Vladimír Mikulka: Variace inspirovaného divadla

Hradecké divadlo Dno jsem poprvé viděl na loňském Přeletu nad loutkářským hnízdem. A bylo to setkání více než příjemné: Dnu se nejprve podařilo přebít neosobnost novodvorského sídlištního kulturáku rozjuchaným muzicírováním v prostoru obzvláště nevlídného trojúhelníku šatny-WC-vrátnice, dobrou náladu udrželo i během zdlouhavého přesunu publika do sálu - a nakonec na slibné entrée navázalo velmi komunikativním představením. V rámci trochu ospalého a chladného festivalu představovalo vystoupení Dna vítanou oázu spontánnosti a všeobecné radosti ze hry.
Vzpomínka na listopadový víkend na Novodvorské souvisí s touto recenzí jen docela volně; jde spíše o to hned v úvodu zdůraznit, že v případě Dna nemá smysl popisovat pouze divadelní inscenaci v užším slova smyslu. Sdílení dobré nálady, maximální vstřícnost a s tím související "nalomení" publika ještě dříve, než vůbec dojde na divadlo, tvoří neodmyslitelnou součást celé produkce, stejně jako uvolněná atmosféra v průběhu samotného představení. To vše se samozřejmě odráží nejen ve vstřícnosti diváků, ale zároveň významně spoluurčuje divadelní poetiku souboru.

Při svém vystoupení v pražské Damúze nabídlo Dno celkem tři tituly: po krátké úvodní hříčce Oslík následoval zhruba dvacetiminutový "múzy-kal" Rybstory a půlhodinová Variace na známé téma Cyrano. Večer zakončil koncert kapely Kratochvílovic Honzíci, jednoho z několika odštěpných hudebních těles divadelního souboru. Společným jmenovatelem a zároveň spolehlivým základem všeho dění je přitom cosi, co by snad bylo možné nazvat v dobrém slova smyslu jarmarečností (jistě to souvisí i s tím, že Dno často hrává "pouličně" či "příležitostně"). Klíčovou úlohu má v tomto ohledu Jiří Jelínek (jinak též autor většiny textů Dna), který napůl naivně, napůl ironicky promlouvá k divákům a zároveň poněkud chaoticky organizuje dění na jevišti i v hledišti. Na jeho bezprostřednost a svérázné osobní kouzlo plynule navazuje vlastní představení, jehož protagonisté rovněž nikdy nemají daleko k pobavenému odstupu, díky jemuž jsou přijatelné i občasné úlety k humoru poněkud infantilnímu; případné technické zádrhele (třeba když loutce upadne nožička) působí spíše jako milé zpestření, než jako vážný problém.

Novozákonní anekdota Oslík je sice v porovnání s Rybstory a především Cyranem záležitostí spíše marginální, představuje však velmi přehledné shrnutí poetiky Dna. Příběh pojednávající narození Krista z pohledu osla, v jehož chlévě k dějinné události došlo, mísí zdánlivě naivní roztomilost (oslík, který vozí děti okolo náměstí), lehkou absurditu (oslík jde po práci hrát šachy s volem), drobné shazující žertíky a "nepřípadnosti" (například porod Ježíše), ale také docela drsný černý humor (vyvraždění neviňátek oslíka potěší, protože už má dětí plné zuby). Jiří Jelínek s naprostou samozřejmostí přejde z úvodního proslovu do role vypravěče a komentátora, obstarává též všechny vedlejší postavy; titulní oslík je maňáskem na ruce Johany Švarcové. Velmi šikovně se přitom využívá napětí mezi loutkou a samotnou herečkou: stejně jako vypravěč i Johana Švarcová svým výrazem vlastně dění neustále komentuje, byť beze slov, a nenechá tedy diváky volně jít s příběhem. V kontrastu k robustní komice Jiřího Jelínka navíc vynikne její stylizace do bezelstné dívčí nevinnosti - náležitě shozené ve chvíli, kdy křehká dívenka začne s vervou tvrdit muziku tím, že buší nebohou loutkou do improvizovaného bubnu.

Obdobné postupy používají i obě rozsáhlejší dílka. Rybstory slučuje anekdotu, jejíž jádro tvoří pohádka o rybáři a splněných přáních, s vděčnou pseudomuzikálovou formou; kromě hudby a zpěvu (ne vždy bohužel úplně přesvědčivého) zde do popředí vystupuje výtvarná stránka, která dokonce místy připomíná charakteristické hračičkaření Buchet a loutek. Spřízněnost Dna s Buchtami a loutkami je však patrná i v řadě dalších ohledů. Týká se to koneckonců i nadstandardně přátelského zacházení s diváky, prolínání divadla s hudbou a svým způsobem i upřednostňování variací známých příběhů před původními náměty - jakkoli se v případě Dna stejně dobře může jednat o doznívání studentské záliby v parodii.

Po zásluze nejúspěšnějším titulem Dna je Variace na slavné téma Cyrano, inscenace zajímavá mimo jiné už tím, že kombinuje "normální" činohru s technicky dobře zvládnutým a nápaditým "divadlem rukavic". Jedná se skutečně o variaci, která sice zachovává základní obrysy příběhu a ozvuky několika scén Rostandovy hry, nepokouší se však Cyrana převyprávět se vším všudy. Vedle očekávatelné legrace se zde objevují i pasáže "romanticky smutné", byť je jejich srdceryvnost rozumně udržována v přijatelných mezích osvědčeným drsným humorem; s uznáním lze též kvitovat, že se Dno vyhýbá svůdné prvoplánové parodii. Na větší ploše se navíc ukazuje, že inscenátoři nezůstávají u pouhého nápadu použít rukavice, ale dovedou s ním dále pracovat: jak co do samotné animace (půvabné jsou především milostné duety Roxany, Cyrana a Kristiána), tak po výtvarné stránce - např. gaskoňskými kadety v podobě formace zelených pletených rukavic připevněných na smetáku,násilnickými boxerskými rukavicemi, až po žlutou gumovou rukavici nešťastně zamilované chůvy, jejíž dojemnou náklonnost Cyrano necitlivě přehlíží.

Rovnocenné však jsou i hrané výstupy. Dno přesvědčivě ukazuje, že má velmi slušný potenciál i zde a že umí (jmenovitě režisér Komárek) účinně využít osobitého herectví jednotlivých účinkujících. Vedle jaksi podezřele nevinného půvabu sester Švarcových (coby Roxany a Chůvy) a věcného, posmutněle vědoucího Cyrana Jiřího Knihy díky kontrastu opět vynikne expresivní Jiří Jelínek, jenž je do role zabedněného krasavce Kristiána obsazen výrazně proti typu. Výstupy, v nichž jeho Kristián postupuje od nevěřícného údivu k neovladatelnému nadšení nad milostným úspěchem, až ke zklamání ze své duchovní nedostatečností, sice vzbuzují zasloužené výbuchy veselí, nikdy však není překročena mez, za kterou už by se postava změnila v pouhou karikaturu bez nároku na empatii diváků.

Právě spolehlivé vědomí míry a cit pro věc (ať už se jedná o intuici nebo výsledek racionálních úvah) neocenitelně doplňuje nakažlivou jiskru, kterou Dno zaujme hned na první pohled - a má tak na povýšení produkce souboru nad úroveň "pouhé" studentské legrácky přinejmenším stejnou zásluhu, jako jeho velmi slušná technická zdatnost. Jakkoli jsou všechny zde zmiňované inscenace velmi milým diváckým zážitkem, Variace na slavné téma Cyrano potvrzuje kvality souboru nejprůkazněji - právě zde se totiž nejvýrazněji podařilo překročit hranici mezi zábavnou skládankou veselých a dojemných výstupů a celistvým tvarem. Něco takového nebývá ani zdaleka pravidlem i v případě renomovaným profesionálních souborů.

Vladimír Mikulka

DNO Hradec Králové - Edmond Rostand, Jiří Jelínek: Variace na slavné téma Cyrano. Režie DNO a T. Komárek. Premiéra 16. 12. 2000.
DNO Hradec Králové - Jiří Jelínek: Rybstory. Režie DNO a J. Jelínek. Premiéra 13. 10. 2001.
DNO Hradec Králové - Jiří Jelínek: Oslík. Režie DNO a J. Jelínek. Premiéra 2. 12. 2001.
Psáno z hostování v Damúze 23. 1. 2002.

Loutkář 1/2002