Zemřel režisér Josef Janík
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Petra Bezruče a Komorní scéna Aréna s hlubokým zármutkem oznamují, že dne 11. ledna 2013 zemřel ve věku 82 let pan režisér Josef Janík.
Pan režisér Josef Janík – jehož nejdelší a nejvýraznější režijní dílo je silně spojeno s Ostravou a zejména s Divadlem Petra Bezruče, ale i ostatními ostravskými divadly: Státním divadlem Ostrava (nyní Národní divadlo moravskoslezské) a Komorní scénou Aréna – byl jednou z nejoriginálnějších režisérských osobností nejen ve své generaci.
Narodil se 29. října 1930 v Dolní Suché na Karvinsku. Po absolvování režie na brněnské JAMU u profesora Antonína Kurše vedla jeho profesionální režijní dráha přes Těšínské divadlo v Českém Těšíně, Slezské divadlo v Opavě, jednoroční angažmá v činohře Státního divadla v Ostravě v sezóně 1961/1962 do Severomoravského divadla v Šumperku a dále do Východočeského divadla v Pardubicích, kde strávil v angažmá šest let. V roce 1972 poprvé režíruje v ostravském Divadle Petra Bezruče a v sezóně 1972/1973 zde nastupuje do stálého angažmá. Poslední inscenaci v tomto divadle nastudoval v roce 2004. Jeho úplně poslední inscenací pak byly Židle Eugena Ionesca v ostravské Komorní scéně Aréna. V Divadle Petra Bezruče inscenoval pan Josef Janík přes 70 titulů a výrazně se po více jak tři desetiletí nezastupitelným a nezaměnitelným režijním stylem podílel na jedinečné originální tváři tohoto výjimečného divadla. Od roku 1977 začal spolupracovat s tehdejší kmenovou výtvarnicí Divadla Petra Bezruče Martou Roszkopfovou. Celkově v následujících téměř třiceti letech připravili společně 78 produkcí a toto režijně-scénografické partnerství dalo vzniknout celé řadě originálních inscenací, které nenechají diváka v klidu a hluboce se svou silou zaryjí do srdcí, myslí a pamětí. Je to divadlo, které naléhavě a mnohdy až nepříjemně klade provokující otázky po smyslu, a to i v dobách, kdy jsou podobné otázky spíše nežádoucí. Za všechny jmenujme alespoň tituly Hans Kolhas, Amadeus, Viktor aneb Dítka u moci, Revoluční freska, Baal, Barabáš, Maryša, Plešatá zpěvačka, Výmlat.
Pan režisér Josef Janík byl neúnavným, urputným a ryzím hledačem jevištní pravdy, odmítal a nedělal líbivé povrchní divadlo. Snažil se vždy poctivě dostat na dřeň věci a problému, s výrazným divadelním expresivním gestem provokoval a otevíral v hercích další možnosti a cesty. Byl vlastně velkým básníkem divadla, básníkem, který má daleko k zasněnému lyrismu, ale je spíše zneklidňujícím podmračeným bardem, nebojícím se neotřelých až provokujících metafor i do nitra drásajících disonancí, ale zároveň bardem s laskavostí a svérázným humorem člověka, který ví a své si prožil. Tvůrce jdoucí vždy, i za cenu očistné bolesti, co nejvíce do hloubky, k pravdě. Pro mnohé byl i nepohodlným svým hledačstvím, ironií, zásadním odmítáním opakování frází, konformismu a ustrašených kompromisů. Divadlo, které s vehemencí a razancí dělal v normalizačních časech, zase dělalo vrásky ustrašeným a devótním služebníkům a hlídačům ideologické čistoty a myšlenkové sterility.
V panu Josefu Janíkovi odešla velká režisérská a lidská osobnost, člověk i tvůrce hledající, zneklidňující, provokující a inspirující, pro celou řadu těch, kteří měli štěstí se s ním potkat při práci, rozhovorech, skrze jeho divadlo a inscenace, osobnost naprosto zásadní, nezapomenutelná a nenahraditelná, stále inspirující.
