VLTAVÍNKY – světová premiéra v Hradci Králové
Klicperovo divadlo sází na současné autory. Po říjnové světové premiéře hry Davida Drábka Náměstí Bratří Mašínů se schyluje ke druhé, tentokrát z pera dramatičky a dramaturgyně divadla Magdaleny Frydrych Gregorové. Hru, která nese název VLTAVÍNKY, napsala autorka přímo pro sedm hereček a tři herce Klicperova divadla a její režie se chopila Viktorie Čermáková.
Dnes - téměř dva týdny před premiérou - nabízíme rozhovor s autorkou hry.
Vltavínky se dotýkají tématu ženství, ženskosti, zkrátka žen. Co tě na tomto tématu přitahuje?
Hra vznikla především pro herečky našeho divadla, jelikož her, kde figuruje větší počet ženských hrdinek rovnocenně vedle sebe, je zoufale málo, a ženy očividně chtějí hrát a vypovídat o sobě. Už tahle skutečnost do jisté míry určuje téma hry. Jedna z postav, spisovatelka Lenka Nová, přichází do populární televizní talkshow, aby v jistém smyslu obhájila své postavení autorky, která se psaním knih chce dopátrat smyslu svého života. A v té houževnatosti a svědomitosti je třeba až komická, ale chce – něco chce a přichází o to bojovat.
A jelikož její kniha stojí na základech – řekněme – rodinně generačních, kdy se snaží pravdivě vyložit a popsat okamžiky, které určily život její prababičky, babičky a matky, musí se chtě nechtě postavit tváří tvář něčemu, co nazýváme „ženskou otázkou“. Ale nic z toho není ve hře zmíněno takhle přímo, nechtěla jsem text zatěžkat otázkou složitostí ženského osudu v dějinách 20. století…
Také se během zkoušek hodně nasmějeme, tak mi přijde, že jsme na tom – my ženy – celkem dobře, že si ze sebe umíme udělat legraci. Zároveň bych ráda řekla, že naše inscenace není namířena proti mužům! Naopak – mužové Vltavínek jsou buď hrdinové anebo oběti. A to téma mě prostě přitahuje už jen proto, že jsem žena a ještě k tomu autorka.
Jaké dědictví si podle tebe přenášíme z generace na generaci a v čem se naopak dnešní mladé ženy, dejme tomu my dvě, odlišujeme od generací našich matek, babiček a prababiček?
Jak jsi vůbec došla k tomuto krásnému poetickému názvu „Vltavínky“?
Seděli jsme spolu u nás v dramaturgii, Jani, a myslím, žes to byla ty, kdo tento pěkný novotvar řekl první. Já se tím hned nadchla, že je to takové poetické a zároveň české, protože vltavíny jsou krásné české drahokamy. Na vánočních trzích jsem teď narazila na „lovce vltavínů“ – jeden jsem si od něj koupila – a ten mi řekl, že takové vltavíny, jaké máme u nás, jinde ve světě nenajdete…
V době, kdy Tvůj text vznikal, jsem Tě potkávala zavalenou různými knihami o našich dějinách, i historií všedního dne vůbec. Překvapilo tě něco při tomto „ohledávání terénu“? A prozradíš nám, z čeho jsi nakonec hlavně vycházela?
Překvapilo mě hlavně to, jak málo z toho, co jsem vyčetla z knížek o historii, jsem nakonec ve své hře uplatnila. Nějaká fakta ovšem znát potřebujete, těžko můžete psát hru na pozadí dějin, když nevíte, co bylo v tom a v tom roce. Ale pro mě – jako pro autorku – bylo mnohem důležitější zaobírat se příběhy – četla jsem rodinné deníky, které mi poskytly herečky Martina Eliášová a Katka Francová, o své mamince a babičce mi psala dlouze Viktorka Čermáková, a zatáhla jsem do toho i rodinu svého manžela. V létě jsme navštívili jeho starou tetu, jejíž babička se narodila někdy v polovině 19. století, a také ona se pustila do vyprávění, vytahovala z paměti detaily situací, které se odehrály před více než osmdesáti léty! To bylo zvláštní setkání. A pak jsem to všechno – všechna jména a pocity a motivy – vypustila z hlavy a mohla jsem začít psát, protože jsem byla nasáklá jako houba. Já během psaní nedokážu racionálně zpracovávat fakta nebo získané informace, ty jdou jakoby mimo mě. Důležité jsou obličeje, které něco vyprávějí, vrásky… Ale myslím, že to všechno tam nakonec nějak je.
Ve Tvé hře se setkávají ženy z rozličných období, ženy mnoha generací. Kdyby ses ty sama měla rozhodnout, jakou dobu bys chtěla zažít? Fascinuje tě nějaké období minulosti?
Ta představa mě děsí, já bych nechtěla žít v žádné jiné době. Ty války, to mě straší ve snech, ten každodenní strach o vlastní život… A vůbec ty naše dějiny – to, co se tady dělo před náma, to skutečně není nijak zvlášť útěšné. A když člověk trošku přičichne k historii a je na podobná příkoří choulostivý jako já, tak děkuje Bohu za to, že žije tak, jak žije.
Proč ses rozhodla zrovna pro režisérku Viktorku Čermákovou?
S Viktorkou jsme se seznámily na DAMU, chodily jsme do stejného ročníku. Vždycky mi bylo blízké, jak o divadle přemýšlí, jak o něm mluví. Pak jsem viděla skoro všechna představení, která režírovala různě v Praze, a vždycky jsem z toho měla zážitek. Ke spolupráci jsem ji pozvala už do svého předchozího angažmá, kde jsme dělaly Shakespearova Macbetha. Vltavínky jsou přirozeným pokračováním naší spolupráce, jelikož jsme už dříve chtěly realizovat nějakou hru, ve které bude dominovat ženské obsazení. A konečně tu můžeme uplatnit i naši teorii, že žena na jevišti je jako šperk. To mě na tom strašně baví a dává mi to smysl.
Dokázala by sis představit režii tohoto textu v podání nějakého režiséra – muže?
Jasně! Vždyť – já myslím, že také mužské režiséry baví příběhy ženských hrdinek.
V inscenaci se objeví sedm hereček Klicperova divadla a tři členové pánské části souboru. Zvládají zatím hoši, že jsou v menšině?
Jsou skvělí! Vojta Dvořák, Filip Richtermoc a Lubor Novotný. Nevidím v tom problém, i když hra skutečně stojí na ženách. Ale oni zkouší moc dobře a to, jak uchopili své role, mi přijde přesné. Navíc myslím, že to chápou a že svým kolegyním fandí.
Co bys popřála Vltavínkám na plavbu Klicperovým divadlem?
Diváky! Diváky! Diváky! Nebo divačky? Je v tom rozdíl? Diváky a divačky. Aby Vltavínky pluly, co nejdéle. To přeju hercům a herečkám, protože pilně pracují a dávají do toho hodně.
Ptala se Jana Slouková.
Zdroj: drama@klicperovodivadlo.cz
