Zemřela zpěvačka Yvonne Přenosilová
Byla jednou z největších hvězd české pop music 60. let 20. století. Yvonne Přenosilová, jejíž život se uzavřel ve věku 76 let, svým syrovým sexy hlasem nazpívala řadu tehdy známých hitů - například Boty proti lásce, Roň slzy, Sklípek či Tak prázdná. Zpěvačka, označovaná za českou průkopnici rock and rollu, si však popularity dlouho neužívala - její slibně rozjetou kariéru zastavil srpen 1968. Jako jedna z prvních signatářek manifestu Dva tisíce slov emigrovala záhy po invazi a následující čtvrtstoletí pak prožila v Mnichově, kde začala spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa. Po návratu měla svůj pořad v různých rádiích či jezdila po Čechách se svým pořadem, do kterého si zvala zajímavé hosty, občas vystupovala i jako zpěvačka nebo moderátorka.
Pražská rodačka (2. července 1947) prošla spartánskou výchovou. Její otec byl důstojník, sloužil za druhé světové války v britské armádě, mimo jiné na Blízkém východě, a v 50. letech strávil nějaký čas v komunistickém žaláři. „Otec chtěl mít kluka a podle toho mě vychovával. Nehrála jsem si s panenkami a za maminkou chodili rodiče, abych netřískala jejich děti. Otec mě coby školačku často mlátil gumovým řemenem od pračky, kterou sám vyrobil. Mívala jsem taková jelita po těle, že jsem je se slávou za korunu ukazovala," vzpomínala po letech. Společně s její maminkou, která byla původem Rakušanka, malou Yvonne posílali do baletu a mluvili na ni anglicky.
V roce 1963 si jí všiml při natáčení Formanovy režijní prvotiny Konkurs korepetitor divadla Semafor Karel Mareš a přizval ji ke spolupráci se skupinou Olympic v Semaforu. Tehdy zaujala nahrávkou Roň slzy s textem Jiřího Štaidla. Díky ní se Přenosilové přezdívalo také česká Brenda Lee, protože zmíněná píseň byla z jejího repertoáru. Od podzimu 1965 byla členkou nově vzniklého divadla Apollo, kde působil například Karel Gott, Pavlína Filipovská či Karel Hála. Zde Přenosilová uplatnila také svůj komediální talent. Následovaly hity jako Boty proti lásce, Tak prázdná, Loutka na provázku či Sklípek, v nichž vynikl její dravý a syrový pěvecký projev.
Do slibné kariéry Yvonne Přenosilové však vstoupil rok 1968. Do emigrace odešla šest dní po sovětské invazi: „V jedenadvaceti neuvažujete. Nemyslela jsem na to, že už si třeba nezazpívám. Byl to pud sebezáchovy." Zamířila do Rakouska, pak ale zakotvila v německém Mnichově. V zahraničí vystoupila už jen na několika koncertech pod jménem Silová. Pracovala jako letištní pozemní stevardka, potom se vdala za barona von Stuckmana a zůstala se synem doma. Od roku 1987 začala spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa: „Abych ve 'Svobodce' pracovala, napadlo Karla Kryla. Vždycky jsem tvrdila, že mě redaktorská práce baví víc než zpívání," vzpomínala jednou.
Do Československa přijela hned po uvolnění hranic v prosinci 1989. Přestože v té době tvrdila, že se do Čech natrvalo nevrátí, když do Prahy přesídlila Svobodná Evropa, přestěhovala se s ní. S německým manželem se rozvedla a její syn Maximilian Philip zůstal v Mnichově s otcem. „Hrozně jsem to obrečela, ale zároveň splnila své předsevzetí respektovat synovo rozhodnutí," přiznala.
Přestože na dráhu jedné z nejoblíbenějších českých zpěvaček Přenosilová po letech už nenavázala, některé své počiny z mládí dokázala napodobit. Tak například ke svému podpisu pod manifest Dva tisíce slov ze srpna 1968 připojila v roce 1999 další, tentokrát pod prohlášení občanské iniciativy Impuls 99. Ve dvaceti hrála v Divadle Apollo ježibabu, o tři desítky let později se z ní stala zase ježibaba, tentokrát v muzikálu Rusalka.
Někdejší slavná zpěvačka žila v Praze na Žižkově a svůj byt, který v posledních letech kvůli nemoci prakticky neopouštěla, nazývala Mysem dobré naděje, nikdy v něm nic neměnila. „Nikdo mi to nevěří, ale já vážně žádnou muziku doma neposlouchám. Když večer přijdu, zapnu si debilizátor, jak televizi říkával Karel Kryl, aby na mě někdo zdálky mluvil. Sousedi si se mnou užili - celý rok museli do omrzení poslouchat árie z Rusalky. Můj ječák stěny neunesou," napsala v roce 1999 v časopise Reflex.
