Výstava LUBOŠ HRŮZA / SCÉNOGRAFIE A MALBA 1958 – 2008 v Horáckém divadle v Jihlavě

Výstava Luboš Hrůza / Scénografie a malba 1958 – 2008, která byla zahájena 11. prosince v Galerii V suterénu v Horáckém divadle v Jihlavě, přináší návštěvníkovi poprvé možnost se seznámit s průřezem tvorby jihlavského rodáka Luboše Hrůzy.

Každé jeho tvůrčí období je zastoupeno několika scénografickými díly, aby bylo možné poodhalit a ukázat šíři jeho divadelní tvorby, její ojedinělou formu a individuální vývoj, jak se utvářely v různých dobách a prostředích.

Tvorba Luboše Hrůzy je ve své podstatě vždy věrná jeho osobní svobodné zásadě „jít pod povrch“; hlouběji do podstaty divadelní hry, situace a postavy – s ironií sobě vlastní.

Poprvé jsou vedle scénografických návrhů – obrazů vystaveny také skici zachycující proces tvůrčího myšlení. Společně s fotografiemi realizovaných scénografických návrhů dokumentují vývoj od nápadu k jeho uskutečnění. Kostýmní návrhy zachycují schopnost Luboše Hrůzy vystihnout typ i charakter postavy, přecházející někdy až ke karikatuře. Je důležité také připomenout, že někdy kostýmní návrh dramatické postavy sloužil k provokaci – hře – dialogu s hercem v jeho tvorbě herecké postavy.

Luboš Hrůza byl svobodně tvořící divadelník, který si zcela přirozeně ve svém životě našel čas i na malbu. V České republice bude poprvé vystaveno několik ukázek z volné kresby, grafiky, akvarelu a olejových maleb. V Skandinávských zemích byla tato malba Luboše Hrůzy mnohokrát vystavována.

Kurátoři výstavy: Madla Hrůza a Irena Wagnerová – Filová

Výstava je organizována rodinou Luboše Hrůzy.

***

LUBOŠ HRŮZA (28. 3. 1933 Jihlava / 2. 12. 2008 Praha)

Luboš Hrůza svou tvůrčí divadelní cestu začínal jako herec a malíř divadelních dekorací Horáckého divadla (1952 – 53). Studoval scénografii na Akademii múzických umění (1956 – 1960) u profesora Františka Tröstera. V letech 1959 – 1965 byl scénografem Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde byl součástí tvůrčího týmu mladých divadelníků kolem režiséra Jana Kačera. V Činoherním klubu, na jehož uměleckém profilu se Luboš Hrůza významně podílel, byl v letech 1965 – 1968 autorem všech scénických a kostýmních výprav. Spolupracoval se všemi režiséry (Ladislav Smoček, Jan Kačer, Jiří Menzel, Evald Schorm a Jaroslav Vostrý). Po sovětské invazi opustil republiku a v roce 1969 se stal scénografem a později šéfem výpravy Národního divadla v norském Oslu. Zde vytvořil 88 scénických a 35 kostýmních výprav. Po revoluci 1989 začal znovu působit v českém divadle (Činoherní klub, Národní divadlo v Praze, Městská divadla pražská a další). Byl pedagogem DAMU.

Během své nedobrovolné emigrace velmi často hostoval v různých zemích světa (Švédsko, Velké Británie, Nizozemí, Švýcarsko, Island). I v zahraničí působil také jako pedagog.

Jeho divadelní tvorba byla několikrát i oceněna: 1967 – Stříbrná medaile za scénografii na Pražském Quadriennale, 1971 – Cena kritiky (Západní Berlín), Cena norských divadelních kritiků 1978 – 79 za tlumočení Ibsenova díla, zvláště pak inscenaci Johna Gabriela Borkmana.

***

O Lubošovi Hrůzovi napsali:

Žádné uvažování o zvláštním fenoménu, kterým se v českém divadelnictví stal v druhé polovině šedesátých let Činoherní klub, se nemůže vyhnout Lubošovi Hrůzovi – a to nejen jako jeho scénografovi. Také pro něho platí to, co pro většinu z původního souboru: jeho individuální přínos k ustavení toho, čím se toto divadlo stalo, nebyl v žádném případě odvoditelný jen z toho, co vyplývalo z jeho profesionálního přínosu a kompetence, nýbrž především z toho, jak se ve spolupráci s ostatními uplatňovala, prosazovala a obohacovala a jak ovlivňovala ostatní jeho originální osobnost.

To samozřejmě předpokládá vlastnost, kterou Hrůza prokázal v plné míře: při veškeré „profesní“ kompetenci není totiž jenom člověk své profese, tj. scénograf, ale především divadelník; tedy člověk myslící a cítící divadlo jako prostor pro dialog, který se nejplodnějším stává tam, kde člen ansámblu své úzce „profesní“ zařazení překračuje a myslí a cítí nejenom například jako scénograf, ale i jako herec, režisér a dramatik. To poslední je možná nejdůležitější, protože pojem dramatik musí v takovém případě platit pro všechny.

Hrůzova scénografie / Jaroslav Vostrý* in Činoherní klub 1965 – 1972

Profesor František Tröster mi dobře radil: „Vemte si sebou Hrůzu, to je talentovanej kluk, vzdělanej... Hloubavej. A je s ním sranda.“ V Ostravě byl nepostradatelný, nejlepší z nás. Byl taky první, se kterým jsme šli do boje o Prahu, o Činoherní klub – náš chrám i tvrz, abych apostrofoval básníka. Ale vpád spřátelených armád ho vypudil do Norska a já na něho přes dvacet let čekal.

„Jedu k mámě“ / Jan Kačer*

Luboš Hrůza. Když se ho kdosi ptal, v čem a proč byl Činoherák dobrý, řekl: „Možná je to tím, že se tam vždycky něco ’nakopne‘ z nečekaný strany.“ Neslyšel jsem doteď o Činoheráku výstižnější postřeh. Byl zakládajícím členem a spolutvůrcem toho všeho. Až do své emigrace „nakopával z nečekaný strany“ všechno, co se v tom divadle událo.

Činoherní klub 1965-2005 / Josef Abrhám*

Měl-li kdy František Tröster skutečného žáka, pak je jím Luboš Hrůza. Pro oba je prostor nejsilnějším výrazovým prostředkem. Ať nás tedy nemate rozdílnost rukopisu mezi oběma obdobími Hrůzova života, ani mezi ním a jeho učitelem. A ačkoli se Hrůzova scénografie šedesátých let skládala z ‚realistických‘ všednodenních detailů a Tröstrova byla výsledkem výtvarné stylizace, je Hrůzův ‚ne-prostor‘ i Tröstrův dramatický prostor jakoby rubem a lícem téže mince“ oba jsou určovány poetikou nadsázky. Pro oba se hodí termín Jiřího Frejky ‚hyperbolický realismus‘: František Tröster se k němu přibližuje školou analytické abstrakce dvacátých let a corbusierovské architektury, Hrůza světem happeningů a popartu. Dalo by se možná i říct, že ve své oblasti aplikuje jako jeden z prvních u nás filosofii chudého umění z konce padesátých let.

Z katalogu k výstavě Luboše Hrůzy, Praha 1990, in: Divadlo na konci světa, Praha 2008, s. 203-204) / Věra Ptáčková*

Cena kritiků 1979

Cena se Lubošovi Hrůzovi uděluje za scénografii k představení John Gabriel Borkman, zároveň jde o ocenění všeho, co Hrůza pro norské divadlo udělal a co pro něj znamená. Hrůza přispěl k tomu, že se scénografie postupně stala větší a podstatnější součástí divadelního představení. Poznali jsme ho také jako vynikajícího tlumočníka klasických her, a především Ibsenových děl. Zvláště si pamatujeme inscenace Branda, Peera Gynta, Stavitele Solnesse, Paní z moře a v neposlední řadě Johna Gabriela Borkmana. Naše vlastní tradice byla poněkud svazující, ale Hrůza nám pomohl pravdivě nahlédnout naše hranice a posunout je,“ zaznělo mimo jiné v Ørjasæterově projevu.

Cena kritiků udělena, deník Morgenbladet 28. 8. 1979 / P.B.H.

***

(...) Etapy Hrůzovy tvorby (působení v ostravském Divadle Petra Bezruče, pak ve druhé polovině 60. let slavná éra v Činoherním klubu, dlouhá etapa v Norském národním divadle a návrat domů začátkem 90. let) se zdají být na první pohled různé, až protichůdné, i s ohledem na zcela odlišné prostory, které byl nucen „ztéci“. Avšak tento dojem je matoucí a rozpory jen zdánlivé (to naznačila už Věra Ptáčková ve své stati pro katalog výstavy v roce 1990), a jde o kontinuitu, jež má co dělat s obrovskou sumou práce, kterou výtvarník vykonal během těch pár let, dělících jednu etapu od druhé, především na sobě samém. Vykonal obtížnou cestu, oblouk od obdivuhodného zvládnutí atypického prostoru, od „alternativních“ řešení, k jakoby samozřejmému pojmutí velkých scén, které zároveň v něčem omezují, v něčem dovolují rozletět se. Z celého tohoto „nákladu“ nádherných prací vystřeluje krása scénografie, radost z účinků světla, barev, tvarů – nevím, co je lepším projevem radosti životní.

Jeho scéna k Ibsenově Johnu Gabrieli Borkmanovi (která snad není tak typická pro Hrůzovu tvorbu jako celek, ale podle mne hodně vypovídá o tvůrci samotném) – to je úžasná zkratka, která má až operní charakter (ten má ale i jeho Paní z moře či Cyrano z Bergeraku a některé další scény). Přes výše řečené, přes Hrůzův humor a charakteristický smích, přes hravost a nevšední barevnost, která mu patrně pomáhala leccos překonat, vidím Luboše Hrůzu spíše v oněch „borkmanovských“ temnějších tóninách – jako člověka, zažívajícího úzkost na své cestě od okamžiku, kdy stojí v roce 1968 před Norským národním divadlem a sochou Ibsena v tiché, bílé, sněhem zapadající atmosféře (spolu s kolem běžícím „zkroušeným psíkem“), k cestě v Borkmanovi, vedoucí mezi stromy „do nikam“, prudce končící někde v nejisté temnotě černého nekonečného prostoru…(...)

Věra Velemanová*

Luboš Hrůza patří svým dílem k nejznámějším českým scénografům ve světě, což se o domácím ohlasu a reflexi tvorby bohužel zatím říci nedá. Jeho jméno mělo být po emigraci v roce 1968 násilně vymazáno z českého povědomí, ale přesto nebylo nikdy zapomenuto – jak by také mohlo? Vždyť kdo by mohl zapomenout na spoluzakladatele Činoherního klubu, jenž se zasloužil o vytvoření naprosto specifické poetiky toho divadla, řadící se mezi legendy 60. let. Obzvláště po Hrůzově nedávné smrti se nabízí úkol připomenout přínos pro české divadelnictví a seznámit veřejnost i s jeho tvorbou v zahraničí.

Po odchodu z ostravského Divadla Petra Bezruče zakotvil na pouhé čtyři roky v Činoherním klubu, kde se stal šéfem výpravy a podílel se na výtvarné složce k jedenácti inscenacím, z nichž k nejvýznamnějším patří bezesporu Mandragora, Zločin a trest a Revizor. Malé jeviště se v tomto divadelním prostoru vzpouzelo svou velikostí a tvarem běžným představám o ideální scéně. Byl to totiž úzký a nepříliš hluboký pás. To, co by pro jiné scénografy bylo považováno za překážku, to se stalo pro Hrůzu naopak výzvou. Patřil k nejvýraznějším českým scénografům díky snaze o daleko aktivnější vztah mezi výpravou a herci. Činoherní klub byl přeci ve svých základech považován hlavně za divadlo, v němž se hlavní důraz kladl na herectví. Přesto se však Hrůza ve svých scénografiích nesnažil podřídit hereckému projevu, ale naopak se svými výpravami snažil herce provokovat a podporovat je ve hře – jak jinak si lze vysvětlit onu nezapomenutelnou symbiózu houslí vedle koňského chomoutu v Revizorovi? Pokoušel o vysokou obsahovost výprav, když nechtěl jen ztvárňovat scénu jako pouhou ilustraci a informaci o prostředí dramatu. Jeho výtvarný projev přesně interpretoval obecnou podstatu dramatu.

Jeho odkaz byl pro mě natolik inspirativním, že jsem se rozhodla pro napsání bakalářské práce na téma Scénografie Luboše Hrůzy v 60. letech v Činoherním klubu. A právě pracuji na diplomové práci, kde počáteční časové vymezení rozšiřuji i na dobu, kdy se vrátil z emigrace a opět začal v tomto divadle tvořit.

Markéta Vöröšová*

Doplňující informace:

*Autoři úryvků o Lubošovi Hrůzovi:

Prof. Jaroslav Vostrý / profesor DAMU, dramatik, režisér, divadelní kritik, pedagog. V letech 1965 – 1972 umělecký šéf a dramaturg Činoherního klubu, 1990 – 1994 opětovně umělecký šéf a dramaturg Činoherního klubu.

Jan Kačer / režisér a herec Činoherního klubu (1965 – 1974)

Josef Abrhám / herec Činoherního klubu (1965 – 1992)

Doc. PhDr. Věra Ptáčková / česká divadelní teoretička, jež se již téměř čtyři desetiletí soustavně zabývá historií a teorií scénografie.

Mgr. Věra Velemanová / Divadelní ústav - Kabinet pro studium českého divadla. Autorka studie o Liborovi Fárovi.

Bc. Markéta Vöröšová / studentka Katedry divadelní vědy UK FF. Autorka bakalářské práce: Scénografie Luboše Hrůzy v Činoherním klubu v 60 letech.

***

Výstava je přístupná od pondělí do soboty hodinu před představením nebo přes vrátnici divadla (tel. 567 161 003) a trvá do 26. 3. 2011. Těšíme se na shledanou v Jihlavě.

Zdroj: hruzam@gmail.com