Vídeňský Burgtheater pozval Pražany do továrny na čokoládu

PRAHA 16. listopadu (ČTK) - V rozverném duchu se nesla závěrečná inscenace Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Scénickou perzifláž Mozart s.r.o., kterou režisér a autor Franz Wittenbrink věnoval nadcházejícímu 250. výročí narození geniálního skladatele, představil v historické budově Národního divadla v Praze vídeňský Burgtheater.

Úvod večera byl ale vážný, neboť velvyslankyně Rakouské republiky v Praze Margot Klestilová Löfflerová předala za přítomnosti premiéra Jiřího Paroubka a dalších hostů zástupcům této prestižní přehlídky vyznamenání. Ředitelka festivalu Jitka Jílková byla oceněna zlatým Čestným odznakem za zásluhy o Rakouskou republiku a vedoucí produkce Pavel Jelínek Zlatým odznakem Rakouské republiky. Obě ocenění jim udělil rakouský prezident Heinz Fischer.

Zaplněné hlediště se po rozevření opony ocitlo v továrně na čokoládovou specialitu - Mozartovy koule. Přímo od tovární linky diváci sledovali hororové vize komerčních symptomů oslav 250. výročí Mozartova narození. Zazněly přitom ukázky z Mozartových děl, převážně nově otextovaných, lidové písně, spirituály, šansony a průřez hudbou 20. století až k Falkovi a Britney Spearsové včetně swingu a jazzu.

"Z legend se stávají klišé. Zvykli jsme si nekriticky přijímat legendy a omyly. Jen zřídka se někdo odhodlá vydat se k jejich podstatě," míní Wittenbrink, který na jednom z minulých ročníků festivalu německého jazyka v Praze představil písňový večer Sekretářky. Jeho českou verzi pak uváděla činohra Národního divadla a připravuje ji Divadlo Bez zábradlí.

Podle Wittenbrinka mají legendy, obestírající Mozartovu biografii, často ještě delší život, než ty o jiných skladatelích. Z nich vznikla klišé, která dnes bez zábran zpeněží odborníci na reklamu. A nejlepším příkladem toho je prý Mozartova koule, kterou podle některých měl stvořit skladatel samotný.

Desítka herců, kteří zpívali, hráli na kornet, klarinet, sopransaxofon, lesní roh a kytaru musela několikrát přidávat. V moderní inscenaci se objevila nostalgie, humor i sociální téma. "Mozart prostě letí, jinak máš potíže se šéfy," zaznělo z jeviště.

Počátky vídeňského Burgtheatru sahají do roku 1741. Syn císařovny Marie Terezie Josef II. ho o 35 let později svým dekretem podřídil císařskému dvoru. V roce 1888 byla otevřena nová divadelní budova a dřívější dvorní divadlo převedeno pod správu státu. Od roku 1919 se nazývá Burgtheater. O tři roky později získalo takzvaný Akademietheater, který podstatně rozšířil dramaturgický záběr.

Každý z intendantů přispěl svým způsobem k rozvoji této scény. Například Gerhard Klingenberg přivedl ke spolupráci Otomara Krejču, Achim Benning ji otevřel zakázaným českým dramatikům Václavu Havlovi a Pavlu Kohoutovi.

Jiří Borovička spm mal