Více naslouchejme, abychom byli více slyšeni….

V květnu 1997 proběhlo ve slovinské Ljubljani třídenní pracovní setkání Culture in Balance: Texts Crossing Borders (Kultura v rovnováze: Texty překračující hranice), kterého se zúčastnili dramatici z celé Evropy a jehož jediným tématem byla divadelní hra - psaní, dramaturgie, překládání, vydávání, distribuce... Ve sborníku, vydaném k tomuto sympoziu (z něhož hlavně čerpáme), podávají zástupci jednotlivých zemí jakousi zprávu o stavu jejich současné dramatiky. Přesněji: o situaci původní domácí tvorby v zemích evropských jazykových minorit. Jako úvodní slovo k celému cyklu informací o dramatice „malých“ jazykových skupin, s kterými se setkáte i v několika dalších číslech Informačního servisu DÚ, Vám předkládáme článek pana Rudyho Engelandera z Nizozemského divadelního ústavu v Amsterdamu:

Chtěl bych vám nabídnout dva scénáře: oba smyšlené, oba pravdivé.

Dramatik napíše hru. Žije v Londýně. Jeho agent hru nabídne několika divadlům a pošle ji, samozřejmě v angličtině, režisérům a dramaturgům, svým kolegům v agenturách a možná i několika vydavatelům v dalších evropských zemích. Autor je dobrý, jeho hra je také dobrá. Hra si získá pozornost. Britská premiéra proběhne v malém divadle, které se specializuje na novou tvorbu, ale záhy se hra dostane i na velké komerční scény. Provozovací práva na hru jsou prodána do Německa, Francie, Belgie, Holandska a Švédska. Následují další země. Hra je přeložena do němčiny, francouzštiny, holandštiny, švédštiny a dalších jazyků. Filmová práva jsou prodána americkému producentovi. Režisér komerčně úspěšné inscenace je požádán, aby hru režíroval v Německu. Vezme si s sebou svého scénografa. Dramatik zatím pracuje na další hře a ví, že na pár let si nemusí lámat hlavu s vyděláváním peněz.
Tak to byl první scénář. A teď ten druhý.
Dramatik píše hru. Žije v malém městě malé země a píše jazykem, kterému nikdo mimo jeho vlast nerozumí. Svou hru pošle místní divadelní společnosti. I tento autor je dobrý a jeho hra je také dobrá. Její uvedení má značný ohlas u odborné kritiky a přivábí pozornost poměrně vekého počtu diváků. Velkého vzhledem k malému městu malé země. A pak se už nic nestane, autor dále vyučuje na místní střední škole.
Na této konferenci (v podstatě již druhé s názvem „Kultura v rovnováze“, neboť takové malé průzkumné setkání se konalo již v roce l993 v Antverpách) budeme samozřejmě hovořit o překládání her a překonávání jazykových bariér. Možná budeme mluvit o promítání titulků, simultánním tlumočení a dalších metodách, kterými by se slova hry stala srozumitelnými divákům.
Je tu však klíčový moment, něco, co předchází vše ostatní. Jak se máme dozvědět, že jakýsi učitel z malého městečka v malé zemi, píšící jazykem, kterému nikdo nerozumí, napsal hru, která říká něco podstatného? Jinými slovy: co se děje v oněch temných měsících, letech, desetiletích nebo i staletích, než se překladatel pustí do překladu jeho či jejího díla? Ve většině případů nic. Vůbec nic.
V Evropě jsou tři dominantní kultury: anglo-americká, německá a francouzská. V Evropě mluví či rozumí anglicky, francouzsky nebo německy mnohem víc lidí než kterémukoliv dalšímu jazyku. Z toho přirozeně vyplývá, že obsahy a myšlenky divadelních her, románů, básní a novinových článků, které jsou publikovány v některém z oněch tří jazyků, mají nesrovnatelně větší šance na mezinárodní přijetí než texty ve velštině, polštině nebo baskičtině. Dokonce i španělština a portugalština jsou v kontextu Evropy minoritními jazyky. Je na tom něco špatného? Máme to brát fatálně? Třeba jako déšť? (Někde prostě prší víc než jinde.) Myslím, že ne. Přece jen je tu rozdíl.
Divadelníci (nejen dramatici), jejichž mateřským jazykem je angličtina, mají více šancí uspět i mimo svou jazykovou oblast. Jestli je to prostě tak, od přírody, tak jako s tím deštěm, pak prosím. Ale jestli je to důsledek nedostatečných informací či neefektivní komunikace, pak s tím snad můžeme něco udělat. V Evropě, kterou se snažíme dnes utvářet, máme jen jednu volbu: musíme poznávat, podporovat a povzbuzovat národní i regionální jazyky a kultury. Snad nemusím zdůrazňovat, že toto nemá nic společného s tupým nacionalismem či separatistickým regionalismem. Zároveň si musíme dát bedlivý pozor tam, kde uctívání a vyzdvihování národní odlišnosti provozují lidé, kteří ji zneužívají pro své omezené sobecké cíle.
Abychom se vrátili k divadlu: měli bychom pro dramatiky a režiséry a scénografy a herce, prostě pro všechny divadelní profese, v nichž hraje jazyk důležitou roli, objevit nějakou cestu, jak se seznámit s kvalitami určité hry ještě dříve, než bude vůbec přeložena. Jak to udělat? Měl by se vytvořit komunikační systém, který by byl závislý přímo na lidech: neformální síť profesionálů, mezi nimiž bude probíhat výměna informací, zajímavých nápadů a spolupráce.
Hnacím motorem takové spolupáce by neměly být komerční zájmy, tím méně rozpínavý kulturní nacionalismus, ale touha po diskusi a nezištné sdílení znalostí a odborných zkušeností.
Setkání „Kultura v rovnováze: texty překračující hranice“, organizovaná ve spolupráci Ljubljanského měsíce kultury, Divadelního ústavu v Holandsku a Vlámského divadelního ústavu v Bruselu, by mohlo být prvním vykročením na této cestě.
Před několika lety jsem si vyjel do Švédska za jedním svým dávným přítelem režisérem, s nímž jsem se poznal v době svých divadelních studií někdy koncem 60. let. Neviděl jsem ho dobrých dvacet let a on se mě vyptával na jednoho dramatika a režiséra, na kterého si z té doby pamatoval. Slíbil jsem mu, že mu pošlu nějaké jeho nové hry a také jsem tak učinil. A výsledek? Tento režisér inscenoval ve Švédsku několik svých her a dokonce byl jedním divadlem požádán, aby pro něj napsal novou hru.
Náhodné setkání, snad. Ale náhoda hraje v našich životech významnou roli. Někdy je dobré osud trochu popostrčit. Musíme si uvědomit, že dobré a zajímavé hry se nepíšou jen anglicky, francouzsky nebo německy, ale i norsky, litevsky, maďarsky či slovinsky. . .
Osudu můžeme napomoci. Kulturní rozmanitost musí být podporována a podněcována. Výměna může existovat, pokud se najde způsob, jak překonat jazykové bariéry. A překlad lze dělat jen tehdy, když víme, co máme překládat.

Rudy Engelander, duben 1997 (Překl. z angličtiny H. A.)

in: Culture in Balance, Ljubljana 1997