Videoinstalace Roberta Wilsona vystavuje Galerie Jiří Švestka
Videa ze série proslulého amerického divadelního režiséra a scénografa Roberta Wilsona, který právě dokončuje v Národním divadle v Praze inscenaci Čapkovy Věci Makropulos, vystavuje ode dneška pražská Galerie Jiří Švestka. Do 22. ledna na ní představí třináct videoprací spočívajících ve stylizovaných portrétech slavných herců, spisovatelů a dalších osobností.
Wilsonovy práce se promítají na rozměrných televizních obrazovkách. Doplňují je ruchy, zvuky i hudba. Délka videí je od jedné do dvaceti minut.
"Ještě se nám nikdy nestalo, aby nás jako teď oslovila produkce věhlasného umělce s nabídkou uspořádat jeho výstavu," řekl před dnešní vernisáží majitel galerie Jiří Švestka. Expozice byla naposled v Karlsruhe. Organizátoři s pražskou galerií společně vybrali tucet videí, přičemž minimálně jednou tolik jich mohou návštěvníkům promítnout na požádání. Obsah expozice je tak možno i proměňovat.
"Pan Wilson v nich geniálně propojuje svět výtvarného umění se světem divadla. Každou z nich přitom připravuje až několik týdnů. Svoji sérii 'high definition' videoportrétů stále rozšiřuje a hledá i zajímavé nabídky či zakázky. Tak například vytvořil videoportrét švýcarského podnikatele a sběratele umění Luka Hoffmanna," vysvětlil Švestka.
Před Wilsonovou kamerou se ocitli například Macaulay Culkin, Steve Buscemi, Willem Dafoe, Jeanne Moreauová, monacká princezna Caroline, Johnny Depp, Winona Ryderová, tanečník a choreograf Michail Baryšnikov, jeden se světových šampionů v zápasu sumo, obyčejný skunk pruhovaný, dikobraz či sova. K videím zní mimo jiné hudba Lou Reeda, Richarda Wagnera, Ludwiga van Beethovena či Carla Marii von Webera. Jiné jsou naopak téměř bez zvuku. Některé práce podle Švestky připomínají obrazy starých mistrů Tiziana či Vermeera.
Robert Wilson se narodil v roce 1941 v Texasu a je v celosvětovém měřítku považován za čelného avantgardního divadelního režiséra. Jeho inscenace patří mezi nejvíce revoluční divadelní počiny vůbec a sám Wilson je v tomto ohledu považován za vizionáře. Svou průkopnickou prací v oblasti scénického designu změnil svět divadla jako nikdo předtím. V roce 2002 se mu dostalo uznání za režijní zpracování Osudu Leoše Janáčka v Národním divadle v Praze. Letos tam inscenoval Janáčkovu Káťu Kabanovou.
Wilson započal své videoportréty celebrit v 70. letech dvacátého století, mimo jiné portrétem Louise Aragona. V těchto dílech vytváří surreálné a často velmi teatrální scény, částečně odkazující na životopisné aspekty portrétovaných herců či na jevy propojující různé kultury. Používá dramatické osvětlení a stínové efekty. Prvky z popové kultury, módního návrhářství, designu a sdělovacích prostředků do jeho prací pronikají stejně jako opera, literatura či klasický tanec.
V některých videoportrétech Wilson odkazuje ke klasické portrétové malbě; v kolážovém portrétu Jean Moreauové například vkládá hlavu slavné herečky do obrazu Nicholase Hiliarda s názvem Marie, královna Skotska. Jeho sérii nazvanou VOOM Portraits lze proto podle galeristy vnímat jako pokračování klasického portrétu převedením do nových médií.
Zdroj: Jiří Borovička, mkv
