Vlastimil Harapes přinášel baletu nutné oběti rád
Praha 21. července (ČTK) - Tvrdá nekončící dřina, pot, odříkání - to všechno je balet na vysoké úrovni. Ti, kteří se mu upsali, však tyto nutné oběti přinášejí rádi, tak jako tanečník Vlastimil Harapes. Pětadvacetiletá dráha předního sólisty baletu Národního divadla mu za to dala i slávu, obdiv a uznání. Pro mnohé je jeho jméno dodnes synonymem pro klasický balet vůbec. V pondělí 24. července oslaví 60. narozeniny.
"Jako tanečník už se narodil. Všechny tři sudičky u jeho kolébky byly zřejmě emeritní členky Terpsychořina souboru: jedna mu dala do vínku fyzickou krásu, druhá talent a třetí lásku k divadlu i lásku diváků." Charakterizovat Vlastimila Harapese lépe, než kdysi učinil profesor taneční katedry HAMU Vladimír Vašut, snad ani nejde. Navíc patřil a patří k těm, jimž se podařilo svou popularitou ještě víc otevřít brány baletního umění nejen pro znalce, ale především pro široké publikum.
Cesta kluka z vesničky Droužkovice na Chomutovsku k baletu připomínala tak trochu příběh Billyho Elliota. Narodil se 24. července 1946 jako šesté dítě, benjamínek a jediný kluk v rodině. Sestry byly o mnoho starší. Byl živé dítě a aby vybil energii, chodil do hudební školy a rytmiky. Tak trochu pak vyplnil sen své maminky o baletu.
V roce 1960 ho přijali na pražskou konzervatoř, ale začátky byly krušné. S klasickým tancem se trápil až do 4. ročníku, než pochopil, proč musí udělat ten či onen pohyb, aby jím vyjádřil to, co potřebuje. Absolvoval s vyznamenáním a v roce 1966 dostal smlouvu do Národního divadla. Zdokonalil se na stáži v Petrohradě u A. I. Puškina, který mimo jiné vychoval takové hvězdy, jako byli Nurejev či Baryšnikov.
Klíčovým okamžikem jeho kariéry byl rok 1971, kdy se oficiálně stal sólistou baletu a zároveň zažil první úspěch v Prokofjevově Romeu a Julii. Milovníci baletu nezapomenou na jeho Merkucia, kterému vtiskl okouzlující fanfarónství, humor i provokující rošťáctví, ale ani na Romea, kterého tančil dohromady 20 let. Úspěchy přibývaly doma i v zahraničí, stejně jako role, od princů v Labutím jezeře a Giselle až po vynikajícího Spartaka či Fauna ve Faunovu odpoledni.
"Pětadvacet let mé profesionální kariéry uběhlo, ani nevím jak," přiznal Harapes. Vždycky si říkal, že dokáže odejít včas. "A tak jsem to jednoho krásného dne ustřihl v tom nejlepším," konstatoval. S aktivním tancem skončil ve 45 letech. S Národním se rozloučil v roli Romea v roce 1988, ale ještě vedl baletní soubor Laterny magiky a tančil Odyssea ve stejnojmenném projektu. V kolika představeních a rolích za ta léta účinkoval, ani neví. Ale vždycky měl raději dramatické role, v nichž se dají tvořit charaktery. Vedle svých skoro dokonalých tělesných dispozic tanečníka a skvělé techniky v nich zúročil i herecké nadání.
Národnímu divadlu zůstal Harapes věrný ještě 12 let jako šéf baletu, kterým byl od roku 1990. Smlouvu měl do roku 2004, ale musel odejít od rozdělané práce o dva roky dřív. Nový ředitel si tehdy s sebou přivedl své umělecké šéfy souborů.
Odchodu nelituje. "Jsem jediný baleťák na světě, který se přeorientoval na herce, a to jak muzikálového, tak i takzvaně vážného," komentoval změnu tvůrčí práce. Ani s baletem a choreografií neskončil, spolupracuje se souborem Státního divadla v Košicích, zasedá v porotách soutěží.
S herectvím ostatně začal už za studií. Po debutu ve Starcích na chmelu se objevil v Markétě Lazarové. Popularitu mu přinesly filmy Den pro mou lásku s Martou Vančurovou, Operace mé dcery, Panna a netvor či Jak vytrhnout velrybě stoličku. Natáčení mu pomohlo i v rekonvalescenci po zlomeninách holenních kostí.
Nyní se Vlastimil Harapes věnuje víc divadlu. S Martou Vančurovou hraje v představení Poslední léto o životě Sarah Bernhardtové. Nezanevřel ani na zpěv, svou další lásku.
"Bylo to krásné a hodně mi to dalo," řekl o své baletní kariéře. Podruhé už by zkusil něco jiného, třeba psychiatrii, kde by pomáhal druhým. Pomáhá i tak - mentálně postiženým v centru Oáza a je čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád.
Iva Pokorná rmi hš
