Zemřel polský hudební skladatel Krzysztof Penderecki
Krzysztof Eugeniusz Penderecki
(23. 11. 1933 Dębica, Polsko – 29. 3. 2020 Krakov, Polsko)
Polský skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století. Experimentoval se zvukem, tonalitou, s netradičními vyjadřovacími prostředky, využíval nových technolgických možností.
Jeho otec Tadeusz Penderecki byl právník, matka se jmenovala Zofia (rozená Wittgensteinová). Dědeček Robert Berger byl talentovaný malíř, v době Krzysztofova narození byl ředitelem místní banky. Předci Pendereckého se do Dębice přestěhovali v polovině 19. století z Vratislavi. Babička byla arménského původu s rodinnými kořeny v perském Isfahánu. Krzysztof ji často doprovázel do kostela Arménské apoštolské církve v Krakově.
V roce 1946 začal studovat na gymnáziu. Vedle toho se učil hře na housle u místního dirigenta vojenského orchestru Stanisława Darłaka, který v Dębici vytvořil orchestr pro místní hudební společnost. Po maturitě v roce 1951 odešel do Krakova, kde studoval na Jagellonské univerzitě. Dále pokračoval i ve studiu hry na housle u Stanisława Tawroszewicze. V hudební teorii byl jeho učitelem Franciszek Skołyszewski. V roce 1954 vstoupil na Krakovskou hudební akademii, zanechal studia hry na housle a zcela se věnoval kompozici. Jeho hlavním učitelem byl Artur Malawski a po jeho smrti Stanisław Wiechowicz. Po absolvování Akademie v roce 1958 zůstal na škole jako pedagog.
Jeho první práce vykazují vliv Igora Stravinského, Antona Weberna a Pierra Bouleze. Senzaci v Polsku způsobil, když v roce 1959 do soutěže mladých skladatelů anonymně zaslal tři díla – Strofy, Psalmy Dawida (Davidovy žalmy) a Emanacjea – a vyhrál s nimi všechny tři udílené ceny. Následně byla provedena na festivalu soudobé hudby Varšavský podzim. Světový úspěch mu přinesla skladba Ofiarom Hiroszimy – tren na 52 instrumenty smyczkowe (Obětem Hirošimy – nářek pro 52 smyčcových nástrojů). V ní použil i neobvyklé instrumentální techniky (např. hra za kobylkou, klepání na dno nástroje) a textury (např. hojně využíval tónových klastrů). Skladba měla pracovní název 8′ 37″, teprve později se rozhodl ji věnovat obětem Hirošimy. Za tuto skladbu získal v roce 1959 cenu UNESCO.
V následujícím roce uvedl na festivalu současné hudby v Donaueschingen skladbu Fluorescence, ve které ještě zvýšil orchestrální hustotu použitím mnoha dechových a bicích nástrojů. Ve skladbě zní 32 bicích, často neobvyklých nástrojů, jako psací stroje, gongy, mexické güiro a další. Zavedl rovněž zcela revoluční notaci. Její provedení bylo považováno za provokativní a kontroverzní. V letech 1958–1962 se zabýval také elektronickou hudbou. Propagátor elektronické hudby a muzikolog Józef Patkowski mu umožnil přístup do Experimentálního studia Polského rozhlasu ve Varšavě, ve kterém pořádal semináře s účastí zahraničních skladatelů. Velký nárůst světové proslulosti mu přinesla rozměrná skladba Pašije sv. Lukáše (1963–66), a to nejen pro náboženský obsah, ale i pro avantgardní hudební jazyk. Ve skladbě jsou použity nejrůznější hudební styly. Zkomponoval poté i řadu dalších skladeb na sakrální témata, například Dies irae (známé také jako Osvětimské oratorium), Magnificat a Canticum Canticorum Salomonis (Šalomounova Píseň písní).
V roce 1966 se stal profesorem na Folkwang-Hochschule für Musik v Essenu. V té době napsal na objednávku Opery v Hamburku svou první operu Diabły z Loudun (založenou na příběhu o Urbainu Grandierovi), kde měla v roce 1969 světovou premiéru. Od té doby byla mnohorát provedena na světových operních scénách a vydána na zvukových nosičích.
V roce 1972 zahájil rovněž kariéru dirigenta. V letech 1972–1978 byl profesorem na School of Music Yaleovy univerzity ve Spojených státech. V roce 1973 dokončil svou první symfonii, která měla premiéru v Peterborough (Anglie). V polovině sedmdesátých let radikálně změnil svůj kompoziční styl. Odstoupil od avantgardních postupů a obrátil se k baroku a neoklasicismu. Tato změna započala 1. houslovým koncertem a výrazně se projevila zejména ve 2. symfonii (Vánoční), kde mimo jiné zaznívá citace z oblíbené vánoční písně Tichá noc.
V roce 1980 si polské odborové hnutí Solidarita u skladatele objednalo skladbu ke slavnosti odhalení památníku obětem protivládních demonstrací v Gdaňsku (1970). Penderecki zkomponoval Lacrimosa, které později rozšířil na jednu ze svých nejznámějších skladeb nazvanou Polské requiem.
Několikrát vystupoval také v Česku. Na objednávku ke stému výročí České filharmonie složil Klarinetový koncert. Předloni na podzim koncertem s Krakovskou filharmonií otevřel největší výstavní projekt Muzea umění v Olomouci nazvaný Rozlomená doba. A roku 2017 završil festival Pražské jaro provedením svého oratoria Sedm bran jeruzalémských v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který řídíl. Jeho hudba se objevila i ve filmech, například ve snímcích Vymítač ďábla (1973), Osvícení (1980) či Katyň (2007).
Za svou činnost byl mnohokrát oceněn. V roce 1968 byl vyznamenán polskou Státní cenou 1. stupně a ke státním výročím vletech 1964 a 1974 obdržel Řád znovuzrozeného Polska. Je dvojnásobným laureátem Prix Itala, byl oceněn čtyřmi Cenami Grammy. V roce 2001 obdržel nejvyšší španělské vyznamenání udělované jednotlivcům, skupinám lidí či organizacím z celého světa za pozoruhodné úspěchy v oblasti vědy, humanitních věd a lidských vztahů – Cenu knížete asturského. V roce 2005 byl vyznamnán polským Řádem Bílého orla. Je nositelem i řady čestných doktorátů na univerzitách celého světa.
Zemřel po dlouhé nemoci. O jeho úmrtí dnes informovalo Radio Kraków odvolávajíce se na umělcovu rodinu. Informace potvrdil ředitel Stowarzyszenia im. Ludwiga van Beethovena Andrzej Giza. Podezření na koronavirus bylo vyvrácené.
Polská kultura dnes utrpěla velkou a nenahraditelnou ztrátu. Po dlouhé nemoci zemřel Krzysztof Penderecki – největší polský současný skladatel, jehož hudbu poslouchali od Japonska po Spojené státy, uvedl na twitteru polský ministr kultury Piotr Gliński.
Autor: převzato z https://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-krzysztof-penderecki
