Zabiják Joe jako portrét otupeného světa
Spolek Kašpar uvede v dubnu ve své Klubovně v Jindřišské ulici černo černý komediální thriller světově uznávaného dramatika Tracyho Lettse Zabiják Joe. Skvělé dialogy a tarantinovská poetika jsou zárukou nejen pořádné dávky humoru, ale i zamyšlení se nad sobeckou stránkou lidské osobnosti. Svérázná rodina Smithových žijící na okraji společnosti totiž řeší nečekané existenční potíže velmi netradičním způsobem.
Tracyho Lettse si v Kašparu oblíbili, v roce 2017 měl premiéru Srpen v zemi indiánů (režie Pavel Lagner), o pár let později Protokol (režie Filip Nuckolls) a teď se dostalo i na kultovního Zabijáka Joe v režii Jakuba Špalka. Špalek v obou dříve uvedených inscenacích účinkoval jako herec a Lettsova rozmanitá poetika se mu zalíbila natolik, že se rozhodl zrežírovat si Lettsův titul i on sám. Vybral si Zabijáka Joe a nasadil ho do Klubovny, která již sama o sobě navozuje komorní a syrovou atmosféru, což naprosto odpovídá Lettsovu záměru. Špalek svou minimalistickou režií podtrhuje přímočarost příběhu a divákům ukazuje naturalistický obraz světa, kde násilí je znakem rozkládajících se hodnot.
Zabiják Joe je Lettsova prvotina, která se od jeho dalších her v mnohém liší. Ve svých dalších dílech totiž často vycházel z vlastního života nebo se inspiroval politickou situací, ale jeho prvotina překypuje hněvem a snahou šokovat. Zvolil cestu plytké, byť skvěle zpracované hry, kdy mu primárně šlo o pobouření publika a o to, aby se divák cítil nekomfortně. Hra narušuje tradiční představy o dobře fungující rodině, dětech a rodičích. Život od výplaty k výplatě, alkohol, drogy, práce za minimální mzdu. Ekonomické těžkosti i samotné místo bydlení determinuje osudy rodiny a dopomáhá jejich morálnímu selhání. Osady přívěsů, kde rodina Smithových ve hře Zabiják Joe žije, byly v Americe velkým byznysem. Poté, co statisíce Američanů přišly o domov během finanční krize, se tyto osady staly pro určité sociální vrstvy jediným cenově dostupným bydlením. Podle údajů amerického sčítání lidu žije v těchto osadách 20 miliónů lidí, což je 6% populace. Jsou symbolem bílé spodiny a také připomínkou, že chudoba není jen o penězích, ale v mnoha ohledech i o samotné americké kultuře.
Letts se při psaní inspiroval skutečným zločinem jedné dealerské rodiny: „[…] šlo o vraždu, kdy se matka a syn původně chystali zabít otce, ale pak se otec se synem rozhodli, že místo toho zabijí matku, protože ta jim ukradla kokain. To, co mě zaujalo, byla ta lehkost, se kterou se rozhodli, který člen rodiny zemře, to mě donutilo se zamyslet, jak hluboko musí člověk v životě klesnout, aby pro něj rodina znamenala tak málo.“
Text hry byl napsaný v roce 1991, ale poprvé byl uvedený v roce 1993. Hra se nechytla hned, byla na tehdejší dobu moc krutá, navíc mohla být chápána jako silná kritika kapitalismu a jeho následků na nejnižší společenské vrstvy žijící v Americe, takže ji divadla nechtěla uvádět. Letts ji tedy nastudoval s několika přáteli v malém experimentálním prostoru. Produkce byla tak úderná, že se z ní stal kultovní hit. A právě díky této hře si Lettse všimli ve Steppenwolf Theatre, stal se jejich členem a je jím dodnes.
Premiéra 8. & 9. dubna 2026 v 19:30 v Klubovně (Jindřišská 23).
Hrají – Kryštof Kotek, Kateřina Zapletalová, Václav Jakoubek, Tereza Engelová a Jakub Koudela.
Překlad – Jiří Josek.
Režie – Jakub Špalek.
Scéna – Jakub Špalek, Petra Krčmářová.
Kostýmy – Petra Krčmářová.
Hudba – Dan Fikejz. Dramaturgie - Lenka Bočková.
152. premiéra spolku Kašpar.
