Řecké pašije z Covent Garden
Soubor královské opery z Covent Garden nám ukázal, co to znamená, provozovat operní umění na špičkové světové úrovni. Všichni sólisté až po poslední malé role udělili našemu průměru krutou lekci ze všeho, co má operní pěvec umět, od zpěvu až po herectví a naším průměrem nemyslím zdaleka jen brněnskou scénu, ale všechny, včetně Národního divadla v Praze. Kultivovaný, dramatický a přitom civilní projev se najednou zdál být tak samozřejmý! Vím, že pro kvalitu inscenace jsou důležité i finance, ale nápady, chuť do práce a profesionalitu si koupit nelze, tyhle věci si v sobě musí každý pěstovat sám.
Inscenace Řeckých pašijí, kterou jsme v Brně viděli (15. 1. - veřejná generálka, 16. 1., 18. 1. a 20. 1.) měla světovou premiéru v roce 1999 na festivalu v Bregenzu, poté byla uvedena v roce 2000 v Covent Garden a ve spolupráci s těmito dvěma institucemi byla uvedena i u nás jako poslední událost Roku české hudby. Jedná se o původní partituru dokončenou v roce 1957 a určenou právě pro Londýn, která je celkově mnohem dramatičtější a syrovější než pozdější významně přepracovaná verze určená pro Curych, kterou už z brněnských nastudování známe.
Děj začíná o Velikonocích, ve spokojeně žijící řecké vesnici vybírá kněz Grigoris společně s místní smetánkou představitele apoštolů, Magdalény a Krista pro příští pašijové hry. Do vesnice však přichází houf zbědovaných poutníků vedených knězem Fotisem, jimž jejich domovy vypálili Turci. Žádají o pomoc – o jídlo a o půdu, na níž by se mohli usadit. Grigoris je vyhání, představitelé apoštolů se jich ujmou, ve vesnici vzniká svár. Zkouškám se nevyhne ani osobní život zúčastněných, vznikají dva milostné trojúhelníky: Manolios (pastýř) - Kristus, Lenio (jeho snoubenka), Nikolios (Manoliův pomocník) a Manolios, Panaitos (koželuh) – Jidáš, Kateřina (vdova) – Magdaléna. Spor o uprchlíky se stupňuje, Manolios získává stoupence, především mezi chudinou, Grigoris proti němu ale poštve lid a Panaitos Manolia zabíjí. Uprchlíci se vydávají na další pouť za novým domovem.
Inscenace se odehrávala na velkoryse pojaté scéně (Stefanos Lazaridis) tvořené několika plošinami umístěnými v různých výškách a spojenými šikmými můstky. Ve vrcholu této konstrukce, která se během představení otáčela, byla umístěna funkční pravoslavná zvonice. Podle některých recenzí měla tato stavba symbolizovat jednotlivá zastavení křížové cesty, já bych ji interpretoval spíš jako ztvárnění hierarchie řecké vesnice, přísně rozkastované a úzce propojené zároveň. K tomu mě vede i scéna, ve které je zabit Manolios: zatímco ve vrcholu hierarchie jsou zvony (= hlas boží), mrtvý Manolios zůstává v samotných základech – co je nahoře, je i dole, máme před sebou obraz světa zhuštěný do jednoho malého modelového společenství. Na jednotlivých plošinách se odehrávaly paralelní akce, představení působilo velmi pestře, přestože se scéna za celou dobu vlastně nezměnila.
Kostýmy (Marie-Jeanne Lecca) používaly folklórní prvky velmi střídmě ale účelně – jednalo se spíš o folklórní idiomy než o napodobeniny, podobně jako u inscenace Její pastorkyně (rovněž Pountney – Lecca), která byla v Brně uvedena před rokem (setkala se bohužel s odmítavou reakcí konzervativní části publika asi v duchu: My víme, jak má Pastorkyňa vypadat. My nechceme žádné obrovské mlýnské kolo, které něco symbolizuje. My nechceme žádné osudové drama. My chceme ty krásné kroje.). Tentokrát ovšem sklidila jednoznačný úspěch i inscenace.
Více než příjemně se mi potvrdilo to, o čem jsem přesvědčen již dlouho, totiž že brněnská opera má skvělý grunt v orchestru a sboru, řekl bych snad nejlepší v republice. Orchestr pod taktovkou Christiana von Gehren hrál barevně a s jistotou a sbor vedený Josefem Pančíkem byl ozdobou vynikajícího nastudování. Jednotliví pěvci podávali výborné pěvecké i herecké výkony, pro pravidelného a vnímavého návštěvníka brněnské opery, který nemá běžně možnost srovnání s prominentními scénami v zahraničí, musela být překvapivá (ne-li šokující) celková úroveň účinkujících, jakási kolektivní vyrovnanost, spočívající ve sladění jednotlivých individualit a nikoli v neschopnosti dostat se přes průměr. Tady ztrácejí význam drobné, možná i subjektivní výhrady, jako výrazově trošku plochý projev Huberta Francise (Janakos – Petr) nebo to, že se Matthew Elton Thomas (Manolios – Kristus) poněkud šetřil na závěrečný monolog. V této smetánce bych přece jen vyzdvihl dva vedoucí hlasy: basbarytonistu Willarda Whitea (Fotis) a sopranistku Marii McLaughlin (Kateřina). White byl nepřeslechnutelný a nepřehlédnutelný, jeho mohutný hlas i postava splňují wagnerovské parametry, jeho vizionářský a ušlechtilý projev byl pro Fotise jako stvořený (mějme ovšem na paměti, že Gershwinova Porgyho nebo Berliozova Mefista ztvárnil stejně přesvědčivě; je to vynikající zpěvoherec s úžasným smyslem pro stylovou čistotu). Lyrický soprán Marie McLaughlin se vyrovnaně a bez jakýchkoli ostrých výšek nebo neznělých spodních tónů nesl i přes plný orchestr a jakoby samosebou pořád jenom krásně zněl. Role Kateřiny – Magdalény jí seděla v obou polohách, tedy před polepšením i po něm, což by mohlo být úskalím této obtížné role.
Z domácích sólistů se zúčastnili pouze čtyři - Jana Iskrová (stará žena), Andrea Priechodská (Despinio), Petr Císař (Dimitri) a Richard Novák (starý muž). Posledně jmenovaný je dnes snad nejlepší silou Janáčkovy opery (ve svých více než 70 letech) a v postavě starce, který se chce nechat pohřbít v základech nové vesnice, dokázal stokrát omletou Stanislavského tezi, že není malých rolí.
Divadlo bylo plné, ovace vestoje a bouřlivé, ale přece si neodpustím jednu poznámku: co by se v brněnské opeře muselo dít, aby publikum během představení přestalo připomínat zájezd z léčebny pro tuberkulózní pacienty a neustále nechrchlalo a nefrkalo? A ještě jednu skeptickou: kolik z těch ovací způsobil čirý snobismus, který tleská těm hvězdám z Covent Garden? Když se tu naposledy v Carmen a Carlosovi (Eboli) objevila výborná Alina Gurina, s lidmi to sotva hnulo.
Brno dostalo na závěr Roku české hudby krásný dar, ale jak už jsem řekl na začátku, také lekci a já si říkám: buďme rádi, že jsme ji tu mohli (za pár korun) vidět a vezměme si příklad.
Konkurence v boji o diváka je obrovská, náročná operní dramaturgie, která vyžaduje od posluchačů aktivní spoluúčast, si těžko hledá místo mezi muzikálovou produkcí pro spodních deset miliónů. Ve velkém operním divadle navíc nikoho neuspokojí pouhá snaha, tady je potřeba podávat výkony když už ne špičkové, tak alespoň velmi solidní a velmi přesvědčené. Že je to možné i v našich podmínkách, ukázala zdařilá nastudování Káti Kabanové a Jakobína z poslední doby, naopak dramaturgicky zcela nepochopitelné se mi zdá zařazení Flotowovy polooperety Marta. Nechme se tedy překvapit, kam nás Janáčkova opera povede dál.
Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Libreto skladatel na motivy románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Dirigent - Christian von Gehren, režie - David Pountney, scéna - Stefanos Lazaridis, kostýmy - Marie-Jeanne Lecca, světla – Davy Cunningham, sbormistr – Josef Pančík. Orchestr a sbor opery Národního divadla v Brně. Účinkovali: Grigoris – Peter Sidhom, Aga, komentátor – Richard Angas, Fotis – Willard W. White, Manolios – Matthew Elton Thomas, Ladas – Jonathan Fisher, Kostandis – Adrian Clarke, Janakos – Hubert Francis, Michelis – Peter Auty, Panait – Robin Leggate, Patriarcheas – Eric Garret, Nikolios – Peter Wedd, Andonis - Nicholas Buxton, Dimitri – Petr Císař, starý muž – Richard Novák, Kateřina – Marie McLaughlin, Lenio – Anat Efraty, Despinio – Andrea Priechodská, stará žena – Jana Iskrová.
Zdroj: Boris Klepal, bk@borisklepal.cz
