Panočka – vynikající hororová balada Sergeje Fedotova

Panočka je pro ostravského diváka dalším setkáním s ruskou literaturou i ruským režisérem Sergejem Fedotovem, který po Idiotovi (Divadlo Petra Bezruče) a Psím srdci (Komorní scéna Aréna) pomyslně přivedl na zdejší jeviště část ducha své země. Panočka (neboli dcerka majitele statku, jak se píše v programu) je totiž z Fedotových angažmá v Ostravě nejatmosféričtější a nejpodmanivější. Povrchově se dá vnímat jako vydařený pokus o inscenaci s hororovými prvky, má však v sobě i obrovské kouzlo a kus poctivé divadelní práce.

Scéna východoslovanského statku, na jehož pozadí popíjejí a hodují dva kozáci Spirid a Javtuch (Josef Kaluža a Josef Vrána) společně s komickou figurkou Doroše (Vladislav Georgiev v alternaci s Milanem Cimerákem), zlehka staví příběh o filozofu Chromu Brutovi (Michal Čapka), studentovi semináře z Kyjeva, jenž jako pocestný, který se jen chtěl najíst a posilnit, přichází ke kozákům. Ti jej mezi sebe vezmou jako ochotného posluchače jejich historek a úvah o zázracích. Něco nadpřirozeného vidí Spirid s Javtuchem i v Panočce (Kristýna Janáčková) ze své vesnice; krásné panské dcerce, považované za čarodějnici, kolem níž se dějí věci nevysvětlitelné a hlavně děsivé. Setkáváme se tak téměř s baladickým dějem, lidovou vírou a otázkou viny, trestu a odpuštění, do jejíž spirály se Chroma Brut dostává, když se jej Panočka zkouší zlákat a on ji svým vyznáním a snad i upřímnou prosbou k Bohu posílá na zdánlivou smrt. Začíná tak pro něj utrpení, kdy po tři noci musí být s Panočkou u její rakve a odolávat tomu, aby se nestal jejím záhrobním společníkem.

Ač Panočce místy nechybí nadhled a jemný humor (především ve výstupech sympaticky rázné Miroslavy Georgievové, jejíž Chvěstka je správnou posluhovačkou, starající se o kozáky a hospodářství), často používá až hororovou atmosféru, aby vystrašila diváky. A jde jí to velmi dobře. Děsivému ladění některých scén nesporně napomáhá uzavřenost Arény a těsný kontakt s publikem. Na premiéře jeho dámská, ba dokonce i pánská část pištěla, křičela a užívala si takové atmosféry, kterou divadlo dovede vykouzlit málokdy. Tajemnost, motivy smrti a tmy, symbol rakve; to vše jsou jen kořeny, z nichž díky fungující syntéze chytře postavené scény, vynikající hudby, zvukových efektů a skvělého nasvícení vyrostlo v rámci ostravské tvorby originální představení. Panočka není laciný horor. V Aréně by ostatně stačilo zhasnout, vyjuknout na diváky ze tmy a je to. Jenže to by bylo málo – příjemně mrazivý je třeba odchod Chvěstky za dveře, která na nich nechá svou ruku změnivši se ruku Panočky. Fedotovovy nápady uvádějí v úžas; ať už je to houpající se rakev, změna dne a noci nebo závěrečný souboj pokání, proseb a opravdovosti víry s temnými silami, jež si můžeme vyložit jako démony nebo zlo samotné.

Panočka je taky po všech stránkách precizně odvedenou divadelní prací, což u Sergeje Fedotova není nic neobvyklého. Scéna Adama Pitry (který spolupracoval už na Psím srdci) dovedla maximálně využít stísněný prostor. Dvůr, na němž se odehrává většina výstupů, je jakousi branou k malému kostelíčku, jehož iluze je takřka dokonalá, přestože na něj vyšly snad čtyři metry čtvereční (možná právě proto je rakev se zapálenými svíčkami tak působivá). Hudba a světla všechno toto jen podporují, výrazně nápaditým momentem je například nasvícení Chromy Bruta a jej se držící Panočky, kterým se díky překvapení ze tmy poprvé povede vystrašit diváky.

Sergej Fedotov je znám tvrdším přístupem k hercům a není divu, že na jevišti při premiéře nechali duši. Michal Čapka uchopil svou roli opět výborně a dostal ze sebe maximum. Je k nevíře, kolik energie vkládá do svých postav, s jakou prosyceností a neskutečným zaujetím hraje. Takový je i jeho Choma Brut, při prvním výstupu pouhý cestovatel a jakýsi poutník, který se chtěl najíst; v závěru na smrt vyděšený člověk, marně bojující s něčím, čemu se dá snadno podlehnout. Na bravurním výkonu by se snad dalo vytknout občasné sklouzávání k gestům a mimickému ztvárnění Šarykova ze Psího srdce. Tak nebo tak je Michal Čapka nesmírně opravdový, přesný ve své interpretaci a strhující i v místech (závěrečné odevzdávání čepky, šály a vesty), v nichž by se jiní herci topili. Kozáci Josefa Kaluži a především obrovitého hostujícího Josefa Vrány v sobě mají pokoru k nadpřirozenu a víře, ale i východoslovanské rysy tvrdých chlapů, syrových ve svém projevu, vychutnávajících si své pití, a přitom pohostinných a možná i dobrosrdečných. Vlezlý Javtuch Vladislava Georgieva schytá pár pohlavků a jako komická figurka vkládá do Panočky úsměvné prvky, když jako ten nejmenší zrovna přicmrndává tomu, kdo mluví, a když se mu dostane pocty sedět na stoličce a být poslouchán ostatními. Miroslava Georgievová to musela mít velmi těžké, přesto se jí povedlo odlišit dvě rozdílné polohy své postavy – na jedné straně zpočátku uštěkanou, ráznou a hubatou venkovanku, na straně druhé proměněnou ženu, která jakoby prokoukla, snažila se udělat hezčí a získat si filozofův zájem. Kristýna Janáčková v Aréně rozhodně roste, v Panočce neměla tolik příležitostí se ukázat, mohla být ještě děsivější a dravější, to je ale spíše subjektivní dojem než fakt, který by nějak ovlivnil celkové vyznění.

Pokus ukázat jiný žánr, originalita a rukopis Sergeje Fedotova dělá z Panočky mimořádné představení. Bylo by zbytečné ji srovnávat se Psím srdcem, natožpak s čímkoli jiným, protože je jednoduše o něčem jiném. Za základními tématy schovává pro nás silný odkaz k lidové baladě spojený s otázkami filozofie a víry člověka ať už v Boha, či v něco, co stojí nad námi. A je na každém, jestli dojde i k něčemu dalšímu, nebo při vnímání Paničky zůstane pouze v prvním patře. Vytknout by se možná dal jen závěr, který byl interpretován ne zrovna šťastným způsobem a který vyznívá neurčitě a trošku i mlhavě. Panočka každopádně řekla, co říct chtěla. A to se povede málokdy.

Panočka
Režie: Sergej Pavlovič Fedotov
Překlad: Tereza Pogodová
Scéna a kostýmy: Adam Pitra
Hrají: Michal Čapka, Josef Kaluža, Josef Vrána j.h., Vladislav Georgiev / Milan Cimerák j.h., Miroslava Georgievová, Kristýna Janáčková
Premiéra: 13. ledna 2005
Orientační hodnocení: 90%

Zdroj: Dimitrios Vlasakudis, foto: František Řezníček