nevěsta v Národním divadle“. Zajímavé. Kdykoliv jsem se otočil na publikum, viděl a slyšel jsem je smát se a tleskat – po áriích i po celých scénách. Tedy mne napadá – neměla by paní kritička také odsoudit diváky? Co si to publikum dovoluje, že se mu to líbí? Na pranýř s ním! Uvědomuji si však, že mohla paní Havlíková užít slova „smutná“ ve smyslu „špatná“. Ale to také není pravda. Například píše, že „celek byl neuspokojivý kvůli chabým sólistům a špatné souhře orchestru se zpěváky“. A konkrétněji o sólistech například: „Luděk Vele se uchyloval k přibližnosti či jakési umělecké recitaci.“ A vidíte – já jako dirigent, skladatel a hudební režisér (rozhlasem počínaje a Supraphonem konče), který jsem v této profesi natočil kdejakou operu (naposledy Dalibora se Zdeňkem Košlerem), jsem považoval výkon Luďka Veleho za skvělý, dokonce mi připadal, jako by dostal novou mízu, chuť pracovat, chuť vytvořit postavu, což se mu v mých očích i uších povedlo. Nebo rozhořčení kritičky nad tím, že Jaroslav Březina si jako Vašek přidával koktání – za 70 let, co jsem na světě (a z toho 50let žiji hudbou) jsem takového Vaška ještě nezažil. Byl přesný, zpíval čistě, srozumitelně, zvučně a vytvořil skvělou postavu.

Co mne však ve zmíněné kritice zcela ohromilo, je toto: „Nevyšla ani choreografie potácející se mezi West side story a Televarieté“. Kdybych chtěl být také žlučovitý, poradil bych paní Havlíkové, aby se šla k paní Košíkové učit, co je to polka či furiant, aby se poučila o lidovém umění, o prvcích lidového tance a jeho humoru. To samé bych jí doporučil ohledně kostýmů – když už paní kritička poznala, že na scéně šlo o pole a dožínky, bylo pro ni asi těžké rozpoznat v kostýmech barvy rozkvetlé louky, kde modrá nemůže chybět. Nebo komedianti, kteří mají jen krátkou ukázku na to, aby zaujali publikum – to se jim nepodařilo? Sklidili největší potlesk s výkřiky nadšení.

Tak proboha pro koho je ta inscenace? Pro diváky, kteří se chtějí bavit, slyšet geniální hudbu, vidět svěží představení, hrané a zpívané s chutí nebo pro kritiky, kterým vadí, že Vašek zakoktá o jednu slabiku déle? Kteří mluví o režijní bezradnosti, když každý nezaujatý divák vidí jemnou poezii, ale i furianství a vtipné gagy mezi hlavními aktéry, vidí rozpohybovaný a roztančený sbor, na kterém je navíc znát, že jej to baví - není právě tohle deviza zmíněné inscenace? Vždyť ta chuť a radost byla z jeviště cítit. To je energie, která se na nás přenáší a jen ten, kdo ji záměrně nechce přijmout, ji necítí a je chudákem hodným k politování.

Můj moudrý profesor skladby, Miloslav Kabeláč nám kdysi jako reakci na naší ostrou kritiku jedné skladby řekl: „Víte, když chcete něco dělat, musíte to dobře umět. Avšak když chcete něco odsoudit, musíte to umět ještě lépe.“ Odsoudit nebo zbořit něco je snadné, naopak něco vytvořit a vystavět vyžaduje velké a namáhavé úsilí, hodiny, týdny, měsíce i roky dřiny, obav, nejistoty, odříkání, hledání, nalézání a znovu hledání do nekonečna. A někde na této cestě vznikne dílo. Dobré, lepší, nejlepší nebo i horší. Kdo však si na toto úsilí sáhl, nikdy nebude žlučovitě kritizovat, nebude záměrně škodit, ale bude soucítit a radit.

Abych to ukončil. Nepatřím k těm, kteří by neviděli nedostatky. Naopak má profese vidět nedostatky přímo vyžaduje. Vidím některé i ve zmíněné inscenaci a věřím, že je vidí i tvůrci tohoto představení a budou je časem odstraňovat. Držím jim palce, cítím s nimi a přeji jim, aby se nenechali odradit a pokračovali v dobrém úsilí. A všem divákům naopak toto představení vřele doporučuji.

Jaroslav Krček

Autor je skladatel, dirigent a hudební režisér

Zdroj: gabikrckova@seznam.cz